Yooka-Laylee je zpět a opět se vydávají stezkou, kterou doprovází hra na nostalgickou strunu, zatímco přivádějí zpátky své známé i neznámé postavy a rozlehlý svět plný barev. Ovšem jinak, než byste si v porovnání s prvním dílem mohli myslet. Jenomže se vývojáři rozhodli šáhnout po něčem odlišném, opětovně dokázali, že jejich oddanost starším hrám je až příliš velká.

Hratelnost je jiná, přístup vývojářů ovšem nikoli

Nostalgie je silnou ingrediencí a vývojáři ji mile rádi využívají. Vědí, že když ji zkombinují s tou pravou přísadou, velmi jednoduše proniknou až k samotnému srdci hráče. Jenomže stejně jako se musí šetřit s každou ingrediencí, i nostalgii je nutno užívat s mírou. A něco takového Yooka-Laylee and the Impossible Lair zkrátka ignoruje. Stejně jako první díl, i pokračování Yooka-Laylee je dobrou hrou, u které se budete bavit. Ba dokonce druhému dílu se v některých případech daří poučit ze svých předchozích chyb. Skutečně ale bohužel jen v některých.

Spolu s dynamickým duem Yooka-Laylee pro tentokrát nebudete objevovat rozsáhlý svět v trojrozměrném prostředí, ale vydáte se do světa platformových skákaček a po vzoru Maria či Sonica budete mít možnost projít hned několika různorodými úrovněmi, kterých není moc, ale zato vás budou neustále vyzývat k znovuhratelnosti. To, když úroveň například zmrazíte, veškeré vodní plochy se tak promění v led a vy se budete moci dostat na úplně jiná místa. Svět Yooka-Laylee sice změnil počet dimenzí, ale svou vizáž, a především nutkání posílat vás do svých úrovní znovu a znovu, nikoli.

Skákačka se vším všudy?

Do úrovní ovšem mnohdy budete muset znovu, ne protože byste zrovna chtěli, ale spíše museli. Celý svět je rozdělen na několik úseků, které si ovšem musíte postupně odemknout za zlaté tokeny. Ty naleznete rozsázené po úrovních, ovšem nečekejte, že je najdete jen tak pohozené na cestě. Zlaté tokeny jsou častokrát dobře ukryté či se nacházejí na hůře dostupných místech. Ale to není všechno, pro co budete nasazovat krk. Budete padat, nepřátele vás budou likvidovat a do toho se necháte přimáčknout vystřelovacím svěrákem. Mimo tokenů musíte také sbírat zlaté lístky, takzvané Quills, které vám postupně odemykají tonicy - speciální schopnosti, které vám pomůžou obohatit jinak ponurý repertoár Yooka-Laylee. Ty můžete dobře znát z prvního dílu.

Toniců je skutečně hodně, a zatímco některé vám průchod ztíží, jiné vám ho mohou zjednodušit. Za to ovšem zaplatíte zredukováním počtu Quills, které v úrovni nasbíráte. Či naopak rozhodnete-li se například pro méně checkpointů, vaše nasbírané Quills se znásobí. Kromě toniců je ovšem ovládání prosté. Alespoň ve smyslu, co Yooka-Laylee dokáží. Můžete skákat, plachtit, metat ocasem či se stočit do klubíčka a vyplazovat jazyk, kterým uchopíte různé předměty. Takže nejenomže v tomhle ohledu se první díl neodlišuje od druhého, ovládání je další složkou, která bere v potaz starší proslulé skákačky možná až moc doslovně. Stejně tak totiž dokáže být ovládání citlivé. Stačí pouhý pohyb páčkou a Yooka-Laylee se houpou nad propastí, ze které není úniku. Proto počítejte s tím, že ovládání do ruky budete muset dostávat nějakou chvilku. Bez toho totiž nedáte ani ránu.

Úrovně jsou samozřejmě postupem hrou náročnější. Přibývá více interaktivního prostředí, více nástrah či nepřátel. Nutné je vaše správné načasování, správné užití akcí, no zkrátka to, co se v platformových skákačkách dělá. Samotná obtížnost je ovšem místy nevybalancovaná, zatímco jednu část budete dělat tak dlouho, že vám sama hra nabídne, zda ji nechcete přeskočit, jindy proskáčete všechno bez škrábnutí.

Na příběh i postavy jednoduše zapomenete

Víte, co je ale nejvíc zvláštní? Nějakým způsobem, mně neznámým, Yooka-Laylee and the Impossible Lair funguje. Funguje dobře a obecně se jedná o hru, která zabaví jak nejmenší, tak dychtivce po trošce nostalgie. Žánr platformových skákaček se ovšem nijak nesnaží inovovat a stejně tak jako tomu bylo poprvé, i hratelnost druhého dílu dokáže být po několika hodinách repetetivní. A není to ani příběhem, který je prostým dětským vyprávěním o záchraně včelího světa a všech včelích pomocníků. Není to ani postavami, které vám sice mohou připadat sympatické či naopak zákeřné, rozhodně ale nejsou osobité způsobem, jakým to jednou a nadále zvládá Mario či Sonic.

Přesto v Yooka-Laylee and the Impossible Lair spatříte takovou nostalgickou jednohubku, kterou proskáčete, která vás bude bavit, ale nic hlubšího ve vás pravděpodobně nezanechá. Možná kromě povedeného soundtracku, který se bude neustále proměňovat a barevný svět obohatí o proměnlivou atmosféru.

Aniž bych si to na začátku psaní téhle recenze pomyslela, ohodnotit Yooka-Laylee and the Impossible Lair není vůbec jednoduché. Po dlouhém uvažování, zvážení všech nevysvětlitelných pro a proti, si ale Yooka-Laylee od nás odnese doporučení na 6 bodů z 10. Je to možná přísné, ale hře to zkrátka odpovídá nejlépe. Pokud podobné žánry vyhledáváte, po Yooka-Laylee se nebojte sáhnout. Pokud ale i v pokračování nespatřujete něco, co je vám blízké, ani druhý díl není hrou, která vás chytne natolik, abyste mu dostatečně propadli.