Koťata se netopí, 19 let staré sny radši ano - recenze české hry The Last Oricru

Stokrát nic umořilo osla. Zábavně znějící přísloví, které mi neustále zvoní v hlavě, jakmile začnu přemýšlet o nové české hře zvané The Last Oricru. Někteří z vás ji možná znají pod jménem Lost Hero, kterým se honosila prvních 19 let vývoje. Ano, slovy devatenáct. Pavel Jiří Strnad si ji se svým týmem údajně poprvé vysnil už v roku 2002 a možná právě dlouhá doba snění o hotovém produktu může za to, že si ukousnul přehnaně velké sousto. Jednoduše řečeno, tohle byl sen, co se měl buď držet víc při zemi, nebo včas zadusit…

The Last Oricru je akční RPG snažící se klást důraz na příběh, jehož směr může hráč svými volbami drasticky měnit. Co se stylizování týče, vývojáři z GoldKnights se pyšní tím, že vymysleli svůj vlastní žánr – takzvané medieval sci-fi. Ve zkratce to znamená propojení středověkých motivů s fantasijními aspekty, jako jsou vesmírné lodě a umělé inteligence. 

Hrajete za člověka Silvera, který se bez jediné vzpomínky probudil na planetě Wardenia sužované válkou mezi dvěma rasami. Tato válka začala skoro přesně v ten moment, kdy jste znovu oživli, a tak máte jedinečnou možnost rozhodnout se, zda budete podporovat vznešené skoro-lidi Naboru vedené královnou Hadrianou, nebo se přidáte ke krysím revolucionářům, jejichž lid byl doteď zneužíván pro otroctví. Tato dramatická zápletka je protkána nitkami záhadné umělé inteligence, která k vám promlouvá a snaží se vás rozpomenout se na to, proč jste vlastně na planetu Wardenia v první řadě přicestovali.

Příběh, který hra vypráví, je vskutku ambiciózní. A být pořádně provedený, bylo by mi neskonalým potěšením hrát The Last Oricru několikrát, pokaždé z jiné strany barikády. Vývojáři se nebáli řešit vážná témata, jako je otroctví či genocida a poskytli na první pohled zajímavé příběhové zvraty pro každý směr, kterým se vaše cesta může stočit. I přes nedostatky je cítit, že svět Wardenie je pečlivě promyšlený a život byl vdechnut každému jeho koutku. To je nejvíce vidět třeba na faktu, že po estetické stránce hra vypadá a působí moc pěkně. Scenérie ovšem nejsou zdaleka tak nádherné, aby zachránily fakt, že kvůli příběhu tuhle hru hrát nebudete, i když to měl být hlavní tahák prodejů.

Ze začátku se do role Silvera vžijete jednoduše, jelikož jste oba zmatení a nemáte nejmenší ponětí, co se kolem vás děje. Po tom, co se ovšem přenesete přes zvláštní hlas, který byl hlavnímu hrdinovi vybrán, a alespoň z mého názoru k němu absolutně nesedne, zjistíte, že zatímco hra vesele běží dál a tváří se, že už byste měli být naprosto zorientovaní, vy pořád nevíte absolutně nic. Ani jste si to neuvědomili a už jste se upsali k jedné z válečných frakcí, jděte zabíjet naše nepřátele, vojíne! Jestli jste se chtěli přidat k druhému vojsku, teď máte smůlu, šanci přeběhnout budete mít až v další kapitole a do té doby jste náš malý fanatik.

Každá druhá postava, kterou potkáte, se snaží stát novým Cimrmanem, a tato soutěž – kterou Silver s bramborovou korunou vyhrává – silně ubližuje jak vyprávění příběhu, tak vaší možnosti kohokoliv si oblíbit. Někoho možná neustálá snaha o špičkování se v slovních hříčkách zahřeje u srdíčka, za mne se zbytečně moc tlačí na pilu. Dlouhé rozhovory nevylepšuje ani fakt, že většina postav otvírá ústa jenom polovinu času, případně že kamera se občas ze záhadného důvodu zaměřuje ne na obličej, nýbrž na rameno osoby, se kterou se bavíte… Jednoduše řečeno každý mluví zbytečně moc dlouho na to, jak málo toho ve výsledku říká, a prvních padesát minut hry, které jsou v podstatě glorifikovaný film s pár tutoriálovými souboji, by šlo bez problémů mnohem příjemněji sfouknout během 20 minut.

Ze všeho nejzávažnější problém, kterým ovšem příběh The Last Oricru trpí, jsou zpřeházené dějové momenty, které pramení z faktu, že každá oblast hry byla vytvořena s minimálně třemi možnými způsoby, jak ji projít. Bohužel na některých místech nebyly příběhové rozdíly dostatečně zahlazeny, a tak se nám stalo například to, že postava nás poslala hledat léčivé předměty na místo, kde bychom je našli pouze tehdy, pokud bychom hráli za druhou rasu. Stejně tak naše zmatení nebralo konce, když jsme dostali za úkol prolézt stokami do pevnosti a zevnitř otevřít bránu členům krysí revoluce. Jakmile jsme vylezli ze stok, automaticky se spustila cutscéna, ve které krysí bojovníci již zaplavili ulice a bojovali s vojáky Naboru. Vydali jsme se tedy pomoci našim bratřím a potom, co jsme pozabíjeli všechny nepřátele, jsme šli… otevřít bránu, aby mohli krysí revolucionáři dovnitř. Hm, to mi nevychádza.

