Werewolf: The Apocalypse přináší větší utrpení než Stmívání

Máte rádi stealth? Máte rádi pořádnou a nadupanou akci? A co takhle ještě možnost proměnit se na tichého vlka či rozzuřeného vlkodlaka? No, nezní to skvěle? Na papíře možná ano, avšak v praxi, co předvedli vývojáři z Cyanide se hrou Werewolf: The Apocalypse – Earthblood už to tak dobré není… Vlastně je to docela špatné.

Tradičně můžeme začít příběhovou částí. Ta se snaží být dost seriózní, ale moc jí to nevychází. Vžijete se do role vlkodlaka Cahala, který se vrací ke své smečce, kterou ohrožuje korporát Endron, ten totiž ničí přírodu kvůli zisku. To však způsobuje nerovnováhu duchovních složek, které tvoří vše živé. Navíc Cahal má s Endronem svůj vlastní spor, který se snaží řešit jak jinak než násilím. Celý příběh se pak dá shrnout tak, že je to klasické béčko s cut-scénama, které se snaží vypadat strašně vážně a bohužel jim to moc nejde. A tím bych tuto pasáž uzavřel. I když ještě bych dodal, že herecké výkony mnohdy stojí „opravdu za to“.

Postavy jsou nevýrazné a nezajímavé, herecké výkony to zrovna nevylepšují, protagonista je zaslepený pomstou a nic jiného ho nezajímá. K tomu se váže i dialogový systém, kdy máte dokonce na výběr z několika možností. Avšak nečekejte nic extra propracovaného, většinou se jen můžete zeptat na pár informací nebo si vybrat způsob, jak odpovíte. Jediný případ, kdy ve hře dostanete skutečně na výběr s nějakým reálným dopadem, je až konec, kdy vám hra nabídne dva „srdcervoucí“ konce.

Hlavním lákadlem hry je však gameplay. V základu máte k dispozici tři formy, kdy jako člověk mačkáte tlačítka, sbíráte věci či si povídáte s nějakou postavou. Ve formě vlka jste pak rychlejší a hlavně tišší, jedná se o stealth formu. No, a nakonec samotný vlkodlak, s nímž mlátíte vše kolem vás. A ono to zní vážně dobře, možnost proměnit se na vlka a tiše se všude proplížit, nebo s mocným a rozzuřeným vlkodlakem vše vymlátit. Ze začátku vás to možná i lehce ohromí, než zjistíte, že děláte pořád to samé dokola. Navíc stealth ani soubojový systém není nikterak záživný. 

Ve zkratce jdete do základny, projdete místnosti, kde na vás nikdo nemůže zaútočit, pak vejdete de facto do arény, kde jsou vojáci a vchod, kam se máte dostat je zavřený, a vy buď ve stealthu najdete místnost, kde je počítač, který vám dá přístup k hlavnímu průchodu, nebo vše vymlátíte, počkáte až se objeví další nepřátelé, ty opět zneškodníte, pak vejdete do dveří, co jdou otevřít, tam si u počítače otevřete hlavní vchod, projdete, oznámíte po vysílačce, že jste se dostali dál, dostanete další místo, kam jít a postup se opakuje. A skutečně jak nudně zní tento odstavec, tak nudná je i samotná hra, protože vejdete do místnosti, projdete do v podstatě arény, kde hlavní vchod je zavřený, a mám snad pokračovat?

Co se tedy stealthu týče, krom vlčí formy máte k dispozici i šípy, kterými můžete na dálku vojáka zneškodnit. Je třeba zdůraznit, jak tupá AI vlastně je. Nejenom, že jsou vojáci naprosto hluší, když přímo před nimi začnete štěkat, abyste je k sobě nalákali, ale jsou i totálně slepí. Že zavraždíte kolegu přímo před nimi, je jim jedno. Že jim vlastně vůbec kolega chybí, je jim totálně šumák. Navíc, když do místnosti vejdete, vojáci se přímo před vámi rozmístí na pozice přesně tak, abyste mohli plynule projít.

Pokud se vám náhodou stane, že vás odhalí či vás jednoduše tohle celé přestane bavit, tak se můžete proměnit ve vlkodlaka a krvavá řežba začíná. Místnost se uzavře a vy musíte všechny vojáky vymlátit. Problém je, jak tohle celé funguje, jakmile totiž místnost vyčistíte, z černých děr se zjeví další vlna nepřátel, takto se postupně s dalšími vlnami vypořádáte a můžete jít splnit úkol.

Nejvtipnější na tom celém je, že vojáci nevidí dál než za svou místnost, jakmile vás třeba odhalí a vy ještě stihnete projít dveřmi, tak můžete stát přímo před vojákem, co vás hledá, ale neuvidí vás, dokud neuděláte krok dopředu, voják si vás hned všimne, stačí tedy udělat krok dozadu a opět vás nevidí. A když už teda v místnosti zůstanete a celou ji vymlátíte i s nově objevenými vojáky odnikud, najdete cestu dál a vejdete doslova do místnosti vedle, vojáci jako by se nic nestalo se opět rozmístí na své pozice a vy můžete postup zopakovat v další místnosti. 

Soubojový systém pak funguje na bázi comb za pomocí slabých a silných útoků a pár schopností, které si odemykáte v talentovém stromu. V něm si můžete vylepšovat mimo jiné i stealth. V souboji pak máte k dispozici úhyb a uskakujete tak silnějším úderům, které vás mohou odhodit, omráčit, případně vám zastavit regeneraci zdraví.

Byť to mají i jiné hry podobně, zde se jedná opravdu o nudný zážitek. Ani různorodí nepřátelé to nezachraňuji, jejich útoky se nikterak neliší a ve výsledku tak jenom mačkáte jeden útok a pár schopností. Hra má taktéž bossfighty. Ty probíhají snad tím nejvíc nudným způsobem. Boss na vás vysype své útoky, těm se vyhnete a pak už jenom drtíte křížek

a tohle se opakuje po celou dobu souboje. 

Grafické zpracování je jak z minulé, vlastně předminulé generace konzolí. Tomu odpovídají i animace a celé fungování hry. Werewolf: The Apocalypse – Earthblood je vlastně skvělá ukázka, jak by mohla vypadat takováto akční hra, kdyby vyšla před deseti lety. Možná by ani tehdy ale nebyla zábavná.

A co se týče zvukového zpracování a hlavně hudby, tak vám prakticky hrají dvě hlavní skladby. Jedna taková vážnější, když procházíte místností, a pak pořádný metal, když začne souboj. 

Takže si to shrneme: béčkový příběh, nezáživné postavy, nudný soubojový systém, naprosto repetitivní systém úkolů, kdy děláte pořád to samé. A mechanika štěku skoro k ničemu, když na mě všichni kašlou… A nějaký ten další stejný souboj můžete oslavit skákavým kreacemi.

Hra obsahuje několik bugů, zasekávání se ve stěně, vojáci chodící do zdi, mizení páteře, nemožnost sebrat nějaký předmět, neoznačení místa úkolu, kdy jsem musel vyloženě googlit, co mám vlastně dělat, protože mně se to ve hře ani po restartu konzole prostě neukázalo.

Pokud bych se měl podívat na to, kdy je hra dobrá a může vás bavit, tak možná v moment, co tento styl her asi na odreagování přímo vyhledáváte. Systém proměn je poměrně zajímavý a můžete si zahrát na Siriuse Blacka jako zvěromága. Ah, jaká slast byla, když jsem konečně viděl titulky.

Za tým Indiana čtyři body z deseti. A doufám, že k podobné hře se nějakou dobu nedostanu, tohle bylo vážně 8 hodin utrpení.