O víně a krvi: Čím vším nás okouzlila nejkrásnější část Zaklínače 3?

Co všechno byste byli ochotni udělat pro ty, které milujete? A za jaké hranice byste zašli, abyste dosáhli chladnokrevné odplaty? Nejenom tyhle otázky bude řešit druhý datadisk ke třetímu Zaklínači, v němž se Geralt z Rivie vydá za novou zakázkou do spanilého knížectví daleko na jihu. Do kraje, nad nímž se vznáší stín tajemné hrozby a kde jsou rytířské ctnosti brány jako nedotknutelný ideál. Především zde ale Geralta čeká příběh, který se točí jak kolem knížecího rodu a jeho honosných sídel, tak i kolem prastarých tvorů noci, jejichž schopnosti přesahují lidské chápání. Příběh o lásce… o pomstě… o víně… a krvi.

V tomto retrospektivním videu se podíváme na celý druhý datadisk a vše podstatné, co nabízí. Teď už ale vzhůru do země vína. A bacha, budou zde velké spoilery! 

Příběh začíná ještě ve Velenu, kde se Geralt setká s Palmerinem de Launfalem a Miltonem de Peyrac-Peyranem, dvěma rytíři z knížectví Toussaint, které kněžna Anna Henrietta vyslala na sever, aby zaklínače vypátrali a požádali o pomoc. Knížectví totiž začala sužovat tajemná stvůra známá jako Beaclairská šelma, která už po sobě zanechala pár mrtvých rytířů. Geralt, po němž kněžna chce, aby Šelmu zastavil, žádost přijme a spolu s rytíři se vydá na dlouhou cestu na jih. A jelikož je v Toussaintu sakra vedro, tak se rozhodl svléknout zbroj a vyrazit jen v košili. Beztak v ní vypadá cool.

Příjezd do překrásného Toussaintu ale začne pěkně divoce. A to velice hezkým odkazem na Dona Quixota, ovšem zde nastoupí na scénu skutečný obr, který vypadá jako pěkně tuhý boss. Geralt však může po vzoru Indiany Jonese říct „jdi do hajzlu“ a prostě vzít kuši a vystřelit obrovi oko. A pic kozu do vozu, boss fight je u konce. Easy. Spolu s Miltonem se Geralt pouští do vyšetřování, které je zavede k nedalekému hostinci, kde najde důležitou stopu.

Zaklínačova cesta pak pokračuje na zničenou vinici Corvo Bianco, kde se střetne s tajemnou upírkou. Říkal jsem už, že začínáme pěkně divoce? Krátce nato se Geralt konečně setkává s kněžnou Annou Henriettou a jejím nedůvěřivým kapitánem Damiánem, od kterých se Geralt dozví další detaily o vraždách Šelmy. Když jim pak dojde, že příští obětí by mohl být Milton, jeden z rytířů, který Geralta doprovázel, Anna Henrietta rázně předvede, že navzdory svému vzhledu a postavení nejde o žádnou křehkou paničku. Geralt se s ní vydává po stopách vedoucích k Miltonovi, čímž ovšem trochu naruší místní společenskou hru.

Zaklínač rytíře nakonec vypátrá krátce poté, co ho Šelma usmrtí. Pronásledování ho zavede do nedalekého skladu, kde vyjde najevo, že Šelmou je ve skutečnosti vyšší upír jménem Dettlaff. A střet, který následuje, odhaluje jen zlomek skutečné síly tohoto extrémně mocného a nebezpečného druhu upírů.

Ale do jejich boje se vloží někdo třetí. A na znalce knižních předloh čeká jedno velice milé překvapení. Na scéně se totiž objeví starý dobrý Regis, upírský inťoš a Geraltův dobrý přítel, který v knižní sáze pomáhal zaklínači s hledáním Ciri a nakonec padl při boji s padouchem Vilgefortzem. Regisovi se však podařilo zotavit a nyní je Geraltovi ochotný opět pomoci, ovšem zároveň se ho snaží přesvědčit, že Detlaff ve skutečnosti není zlý a že je možná sám obětí nějakého nekalého plánu.

Regis je fantastická postava. Vyloženě z něj vyzařuje moudrost někoho, kdo už toho za svůj dlouhý upírský život mnoho prožil, ale nikdy ji nedává na odiv s pocitem nadřazenosti nebo arogance. Naopak se vždy chová nesmírně zdvořile a svou inteligenci projevuje naprosto přirozeně a nenuceně. A to ani nemluvě o jeho chemii s Geraltem. Dynamika mezi nimi působí jako setkání dvou starých přátel, kteří se dokonale znají a zároveň se na sebe mohou bezvýhradně spolehnout. Právě díky tomu jsou jejich společné dialogy jedněmi z nejlepších momentů celého datadisku. Regis si každopádně dá s Geraltem sraz na hřbitově za městem. Poté bude mít hráč konečně možnost si trochu oddechnout a věnovat se i jiným věcem mimo hlavní dějovou linii.

A to samé teď uděláme i zde, protože datadisk přináší opravdu obrovské množství vedlejšího obsahu, který si jednoznačně zaslouží pozornost. Než si na něj ale posvítíme trochu blíže, je třeba zmínit aspekt, který tvoří samotné srdce celého datadisku a z něhož dodnes padá brada na zem.

A tím jsou krásy a divy celého knížectví Toussaint. Upřímně jsem nikdy nepatřil mezi hráče, kteří by se ve videohrách vyloženě zastavovali a kochali krajinou, což ze mě možná dělá takového menšího kulturního barbara, ale v případě Toussaintu to prostě nešlo jinak. Azurově modrá obloha, jemně rozptýlené světlo a mistrovská práce s barevnou paletou i kompozicí prostředí z něj dělají místo, které připomíná takového křížence jižní Francie a Itálie a zároveň jednu z absolutně nejkrásnějších lokací, jaké jsem kdy ve hrách viděl. A tenhle dojem neztrácí ani při opakovaném hraní. Někteří by možná namítli, že ona až pohádková krása může působit lehce kýčovitě, ale právě to je možná její záměr. O víně a krvi totiž vědomě pracuje s estetikou pohádek a ideálem rytířského světa plného ctností a půvabu, takže i případný dojem kýče je ve skutečnosti skvělá součástí jeho stylizace. Navíc je vyložená radost tento svět prozkoumávat. Vinaři na místních vinicích pěstují révu a pečují o hrozny, vesničky připomínající místa na Azurovém pobřeží pulzují životem a spanilé větrné mlýny se pomalu otáčejí pod žhnoucím toussaintským sluncem, které na všechny ty krásy vrhá své zlatavé světlo.