O zvláštních rozhodnutích a chybách, které tahají dolů jinak velmi zajímavý příběh, bychom mohli mluvit ještě dlouho. Nemá ovšem cenu dál bít mrtvého koně, a tak se raději pojďme zaměřit na soubojový systém. The Last Oricru mělo dlouho nálepku souls-like, což pro neznalce znamená, že bychom se měli dočkat soubojů, které budou vyžadovat přesné načasování útoků, úhybů, krytů a samozřejmě i schopnost taktického pozicování se. Vytvořit takto ladný systém je přirozeně velmi náročné a není proto asi velkým překvapení, že indie týmu 40 vývojářů se to nepodařilo na plných sto procent.

Veskrz celý titul vám bude chybět jakýsi pocit spolehlivosti, protože ovládání je těžkopádné a několikrát se stane, že ačkoliv pro útok kliknete jen jednou, váš hrdina se pokusí zasadit rány dvě: A je jedno, jak silně po celou dobu druhého nevyžádaného útoku mačkáte tlačítko pro kryt. Možnost přimknutí kamery k vybranému nepříteli je vítaná a velmi se hodí zvláště ze začátku, kdy bojujete jeden na jednoho. Jakmile se ovšem objeví protivníků více, zamknutá kamera začne zabírat nesmyslné úhly, které vám více škodí, než přispívají.

K dispozici je Silverovi krom úskoků a krytí klasický lehký útok plus speciální schopnost zbraně, kterou používá. Touto druhou schopností může být obyčejný těžký útok, plošné ohnivé kouzlo anebo třeba přidání elektrického poškození k lehkým útokům. Variace zbraní je zajímavá a v kombinaci s klasickým RPG systémem s několika atributy, které můžete vylepšovat skrz zabíjením sesbíranou esenci, dovoluje hráči vyprofilovat si přesně takového bojovníka, jakým si přeje být. Pokud chcete útočit na dálku, musíte se stát čarodějem a své zkušenostní body vkládat převážně do inteligence. Pokud ovšem cítíte, že kouzla nejsou nic pro vás, nikdo vám nebrání vylepšit si sílu a vzít do ruky pořádné kladivo.

Dvě (později tři) různé rasy, které planetu obývají, nabízí dostatečnou rozmanitost nepřátel. Ta je ovšem zastíněna faktem, že naprostá většina z vašich protivníků svým chováním působí velmi hloupě a je zbytečně jednoduchá na poražení. Stačí počkat jen co dokončí své dva tři útoky a následně je pár kliknutími bez problému pošlete na onen svět. Nevyvážená obtížnost je tedy další velké minus, které The Last Oricru sužuje. Zatímco začátkem hry budete procházet s prstem v nose a první „epicky adrenalinový“ bossfight s velkým pavoukem v podstatě neodlišíte od obyčejných vojáků, druhá polovina titulu skrývá několik nepřátel, co slouží jako tvrdá stopka a dostat se přes ně bude trošku tvrdší oříšek. Nejedná se ovšem o postupný nárůst obtížnosti, nýbrž o zbytečně těžký moment, po kterém jste hozeni zase do lehčích vod.

V neposlední řadě se musíme zaměřit i na multiplayer, kterým The Last Oricru vybočuje z řady indie souls-like titulů. Hrát můžete jak v gaučové kooperaci s rozdělenou obrazovkou, tak klasicky dálkově. Druhý hráč zaujme roli hologramu a stane se doopravdy jen přisluhovačem, který si hru moc neužije. Během rozhovorů, které rozhodně nejsou krátké, bude lehce trpět nudou, jelikož v podstatě jediné, co může, je rozbíjet bedny, sbírat předměty a zabíjet. Jak se vyvíjí příběh, co Silver říká nebo jaký má úkol, to se nedozvíte. Možná občas uvidíte kus konverzace od NPC, ale tím to doopravdy hasne. Posouvat se příběhem bez vašeho pravého já logicky nemůžete, o to více je pak zarážející, když hologram najde místo, ke kterému se měl první hráč dostat a… prostě to aktivuje. Nemluvě o velmi zajímavém stylu doplňování zdraví. Jako Hologram se můžete ozdravovat za pomoci předmětů, ale pokud byste si chtěli obnovit všechny životy i manu, musí to za vás udělat původní hráč.

V momentech, kdy hra více hráčů běží bez problémů, dokážete titulu odpustit většinu jeho chyb a užít si nějakou tu lacinou zábavu tak, jak byste si s kamarády užili každou jinou hru. My ovšem na rovinu říkáme, že jsme si ho neužili, protože čím déle jsme hráli, tím více hra přestávala fungovat. Ať už šlo o propady snímků za vteřinu připomínající spíše obrázkové prezentace, prohazování vybavení našich postav při cestování do dalších oblastí nebo čistě neustálé a nejrůznější bugy, náš zážitek z multiplayeru byl kvůli technické stránce hry vskutku příšerný. O nefunkčnosti hudby a zvuků nemluvě. 

Jak to tedy všechno tak nějak shrnout. The Last Oricru byl velmi ambiciózní nápad, který ve své finální verzi není vyloženě neúspěchem, ale v porovnání s dalšími hrami v tomto žánru si dost dobře nedokáže obhájit své jméno. Velmi zajímavý a promyšlený příběh táhne dolů zdlouhavé vyprávění a v podstatě černobílé postavy. Zábavná možnost ovlivnit děj hry svými rozhodnutími je podseknuta tím, že spoustu důležitých voleb děláte, aniž byste si to uvědomovali. Velmi průměrný soubojový systém zhoršují časté technické problémy a tak dále. Pokud vývojáři GoldKnights projekt neopustí a do budoucna alespoň technický stav hry opraví, může být The Last Oricru zajímavou hříčkou. Ve stavu, v jakém je teď, ho ovšem můžeme doporučit na 4 z 10 bodů jen vážně nenáročným hráčům, co chtějí především podpořit menší tým českých vývojářů, kteří i když se snažili, si ukousli až moc velké sousto.