V zajetí podivné sekty - Recenze The Chant

Momentálně dobíhají závěrečné titulky psychologického akčního thrilleru z pohledu třetí osoby The Chant a řeknu vám, že tohle bylo opravdu psycho. Snad nikdy jsem neměl po dohrání hry takový pocit. Prvotina kanadského studia Brass Token je tak divná, až je dobrá. Popravdě jsem podle trailerů a prvních několika minut hraní neměl vůbec dobrý pocit. Hra nepřináší žádné inovativní mechaniky a není tedy rozhodně žádnou zlomovou hrou ve svém žánru. Ale to, jak je napsaná a jaké pocity ve vás zanechá po jejím dohrání, je zkrátka skvělé.

Příběh vám při nějakém tom prozkoumávání a umírání zabere přibližně sedm hodin. To mě docela mrzí, protože na jeho konci mi zůstala v hlavě spousta otázek. Na druhou stranu to ale prostě tak mělo být. Přesně tenhle pocit nevědomosti, kdy si říkáte „Co to sakra bylo?“, ve vás chtěli autoři hry zanechat. Popisovat vám příběh dopodrobna kvůli spoilerům moc nechci a tak se vám budu snažit děj alespoň jemně naznačit.

Ocitáte se v roli Jess, jež trpí posttraumatickým stresem poté, co se jí v dětství utopila sestra. Své chmury se proto vydá zahnat na jakýsi očišťující víkendový pobyt na tajuplném ostrově, kde se setkává se svou kamarádkou Kim. Společně se tak přidají ke čtyřem dalším členům sekty Prismatic Science, která uctívá moc léčivých krystalů. No a jak už to tak standardně bývá, večerní rituál se zvrtne a místo slunce v duši se otevře brána jiné dimenze.

Vaším úkolem tak bude postupně zachránit členy sekty, kteří propadli melancholii – ve hře prezentované jako jiné dimenze zvané Gloom. Bojovat budete nejen se svými nočními můrami, ale také prapodivnými tvory. Přes roje much, létající masožravé květiny a nemrtvé kultisty se dostanete až ke krystalům, které vám umožní průchod do dalších částí ostrova. Tady mě trochu mrzí, že ačkoliv je The Chant semi-open world hrou (tedy hrou, která sice nabízí otevřený svět, ale v omezené míře) nedává vám moc důvod ostrov procházet. Jasně, že můžete cestou k majáku odbočit na rozcestí a získat suroviny navíc. Ale v klidu si vystačíte i s tím, co posbíráte normálně. A na co, že vlastně sbírat suroviny? Na to abyste přežili!

Celá hratelnost se odvíjí od tří hlavních aspektů. Tělo, mysl a duch. Nepřátelé vám svými útoky ubírají zdraví – tedy tělo. Vy se sice můžete bránit nějakou zbraní, ale k souboji je zase potřeba klidná mysl. Ta vám během souboje klesá a strach ze tmy, který má vaše postava, tomu také moc nepomáhá. Ke speciálním útokům pak zase potřebujete zdravého ducha. Všechny tři „schopnosti“ lze doplňovat pomocí bylinek, které seberete při putování ostrovem a mysl navíc i meditací. Vylepšovat je potom můžete ve stromě dovedností. A když už jsme u soubojů a nakousl jsem i zbraně, pojďme se podívat, čím se v The Chant vlastně bojuje.

Kdo čeká nože, samopaly, granáty a jiné, bude zklamaný. Zbraně jsou zde pouze tři a jedná se o jakési pochodně. Konkrétně šalvějovou, čarodějnickou a ohnivou. Každá z nich je účinná na jiný druh nestvůry a třeba ohnivá je silnější mimo Gloom. K jejich výrobě pak slouží také určité suroviny, které lze nalézt při průzkumu ostrova.

Pokud však stále toužíte po nějakém výbuchu, je možnost si ještě vyrobit sekundární vrhací předměty, jako je esenciální olej, ohnivý olej a sůl. Ačkoliv má tedy soubojový systém dobrou myšlenku, jeho provedení dobré není. Celé je to jen o tom praštit, uhnout, praštit, uhnout, občas hodit olej a zase praštit a uhnout. Celé to působí neohrabaně a přiznám se, že i celkem nezáživně. Což je u hry, kde je souboj jedním z prvků, na kterém stojí, celkem problém.

Máme tedy perfektní myšlenku a skvěle napsaný scénář, které bohužel táhne ke dnu špatný soubojový systém. Ke vší smůle tomu nepřidává ani grafika. Neříkám, že je vyloženě špatná. Na to, že The Chant dělalo studio čítající přibližně dvacet lidí, je vlastně i dobrá. Jenže dobrá znamená za tři. Animace, jako například to, jak se postavám vlní vlasy, působí uvěřitelně. Navzdory tomu, že vývojáři zasadili hru temného a pochmurného světa pracují dobře i s barvami.

Skličující pocity toho, že se ocitám na záhadném ostrově plném démonů ztracen ve své mysli, ve mně vyvolaly. Jenže neustálé propady fps a cut-scény, které jsou zničehonic useknuty, celkový dojem dost kazí. Naopak zvuky bych v The Chant hodnotil na výbornou. Počínaje dabingem hlavní postavy, jenž má na starost Siobhan Williams, kterou můžete znát jako hlas Laury z The Quarry. Přes efekty, které vám naženou husí kůži, až po soundtrack, který dokonale podtrhuje psychický stav vaší postavy.

Jak jsem tedy řekl už na začátku. Hra ve mně po jejím konci (tedy pardon, po jednom ze tří konců) zanechala rozporuplné pocity. Vtáhla mě do sebe a místy jsem se cítil naprosto vžitý do hlavní hrdinky Jess. Námět a skvělý scénář mě taky doslova pohltit. Bohužel ale špatný soubojový systém a nedotaženou grafiku nezachrání ani perfektní zvuková stránka. I tak, si ale dovolím The Chant doporučit na sedm bodů z deseti.

Fanoušci temných thrillerů, kteří jsou schopni přehlédnout nějaké chyby na úkor příběhu, si ho zaručeně užijí. Osobně mi dost připomínala kombinaci Silent Hillu a The Evil Within. Jestliže vás tedy tyhle hry bavily, tak je Chant titulem přesně pro vás. A pokud jste ho také hráli, rozhodně napište na náš Discord ať můžeme diskutovat nad tím, co se vlastně stalo, protože mně to nedá spát.