Ovšem k té dost možná největší chloubě této nilfgaardské provincie se teprve dostaneme. Tam v samotném srdci celého kraje, tam u řeky Sansretour, se rozpíná ten největší klenot. Spanilé hlavní město Beauclair, jehož vrcholky jsou vidět z každé části celého knížectví. A jeho ulice jsou stejně překrásné jako venkovní svět. Dámy s elegantními slunečníky se procházejí po ulicích, kde bardi rozeznívají své melodie a strážní si občas neodpustí ani chvilku s čerstvou bagetou v ruce. Fasády domů zdobí překrásné fresky a celé ulice lemují renesanční a ornamentálně bohaté stavby nejrůznějších barev. Toussaint je prostě neuvěřitelný a je na něm vidět i spousta pečlivé práce, kterou na něm CD Projekt Red vynaložil.

Krásné je také to, že se zde můžete skutečně cítit jako doma, protože Geralt získá vinici Corvo Bianco, kterou může postupně vylepšovat a proměnit v pěkně útulné sídlo. Taktéž si zde může vystavit všechny ty sady zbrojí a meče, které během svých předchozích dobrodružství nasbíral, a interiér si vyzdobit i různými obrazy a trofejemi.

Ale nenechme se těmi krásami až příliš omámit, Toussaint je sice nádherný, ale samozřejmě i zde na Geralta a místní obyvatele číhají nejrůznější nebezpečí. A to ať už od banditů, kteří občas umí dát sakra dobrou ránu, přes divokou zvěř až po nové typy nestvůr. Nebo spíše starovnové, protože v datadisku se střetneme s mnoha potvorami, které jsme naposledy viděli v Zaklínači 1. Vrací se například archespory, které mají tentokrát pár vychytávek, přízrační barghesti, extrémně votravní skoloprd… skolopodr… prostě ty nechutný obří stonožky. Nebo i fledeři a jejich upírští bratranci garkaini. Zkrátka i v Toussaintu bude mít Geralt pěkně na pilno. Ale nebude to nic, co by jeho zaklínačský meč nezvládl.

Objeví se zde i nové nestvůry, například tihle ohniví hašteři nebo slepí šarlejové. Je také super, že u některých šarvátek vás hra znovu nutí používat znamení, u skolopendromorfů je vždy třeba zachytit je přes Yrden, aby se nemohli zahrabat zpět do země. Ovšem je zde jeden určitý typ nepřátel, který si zaslouží speciální zmínku, protože právě souboje s nimi mi přijdou obzvlášť vynikající. Jde navíc o další staré známé z jedničky, které však tentokrát budou mít pár es v rukávu. Řeč je o souboji s upírkami.

Toussaint je vyloženě narvaný různými druhy upírů, ale ty nejlepší souboje dle mého nabídnou děsivé bruxy a alpy, na které Geralt narazí jak v rámci hlavního příběhu, tak i při prozkoumání světa. A ty střety jsou parádní. Nejenže si hráč musí dávat obrovský pozor na jejich rychlost a smrtící útoky, ale hrozně se mi líbí i to, jak jejich souboje v podstatě zrcadlí Geraltův střet s Oriannou ve slavném traileru A Night to Remember. Ten trailer totiž není jen efektní filmeček, ale svým způsobem i malá lekce zaklínačského řemesla. A už tehdy lákal právě na O víně a krvi, když na jeho konci Geralt jede do hlavního města Toussaintu. Trailer nicméně ukazuje, že proti upírkám je dobré použít měsíční prach, který se vypořádá s jejich neviditelností, a že není od věci vypít ani lektvar Černá krev, jenž dokáže nepříjemně překvapit každou upírku, která se rozhodne do zaklínače zakousnout. Souboje s upírkami každopádně patří k úžasnému zpestření celého datadisku. A hráč může ocenit i moment, kdy se po jejich zabití okolí náhle rozjasní.

Samotná mapa Toussiantu samozřejmě nabídne další várku otazníčků, pod kterými se skrývají běžné věci, které známe ze základní hry, ovšem je zde i pár novinek. Na třech místech se například nachází velká sídla banditů s mnoha nepřáteli, na která může Geralt jako ten největší borec sám zaútočit. A samozřejmě se svým mečem rozpoutat totální masakr, jaký Toussaint jaktěživ neviděl.

Hráčům se zde zpřístupní také nový systém zaklínačských mutací, který umožní Geraltovi využívat unikátní schopnosti a dovednosti, jež mohou výrazně usnadnit jednotlivé souboje. Tedy samozřejmě až poté, co splní úkol Proměna, jenž ho zavede až na ostrov… ehm, teda do skrýše profesora Moreaua. Jméno, které samozřejmě nebylo vybráno jen tak náhodně.

Nyní je ale konečně čas podívat se na jednu z největších sil datadisku, kterou předchozí přídavek Srdce z kamene poněkud postrádal. O víně a krvi je totiž vyloženě narvané celou řadou naprosto úžasných a pamětihodných vedlejších úkolů.

Kupříkladu je zde Příběh rytíře, kde Geralt pomáhá dřevorubci Jakubovi sejmout kletbu z ženy jménem Dafné proměněné ve vavřínový strom. Což je mimochodem pěkný odkaz na řeckou mytologii, kde se stejnojmenné nymfě stalo něco podobného. V jejím případě se tak ale stalo dobrovolně, aby unikla nadrženému Apollonovi. Pěkné je, že jedno z úspěšných zakončení tohoto úkolu nezávisí jen na tom, zda si hráč poctivě přečte knihu od Jakuba, ale také na tom, zda v jedné části před čarodějnicí dokáže spolknout svou pýchu. Ano, pokud už teda hráč ví, kde hledat ostatky Sira Garetha, tak už se před ní nemusí kořit, ale ne každému se to při prvním průchodu hrou povede.

A pozor… přímo v Beauclair se nachází jeden nepřítel, na který je krátký i ten nejostřejší zaklínačský meč. Nepřítel, při jehož zmínce běhá mráz po zádech. Nepřítel, jemuž eventuálně budeme muset čelit my všichni. A tím… je… byrokracie! V úkolu Razítko ostřejší meče Geralt zjistí, že jeden z majitelů vinic, pro něhož kdysi splnil zakázku, mu v bance založil spořicí účet. A na něm se za ta léta nahromadila pěkná hromada zlata, kterou si nyní může zaklínač vybrat. Prvotní nadšení se ale začne postupně měnit v pořádnou frustraci, protože vybrání peněz zkomplikuje skutečnost, že byl dlouhá léta úředně pokládán za mrtvého. Geralta tak čeká velice otravná obíhačka po bance, která má jasně připomínat realitu nějakého úředního kolečka, kdy vás nepříjemný personál posílá od přepážky k přepážce a vy jste stále více vzteklejší. A do toho všeho musíte samozřejmě čekat… a čekat.

Při plnění tohoto questu si možná ani nelze nevzpomenout na 12 úkolů pro Asterixe, kde ale titulní hrdina a Obelix byli na ještě horším místě. Prostě hrůza. Nakonec Geralt může dosáhnout svého, když se začne k místní úředníci prostě chovat mile a i s ní flirtovat. Což úplně nevím, zda by fungovalo i v reálu, ale hej… kdo z nás vypadá tak dobře jako Geralt, že?

Nesmíme zapomenout na úkol Klepniny Klepy, ve kterém si vývojáři tak trochu dělají srandu sami ze sebe. Zde se Geralt snaží pomoci poustevnici, kterou sužuje jakýsi přízrak. Toho však lze vidět pouze pod vlivem odvaru ze sinalek, které mají… řekněme velice zajímavé vedlejší účinky. Geralt posléze odvar vypije, v rámci čehož ho čeká pěkně hustej trip. Účinkem totiž bude, že Geralt začne rozumět své věrné Klepně a může si s ní normálně popovídat. Úžasné na tom je, že hra si zde s chutí střílí sama ze sebe, ať už z mechanik ovládání Klepny nebo z Geraltova zvyku neustále nahlas komentovat vše, co při průzkumu objeví. Mimochodem Geralt zde může rozmlouvat i s dalšími zvířaty, včetně koček, jejichž reakce na zaklínače ani trochu nepřekvapí. Moc fajn je jedno z rozuzlení, v němž Klepna s moudrostí připomínající Houyhnhnmy z Gulliverových cest odpustí přízraku rytíře, který v záchvatu zuřivosti ubil svého koně k smrti. Je to zkrátka hrozně hezký a vtipný quest, který v hráči tak trochu vyvolává touhu, aby účinky odvaru nikdy neodezněly a Geralt takhle mohl s Klepnou rozmlouvat pořád. A jako odměna 60 brambor? Super!

Hrozně krásný je i úkol Hon na vysokou, v němž se Geralt stane ochráncem a průvodem hraběte Běledala. Ten hodlá vyrazit do toussaintské přírody, aby zde zachytil místní divoký život s pomocí svého zařízení jménem parestisomach. Ano, je to v podstatě foťák. Což by ale nemělo být nic zvláštního, protože nejde o první moderně působící vymoženost, kterou nám Zaklínač představuje. Však si stačí vzpomenout na xenohlas, jenž v podstatě funguje jako vysílačka. Geralt se pak s hrabětem vydá na velice hezkou cestu, při níž pomůžou lapené panteří mamince, fotí pávy se vznešeně roztaženými ocasy a dokonce zariskují zachytit i několik skolopendromorfů. Upřímně si ale myslím, že nejhezčí tečkou je, když Geralt zjistí, že hrabě onu výpravu podnikl především kvůli své malé dceři, která po tragické nehodě už není schopná chodit. Díky tomu tato obyčejná a ryze lidská motivace dává celému úkolu až nečekaně dojemný rozměr. Geralt pak může navštívit Běledalovu výstavu a pokochat se jednotlivými foto obrazy, na nichž i sám figuruje.

No a když už mluvíme o obrazech a výstavách, tak samozřejmě nesmíme zapomenout na můj obzvlášť oblíbený úkol Podobizna zaklínače v nejlepších letech. Jistý malíř z Beauclairu zde bude chtít zachytit Geraltovu podobiznu, k čemuž bude samozřejmě nutné, aby mu bělovalský zaklínač posloužil jako model. Po menším problému s ukradenými barvami si pak najdou ideální místo, kde Geralt musí malíři po několik dlouhých hodin pózovat. Můj Geralt se rozhodl pózovat v leže ve stylu „draw me like one of your Toussaint girls“ s nadějí, že si bude moci trochu zdřímnout, ale to je pro zapáleného malíře samozřejmě nepřijatelné. Pak se ovšem dostaví menší komplikace. Po gryfově skonání a dokončení základní kostry obrazu se může Geralt o nějaký čas později podívat na výsledek malířovy práce. A rozhodně… to je… zajímavé. Geralt si pak může obraz zakoupit a pověsit na stěnu v Corvo Bianco. Mimochodem doufám, že jsem nebyl jediný, kdo se ho rozhodl pověsit nahoře v pokoji pro hosty, aby se všem návštěvníkům s Geraltovou spanilostí na stěně hezky usínalo.

V rámci oné nostalgie k prvnímu dílu také stojí za to zmínit úkol Může být jen jeden. V němž Geralt narazí na jistého poustevníka. Jedinečnost tohoto úkolu spočívá v tom, jak se hráč během hry choval. V průběhu hlavní i vedlejší dějové linie totiž musí prokázat všech pět rytířských ctností, tedy čest, moudrost, odvahu, štědrost a soucit. Skvělé je, že hra vás na splnění jednotlivých ctností nijak neupozorňuje a jejich naplnění se může výrazně lišit. Některé vyžadují dokončení dlouhých vedlejších úkolů, zatímco jiné lze projevit úplnou maličkostí. Štědrost například stačí prokázat tím, že poslíčkovi, který vám přinese dopis od Yennefer, věnujete pár zlaťáků. Odměnou za naplnění ctností je stříbrný meč Aerondight, který Geraltovi, stejně jako v jedničce, opět předá navracející se Paní jezera. Mimochodem, nejsem si tím na sto procent jistý, ale myslím, že ono vynoření meče z vody je hezké pomrknutí na scénu z Excaliburu od Johna Boormana.

Je také hrozně fajn, že některé vedlejší úkoly znějí na první pohled naprosto banálně, ale jejich skutečná síla spočívá v tom, co se skrývá pod povrchem a jaké motivace ženou jednotlivé postavy. Například úkol Poslední zvůle je ve své podstatě velmi prostý. Geralt má na žádost jedné ženy z Beauclairu vypátrat jejího rytířského snoubence jménem François, který jí na důkaz své lásky slíbil přinést hlavu strašlivé nestvůry. Zaklínač pak mladého rytíře najde, společně s ním může stvůru zabít a tím v podstatě celý úkol skončí.

Jenže právě to, co se děje okolo, je na celém příběhu to nejlepší. Geralt totiž zjistí, že François místo lovu strávil poslední dva týdny ve svém táboře, kde se v podstatě jen válel, jedl a spal. Něco jako naše kočka. Když pak společně příšeru porazí, rytíř přizná, že se ve skutečnosti ještě nechce ženit a slib zabití nestvůry dal jen proto, aby získal co nejvíce času a mohl oddálit svatbu. Po splnění svého úkolu tak okamžitě začne přísahat, že vyrazí ulovit ještě strašlivější monstrum, za což ho Geralt může pěkně zpražit. Je to důkaz toho, že pro tvorbu kvalitních vedlejších úkolů občas nepotřebujete žádnou strašně sofistikovanou dějovou linii, ale zkrátka jen… uvěřitelné postavy s chybami.

Ovšem bezpochyby jeden z nevýraznějších úkolů celého datadisku je Cvrlikání zaláskovaného rytíře. Zde Geralta požádá o pomoc Guillaume de Launfal, mladý rytíř, jehož už zaklínač zachránil před obrem a šarlejem v aréně na začátku datadisku. Ten je skoro až bláznivě zamilovaný do sličné Vivienne, jedné z dvorních dam, která však chová jakési tajemství. Guillaume je přesvědčený, že ji trápí kletba, ale Vivienne se mu vyhýbá a nechce si od něj nechat pomoci. A jelikož se svým zraněním nemůže zúčastnit nadcházejícího turnaje, na nějž bude Vivienne dohlížet, požádá Geralta, aby se turnaje zúčastnil místo něj a zkusil zjistit, co se s Vivianne děje.

Celý úkol má dvě výrazně odlišné části, v jedné se Geralt snaží odhalit Viviennino tajemství, zatímco ve druhé se účastní jednotlivých turnajových disciplín, které hráči nabízejí velice hezké ztvárnění rytířského klání. Do turnaje může nastoupit buď jako Ravix ze Čtyřrohu, nebo prostě jako Geralt z Rivie. Koneckonců, znalci knižní předlohy vědí, že Geralt je v podstatě pasovaný rytíř. Mimochodem, O víně a krvi jsem už hrál mnohokrát, ale dodnes mi dělá problém během závodního klání zasáhnout ty debilní slaměný panáky! A pokud se hráč bude chtít stát šampionem, nakonec se bude muset utkat se sirem Gregorem de Gorgonem, který je velký jako Hora. Jakože ze Hry o trůny Hora. Však se také jmenuje Gregor. Tak jo, Geralte! Pojedeme podobnou taktiku jako Rudá zmije, budeme si držet odstup a udeříme vždy ve vhodný moment. A budeme se brzdit s elixíry, aby nám z toho „nepukla hlava“.

Ale zpátky k Vivienne. Geralt posléze odhalí, že ji skutečně trápí kletba, která způsobuje, že se její vzhled už od dětství pozvolna mění a čím dál více připomíná žluvu. Vivienne je v rámci toho samozřejmě nešťastná, protože jí to v jejím mladém věku znemožňuje naplno si užívat slastí normálního života. Hráč pak bude mít dvě možnosti, jak prokletí sejmou. V první řadě lze přenést kletbu na jiného člověka, ovšem její účinky už budou o něco slabší. A nebo lze provést rituál s vejcem žluvy, který kletbu zcela odejme, ale má to jeden háček.

Vivienne si přeje provést rituál s vejcem, protože nechce, aby kvůli ní nesl břímě kletby někdo jiný. Zároveň si od Geralta přeje, aby nikomu její tajemství neprozradil. Pokud se ale hráč rozhodne kletbu přenést na někoho jiného, musí o jejím stavu informovat Guillaumea, který je více než ochotný na sebe prokletí vzít. Mnoho hráčů pravděpodobně považuje za „nejlepší“ konec právě ten, v němž Guillaume kletbu přijme a Vivienne se mu zaváže zůstat po boku, jako by tím přebrala odpovědnost za jeho oběť. A já se ani nedivím, protože i hra tento výsledek do určité míry prezentuje jako ideální. Však oba jsou nakonec šťastní. Ale já vám nevím... spíš by mi dávalo větší smysl, kdyby Vivienne nebyla z Guillaumea úplně nadšená a necítila se skutečně volná.

Po provedení rituálu se žluvou totiž působí opravdu svobodně, může si užívat krás života, aniž by byla vázaná pocitem odpovědnosti za někoho jiného, i přestože ví, že má před sebou jen omezený čas. Proto bych byl asi radši, kdyby Vivienne v případě přesunutí kletby na Guillauma nepůsobila tak spokojeně, aby hráč neměl to rozhodování tak jednoduché. A upřímně varianta s vejcem na mě působí i o něco lépe: jednak naplňuje Viviennino přání a zároveň jí dává skutečnou svobodu. Navíc mi ani nepřišlo, že by Vivienne k Guillaumeovi jeho city opravdu opětovala. Což mu pak může Geralt později i upřímně říct. Ať jste se ale rozhodli jakkoliv, úkol je to jednoznačně pamětihodný.

Samozřejmě ani v tomto datadisku nechybí obtížná morální rozhodnutí, s nimiž může hráč trochu potrápit mozek. Velmi dobrým příkladem je podle mě úkol Království beauclairské divočiny, v němž Geralt dorazí k naprosto zpustošenému tábořišti v severní části knížectví. Brzy zjistí, že za celým masakrem stojí stříbrný bazilišek, nesmírně vzácný poddruh obyčejných bazilišků, který se nachází na pokraji vyhynutí. Místní hrabě Borhis se pak snaží Geralta přesvědčit, aby tvora nezabíjel. Argumentuje tím, že bazilišek útočí pouze na ty, kteří vstoupí na jeho teritorium, a především také tím, že jde o chráněný a téměř vyhubený druh. Borhis se dokonce snaží tragédiím předcházet. Nechává podél cest rozmístit varovování a rodinám obětí vyplácí odškodné. Geralt tak stojí před pro některé možná nelehkým rozhodnutím. Na jedné straně je zde nebezpečný tvor a pořád také příšera, která má na svědomí několik lidských životů. Na druhé pak jeden z posledních exemplářů svého druhu, který v podstatě pouze brání své přirozené teritorium. Geralt se zde taktéž znovu setká se Sekáči z Crinfridu, což je takové fajn pomrknutí jak na původní povídky, tak i na druhý herní díl.

Zkrátka a dobře, vedlejší úkoly má tenhle datadisk zmáknuté opravdu fantasticky a je to upřímně věc, na kterou se z celého průchodu vždy těším nejvíce. Ještě je zde třeba vyšetřování podivného masakru, jemuž předcházel nebezpečný elfí rituál, urovnání sporu mezi dvěma majiteli vinic, v rámci něhož po sobě může Geralt pojmenovat nové víno (přirozeně Bílý vlk, jak jinak), pak ještě velkolepé pátrání po… ehm, nářadíčku spanilé sochy ve městě, během něhož se Geralt zaplete do vtipného případu nevěry, a v neposlední řadě může pomáhat takovému… řekněme Marigoldovi na steroidech. S tím se pak Geralt vydá na hrdinskou výpravu za ztraceným lazebníkem, která se samozřejmě neobejde bez pořádné dávky umění.

Je to prostě vyložený gejzír dobře napsaných postav, poutavých dějových linií a skvělých nápadů, které se člověku rychle vryjí do paměti. Nemluvě také o tom, že humorem se zde v mnoha případech fakt nešetří.

Mimochodem, Toussaint je sice zemí dobrého vína, ale zároveň i dobrého vkusu pro volnočasové aktivity. Protože i zde se ve velkém hraje starý dobrý gwint. Datadisk O víně a krvi však přináší jednu velkou novinku v podobě zbrusu nové frakce.

A to balíčku za Skellige. Pravdou ale je, že mnozí hráči pravděpodobně nebudou chtít opouštět svůj osvědčený balíček a zkoušet něco nového, nicméně hra na to jde s poměrně chytrým řešením. Stejně jako v základní hře je i zde možné zúčastnit se gwintového turnaje, jenže s jedním háčkem. Pořadatel po Geraltovi vyžaduje, aby celý turnaj odehrál výhradně s balíčkem za Skellige. Což pro mě byl zprvu docela šok, protože jsem už byl připraven vytřít všem těm vínovým plantážníkům zrak svým ABSOLUTNĚ NEPORAZITELNÝM paklem za Nilfgaard. Hra tak Geralta nutí chytře obcházet jednotlivé hráče v knížectví, získávat od nich karty a postupně se učit, jak nový balíček vlastně funguje. A funguje… zajímavě. Nemůžu říct, že by se stal mým oblíbeným, ale některá komba a jednotky fungují opravdu dobře. O víně a krvi každopádně hráči nadělí další skvělý gwintový zážitek a také odměnu v podobě trofeje, kterou si může Geralt vystavit v Corvo Bianco.

Naprosto vynikající je zde i hudba, kterou si opět vzali pod palec skladatelé ze základní hry spolu s Percivalem a nově i Piotrem Musiałem. Jednotlivé tracky tak skvěle pracují s tempem i atmosférou, od poklidných skladeb, které dokonale vystihují krásu Toussaintu, až po ty akčnější, v nichž se výrazné orchestrální motivy výborně doplňují s akordeonem a podtrhují tak onu francouzsky laděnou inspiraci celého prostředí. Je to čistá radost poslouchat a nejednou z toho člověku zkrátka a dobře přeběhne mráz po zádech. Z tracků, které zde ještě nezazněly, je také super The Slopes of the Blessure, pak můj obzvlášť oblíbený Guillaume versus the Shaelmaar a nakonec i Wind in the Caroberta Woods, v němž nostalgicky hraje i hlavní hudební motiv celého Zaklínače.

A v neposlední řadě je celý datadisk přeplněný i celou řadou easter eggů. Když pomineme ty, které jsme zmínily u vedlejších úkolů, ještě zde lze najít poznámky Smigola Serkise, jemuž někdo ukradl jeho miláška, v jedné hospodě lze nalézt obraz, který nápadně připomíná Sigmunda Freuda a samozřejmě zde máme i zvyk mnohých fantasy RPG dávat na náhrobky na hřbitově vtipné popisky. V neposlední řadě zde lze také najít Společneskou kostku a i dort ze série Portal No opravdu, není to ŽÁDNÁ LEŽ. 

Teď už ale zpátky k hlavní dějové linii. Geraltovi a Regisovi se dostane do rukou… no, ruka Dettlaffa, kterou hodlají využít k připravení speciálního odvaru. Ten jim umožní v podstatě nahlédnout do Dertlaffových vzpomínek a snad i zjistit, co má za lubem. Jednou z přísad jsou i sliny vichta skvrnitého, druhu příšer, o kterých si i Geralt myslel, že už je dávno pod drnem. Geralt se vydá do jeho sídla, kterým je opuštěné panství v jihovýchodní části mapy. Jde upřímně o jedno z nejvíce znepokojivých míst z celé hry, kde se atmosféra dá jen krájet, protože Geralt zjistí, že onen vicht je vyloženě posedlý sbíráním lžiček.

Zaklínač zjistí, že příšera je ve skutečnosti dcera majitele sídla jménem Marlen, na níž byla uvalena krutá kletba. V rámci té se přeměnila na nestvůru, která se marně snaží najít lžíci, jež by ji nasytila. Geralt může Marleninu kletbu zlomit, poskytnout jí útočiště na Corvo Bianco, a pokud bude chtít, může jí tu nechat natrvalo jako osobní kuchařku, za což mu bude trápená žena neskonale vděčná. Není to vyloženě přímo potvrzené, ale je zde silně naznačeno, že onu kletbu na Marlen uvrhl starý dobrý Gaunter O´Dimm ze Srdcí z kamene. Ten všivák evidentně prošel celý svět.

Poté se Geralt s Regisem vydají do prastarého upírského sídla Tesham Mutna, kde se hráč může dozvědět více o hrůzných praktikách, pomocí kterých vyšší upíři kdysi zacházeli s lidmi jako s pouhým dobytkem určeným k porážce. Zde musí Geralt získat trochu Regisovy krve ve chvíli, kdy se upír dobrovolně dostane do rozběsněného stavu. Hra tak hezky ukazuje, že i tento dobrosrdečný a kultivovaný společník v sobě stále nosí onu děsivou stránku, která je s jeho druhem neoddělitelně spjata. Po přípravě odvaru konečně nahlédneme do Dettlaffových vzpomínek. Dozvíme se, že se s jednou ze svých obětí dokonce spřátelil, ale přesto ji nakonec z nějakého důvodu zabil. A přitom je zjevné, že to není něco, co by skutečně chtěl udělat. Tím se jen potvrzují Regisovy teorie, že za Dettlaffovými vraždami stojí něco víc.

Jeho domněnky se začnou naplňovat v beauclairské hračkárně, která Dettlaffovi sloužila jako úkryt. Zde oba přátelé konečně odhalí pravdu… nebo spíše jen její část. Dettlaff byl zamilovaný do lidské ženy jménem Renawedd, kterou však kdosi unesl. Tajemný vyděrač pak vyššímu upírovi postupně posílal dopisy se jmény beauclairských rytířů a vyhrožoval mu, že pokud je nezabije, ublíží jeho milované.

Geralt znovu vyhledá kněžnu a oznámí jí, že Beauclairskou šelmou je ve skutečnosti vyšší upír, který je sám obětí vydírání. Zároveň ale přizná, že se ocitl ve slepé uličce, protože kromě dopisů od únosce nemá žádnou stopu. Jenže v tu chvíli podcení jednu věc. A to onu toussaintskou vínovou kulturu. Jeden z dopisů je totiž potřísněný vínem. Což Henriettě bohatě stačí.

 A právě zde stojí za to se na chvíli zastavit u samotné kněžny. Na první pohled může působit jako lehce rozmazlená a povýšená panovnice, která se vyhýbá každé kaluži bláta. Jenže už scéna při pátrání po Miltonovi jasně ukazuje, že když je potřeba, dokáže vzít věci do vlastních rukou a jednat překvapivě rázně. Právě kombinace určité naivity a víry v rytířské ideály, ale zároveň skutečné rozhodnosti z ní dělá zajímavou postavu. Na oné sympatii přidává i fakt, že se spolu s Geraltem a Damiánem inkognito vydá na vinici, odkud pochází vzácné sangrealské víno, jímž byl potřísněn ten dopis. Vyšetřování pak přivede kněžnu a zaklínače na stopu šperku jménem Srdce z Toussaintu, který je spojen s Henriettinou rodinou a který se kdosi pokusil ukrást. O tom je informuje místní zbohatlice Orianna, která je ve skutečnosti upírkou. A ke které se ještě vrátíme. Zde Henriettě dojde, že do celé záležitosti by mohla být zapletená její dávno ztracená sestra Syanna, kterou rodiče kdysi vyhnali z knížectví.

Důvod jejího vyhnanství je mimochodem dalším krásným odkazem na Sapkowského povídky, tentokrát konkrétně na Menší zlo a postavu Renfri.

Mimochodem, hrozně se mi líbí i následná scéna, v níž se k Orianně připojí Regis a Dettlaff. Především je skvělá ta nepřímá konverzace mezi Geraltem a Dettlaffem, v níž se vyšší upír zaklínači v podstatě omlouvá a ptá se ho, zda chápe jeho činy, aniž by před Henriettou prozradili, o čem vlastně mluví. A skvělý je i samotný fakt, že nejdůležitější osoba v celém Toussaintu nemá ani tušení, že kromě Geralta sedí u stolu se samými upířisky.

Pak ale konečně přichází čas na zodpovězení všech otázek. Geralt si oblékne svou mega stylovou toussaintskou zbroj a spolu s Damiánem vytáhne na hrad Dun Tynne, kde by se kromě vyděračů měly nacházet jak Renawedd, tak i Syanna. Uprostřed bitvy se k zaklínači připojí i Regis s Dettlaffem, kteří během několika okamžiků názorně ukážou, proč se i zaklínači zdráhají přijímat zakázky na vyšší upíry. Pak ale přijde velký plot twist. Dettlaff sice v hradu svou milou najde, ale následně na něj čeká nepříjemné překvápko, o němž ho informuje sám Geralt. Vyjde najevo, že tajemná Renawedd a Syanna jsou jedna a tatáž osoba. Syanna zmanipulovala Dettlaffa, aby zavraždil rytíře, kterým se chtěla pomstít. Jakmile Dettlaff zjistí, že byl jen nástrojem její pomsty, nařídí jí, aby se do tří dnů dostavila do Tesham Mutny a vše mu vysvětlila. Jinak Beauclair promění v trosky.

Oukej, tady se musíme chvilku pozastavit. Proč tři dny? Vždyť ti to může vysvětlit přímo tady. A proč jí vyhrožovat zničením Beauclairu, když to vypadá, že Syanně na samotném knížectví vlastně příliš nezáleží a jde jí hlavně o pomstu? Myslíš, že někomu takovému bude záležet na blahu místních obyvatel? Nejhůř na to nakonec doplatí Geralt a Regis, kterým Henrietta po zjištění, že za vraždami stojí Dettlaff, jen nevědomky manipulovaný navrátivší se Syannou, přikáže, aby jí přinesli jeho hlavu do tří dnů.

Oukej, takže nesmíme ztrácet čas a musíme okamžitě něco podniknout, že? Nemůžeme jen tak sedět na prdeli a nic nedělat… Což je evidentně přesně to, co Geralt a Regis udělali, protože po následném časovém skoku o tři dny později se vrací k Henriettě s prázdnou. K hrůze všech přítomných ale vyjde najevo, že Dettlaff skutečně dostál svému slovu a poručil armádě nižších upírů, aby zahájila masivní útok na Beauclair a zmasakrovala místní obyvatele. Tím se zahájí quest jménem Noc dlouhých tesáků zcela jasně odkazující na hitlerovskou čistku Noc dlouhých nožů z roku 1934. Geralt a Regis se shodnou, že aby zastavili Dettlaffův útok, mají v zásadě dvě možnosti. Buď ho vylákat pomocí ukrytého prastarého upíra, nebo se pokusit najít Syannu a přivést ji na Tesham Mutnu.

Samotná zkáza města dobře zachycuje pocit takového velkého finále. Ovšem osobně s ním mám jeden problém, k němuž se dostaneme později. Hráč si pak může vybrat, zda se vydá za upírským Neviděným, nebo se pokusí najít Syannu, což následně ovlivní i samotný konec, který hráč na konci datadisku dostane. Pokud se vydá hledat Neviděného, Geralt bude muset požádat o pomoc Oriannu, která vede místní sirotčinec, ale u které zároveň vyjde najevo, že tamní děti používá jako takový vlastní vinný sklípek. A hráčovi pak dojde, že onen již zmíněný trailer A Night to Remember se zřejmě odehrává právě po událostech datadisku.

Samotná cesta k Neviděnému je sice po stránce atmosféry působivá, ale přesto je to dle mého z dvou nabízených voleb hlavního příběhu ta méně zajímavá část. Střetnutí s Neviděným je ale zatraceně působivé, zvlášť s ohledem na to, že i přestože Geralt patří mezi nejlepší a nejzkušenější zaklínače světa, proti jednomu z prastarých upírů je i tak úplný ořezávátko. A pokud si v konverzaci s ním nedá pozor, rychle na to doplatí.

Mnohem zajímavější je ale pátrání po Syanně. Geralt s Regisem totiž zjistí, že se ukrývá v Kraji tisíce bájí, obrovské magické iluzi, kterou kdysi jistý čaroděj vytvořil pro malou Syannu a Henriettu. Geralt do této pohádkové říše pronikne sám a po krátkém střetu se zlou čarodějnicí spojí se Syannou síly. A od této chvíle se před hráčem otevře jedna z nejkouzelnějších částí celého datadisku. Doslova.

Pokud máte rádi, jak si Zaklínač pohrává s klasickými pohádkami a převrací jejich motivy do vlastní podoby, pak je Kraj tisíce bájí vyloženým splněným snem. A to nejen díky své nádherné vizuální stránce. Pro znalce pohádek je totiž objevovat nejrůznější narážky vyloženou lahůdkou. Máme tu chlapce z Ezopovy bajky „Chlapec, který křičel vlk!“, zvířata z grimmovské pohádky Brémští muzikanti, Císaře z povídky Císařovy nové šaty od Hanse Christiana Andersona, poblíž se potuluje také Krysař z Hamelnu, jemuž jdou ve stopách krysy, nechybí ani kocour v botách, medvědí rodinka, polský Kozlík Popleta od Kornela Makuszyńskiho nebo také Andresonova Malenka, kterou může Geralt omylem zašlápnout. Pak je zde ještě Děvčátko se sirkami, od níž lze v gwintu vyhrát stuhu, která patří Syanně. Na první pohled je to možná prkotina, ale jde o poměrně zásadní věc, která určí, co vyjde hráči za konec. A v neposlední řadě zde ještě můžeme zabít zlého Rumcajze, jenž držel v zajetí husu, která snáší zlatá vejce.

Cílem Geralta a Syanny jsou ale tři kouzelné fazole, s jejichž pomocí se dostanou ze říše pryč. Zde si hra krásně a i dost temně pohraje s dalšími klasickými pohádkami. Jednu fazolku má Velký zlý vlk z pověsti o Červené Karkulce, kterého už jeho úloha padoucha tak srala, že prostě Karkulku s Myslivcem zabil a hodil do studny, tudíž nyní musí s Geraltem a Syannnou celou známou scénu znovu rozehrát. Další fazoli mají Tři prasátka, kterým musí Geralt sfouknout dům a poté je zabít… což je upřímně docela smutné. A třetí je u Dlouhovlásky ve věži, jejíž udatný princ se zabil pádem z výšky a Dlouhovláska se z věčného čekání rozhodla oběsit na vlastních vlasech, přičemž Geralt pak musí porazit její přízrak.

Senzační na tom všem je, že hra si jednotlivými pohádkovými motivy skutečně pohrává, překrucuje je a mísí jejich nevinou stylizaci s typickou zaklínačskou melancholií a temnotou. Kraj tisíce básní je tak bez jakýchkoliv pochybností jednou z nejlepších částí celého datadisku a je vidět, že si při jejím vytváření tvůrci užili i hodně srandy. Během dobrodružství zde Geralt poznává i samotnou Syannu a poprvé dostává možnost vyslechnout si její verzi celého příběhu. Dozví se, že všichni rytíři, které nechala Dettalffem zabít, byli ti samí muži, kteří ji kdysi doprovázeli do vyhnanství a během cesty se k ní chovali odporně. Syanna se jim tak po letech rozhodla jejich krutost oplatit. Hra tím pádem opět nechává na hráči, aby si sám ujasnil, nakolik je Syanna obětí vlastního osudu a nakolik už překročila hranici, za níž začíná být jen dalším monstrem.

Nakonec nastane čas zasadit všechny tři fazole. Z obrovského stonku jako vystřiženého z Jacka a kouzelné fazole pak Geralt se Syannou vyšplhají až do oblačného hradu, kde průchod zpět do skutečného světa střeží mohutný obr. Po jeho porážce dá Syanna zaklínači jistý návrh. Což se můj Geralt jakožto největší giga chad rozhodl odmítnout. To víš že jo, budu tu spát se zákeřnou manipulátorkou, jejíž bejvalej boyfriend je extrémně cholerický vyšší upír. Ani náhodou, alou domů.

Po návratu se Geralt, Regis a Syanna vydají do Tesham Mutny, kam po nějaké době dorazí i Dettlaff. Zde vyjde najevo, že ona stužka, kterou mohl Geralt pro Syannu získat v Kraji tisíce bájí, je ve skutečnosti mocný ochranný amulet. V případě, že ji Syanna nemá, ji Dettlaff zabije. A, pokud ho Geralt nevyprovokuje k boji, následně odvolá útok na Beauclair a sám odejde neznámo kam. Geralt za to sice skončí ve vězení, ale odtud ho nakonec vytáhne starý dobrý brach Marigold.

Pokud však Syanna stuhu mít bude, čeká na Dettlaffa velmi nepříjemné překvápko. Detlaff posléze obrátí svůj hněv proti Geraltovi, což ale Regis samozřejmě nemůže dopustit a my se tak staneme svědky naprosto fantastické roztržky dvou vyšších upírů. Teď je ale dobrý čas promluvit si o samotném Dettlaffovi, protože právě tady mám vůči hlavnímu příběhu určité výhrady. Dettlaff je jasně prezentován jako tragický padouch. Jako někdo, kdo nezabíjí pro potěšení nebo z krutosti, ale kvůli zoufalé snaze zachránit milovanou osobu. Zároveň je ale nesmírně impulzivní a náladový. A to je samo o sobě skvělé, protože takto morálně nejednoznační protivníci bývají vždy těmi nejzajímavějšími. Hra navíc několikrát dává jasně najevo, že Dettlaff v hloubi duše opravdu není nějaký sadistický netvor. Jenže je tu jeden velký problém.

A tím je útok na Beauclair. Jak už jsme si řekli dříve, samotné ultimátum tří dnů působí divně, protože veškerý Dettlaffův hněv směřuje k Syanně. Mstít se na obyvatelích Beauclairu, kteří o její existenci možná ani nemají tušení, je samo o sobě zvláštní. Jenže ono to není jen zvláštní. Je to naprosto neomluvitelné. To, co se během útoku ve městě děje, jsou vyloženě jatka. A něco takového prostě nejde omluvit tím, že je Dettlaff pouze „vznětlivý”. To už je asi stejné, jako kdyby mi dala košem nějaká holka z vesnice a já oznámil, že pokud se ke mně do tří dnů nevrátí a všechno mi nevysvětlí, tak na její vesnici shodím atomovku. A kdybych to pak skutečně udělal, moje matka by médiím vysvětlovala „Ale on není zlý, jen je takový trochu vznětlivý.“ Jo, asi tak trochu vznětlivý jako alobal v mikrovlnce.

Já vím, že kvůli lásce občas děláme hlouposti. Jenže tohle už není hloupost, to je čistokrevná ohavnost, kterou se hra podle mě sama připravuje o možnost, aby mi bylo Detlaffa opravdu líto. Protože obyčejní lidé v Beauclairu za nic z toho prostě nemůžou.

Tak jako tak musí Geralt poté změřit síly s Dettlaffem v jeho plné síle, což je bezpochyby jeden z nejpůsobivějších, ale i nejtěžších boss fightů z celé třetí hry. Ale sakra, to zasazení je perfektní! Zde mě vždycky nejvíce děsil jeho netopýří nálet. Pokud bych si úskok špatně načasoval, mohlo by mě to na místě zabít, dokonce ani Quen by mě nezachránil. Eventuálně ale Geralt Dettlaffa porazí a Regis jakožto vyšší upír s těžkým srdcem ukončí jeho život.

V poslední fázi příběhu pak Geralt s Regisem zjistí, že poslední osobou, kterou měl Dettlaff na Syannin příkaz původně zabít, byla samotná Anna Henrietta. Oba tak začnou mít obavy, že Syanna stále hodlá svůj plán dovést až do konce. Pokud se Geralt rozhodne, že za Syannou před slavnostním ceremoniálem nezajde, následuje scéna, v níž Syanna využije příležitosti, Henriettu zavraždí a sama vzápětí umírá po zásahu z Damiánovy kuše. Je to dost temný konec, který asi nebude mnoha hráčům příliš šmakovat, ale… já vám nevím, je na něm něco takového hezky shakespearovsky tragického, kvůli čemuž mi vlastně připadá docela dost dobrý.

Pokud však Geralt Syannu před ceremoniálem navštíví a trochu jí promluví do duše, mohou se události vyvinout zcela jinak. Obzvlášť jedna část jejich rozhovoru je podle mě opravdu povedená. V takovém případě se dočkáme šťastného konce, v němž se Henrietta se Syannou usmíří a obě sestry skončí v dojemném objetí. Tenhle konec je sice také hezký, ale upřímně mi přijde, že z něj Syanna nezaslouženě vyvázne až příliš dobře. Přitom to byla právě ona, kdo celou tuhle tragédii rozpoutal. Nemluvě o tom, že je to svým způsobem trochu nefér i vůči chudákovi Dettlaffovi. Na druhou stranu, o tom je drsný svět Zaklínače také. Záporáci občas vítězí nebo ze všeho vyjdou jen s pohlavkem.

Po ceremoniálu následuje moc hezký epilog s Regisem, který se zanedlouho s Geraltem rozloučí a vydá se za hranice knížectví. Než se tak ale stane, stihnou si oba staří přátelé dopřát ještě jednu krásnou konverzaci dvou veteránů, kteří už toho spolu i každý zvlášť prožili až dost a po všem tom dobrodružství si konečně zaslouží trochu klidu. Ostatně, sám Regis to vyjádří nejlépe. A Geralt se pak mlčky rozloučí i s námi.

A takové bylo O víně a krvi. Je zvláštní, že úplně posledním úkolem je prosté zadání „Jít domů.“ Ale měla tím končit jedna velká éra. Po návratu na Corvo Bianco na Geralta ještě čeká návštěva, jejíž podoba se odvíjí od vašich rozhodnutí v základní hře. V mém případě to byla Ciri, ale dorazit může i Yennefer, Triss nebo Marigold. A zde Geraltova cesta končí. Tam na vinici Corvo Bianco se bělovlasý zaklínač usadil s nadějí, že možná skutečně bude prvním vědmákem, který zemře ve své posteli.

Ano, po mnoha letech už máme oznámený nový přídavek, v němž Geraltovo putování nakonec ještě na nějaký čas bude pokračovat. Přesto ale konec O víně a krvi představuje naprosto nádherné a skoro až dojemné zakončení jeho příběhu, které působí neuvěřitelně přirozeně a důstojně. I přestože v otázce hlavní dějové linie osobně stále o něco více preferuji Srdce z kamene, O víně a krvi je dalším naprosto úžasným zážitkem. Ať už díky překrásnému Toussaintu, fantastickým vedlejším úkolům nebo množství skvělých nápadů a nových herních mechanik, jde o další výjimečný klenot, který jen potvrzuje, proč je Zaklínač 3 dodnes považován za jednu z nejlepších her všech dob.

Ovšem… jak už to tak bývá… něco končí, něco začíná. Geralt z Rivie má za sebou velice dlouhou cestu. A spolu s ním i vývojářské studio, které se díky jeho dobrodružstvím vyšvihlo mezi největší jména herního průmyslu. Je vlastně až neuvěřitelné, že se z téhle RPG ságy stal tak obrovský fenomén. A já budu vždycky strašně vděčný za to, že jsem si tuhle cestu mohl naplno užít. A že teď budu spolu s Geraltem vyhlížet další dobrodružství.

Kam nás zavede? Kdo ví…