Suicide Squad: Kill the Justice League

To nám to ten rok začíná. Po ročním odkladu a sérii nepříznivých reakcí od hráčů se akční open-world live-service střílečka od tvůrců série Batman: Arkham z anglického studia Rocksteady – Suicide Squad: Kill the Justice League – konečně ukazuje v celé své… No, jestli „kráse“ je to správné slovo, to nevím.

Žádný velkolepý comeback studia Rocksteady se po devíti letech od vydání jejich posledního velkého titulu, Batman: Arkham Knight, bohužel nekoná. Problém spočívá přesně v tom, co padlo už na začátku recenze. Jedná se o live-service, kooperativní looter-shooter titul z pohledu třetí osoby. Něco, do čeho studio zabředlo poprvé a bohužel narazilo. V některých ohledech jemně, v jiných tvrdě.

Jádro hratelnostní smyčky spočívá v dost jednoduchém konceptu. Za členy Sebevražedného oddílu plníte mise s konečným cílem zabít zotročené členy Ligy spravedlnosti a ukončit Brainiacovu invazi. Problém však spočívá v tom, jak tak učiníte. Splnění tohoto cíle totiž znamená převážně dělání jednoho ze čtyř repetitivních typů misí, které napříč poměrně krátkou kampaní s velmi neuspokojivým a vlastně neexistujícím koncem budete hrát. Jednou budete muset vymlátit skupiny nepřátel, aby se mohla vaše pomalá eskorta posunout dál. Jindy budete muset vymlátit skupiny nepřátel, abyste mohli zničit generátor. A samozřejmě nechybí ani vymlacování skupiny nepřátel, abyste něco nebo někoho ochránili. Výjimečně budete muset vymlátit o něco menší skupiny nepřátel, abyste mohli civilisty eskortovat do únikového autobusu. A sem tam dostanete za úkol vymlátit skupiny nepřátel… Prostě jen tak proto.

Ano. Je samozřejmě dobře, že se looter-shooter střílečka nijak nestraní soubojů. Ale už po pár hodinách hraní pocítíte, že tu vlastně neexistuje nějaká smysluplnější nadstavba, která by tuhle základní hratelnost obohacovala. Různorodost misí stranou; i takový počet typů nepřátel je žalostně malý. Většinu času budete bojovat s naprosto běžnými pěšáky, které zabijete dříve, než stihnou něco udělat. Po čase se do soubojů vmísí i snipeři, odolnější tanci a helikoptéry. A… Ano, to je vše. Už od prvních minut hry tak víceméně všechny souboje probíhají téměř totožně a jen s minimálními obměnami.

Zcela upřímně jde o základ a náplň, která si své fanoušky rozhodně najde. O tom nemám jediných pochyb. A sám přiznám, že jsem se v určitých chvílích vlastně i bavil, a to dokonce při sólo hraní. S odstupem ale nemohu jinak než konstatovat, že tohle zkrátka nestačí. Hra se určitě neustále snaží přicházet s novými prvky a možnostmi, které se na samotné jádro hry nabalují. Ale ty fungují převážně jen jako záplata, nikoliv řešení problému, kterým je jednoduše to, že tu toho moc není. Postupně si tedy budete odemykat nejen nové a lepší zbraně, ale možnost jejich vylepšení či úprav, granáty, modifikátory, statusové efekty, dodatečné předměty a další dnes už vcelku klasické a zcela upřímně od podobných her očekávatelné mechaniky. Ty ale neřeší monotónní soubojový systém, jenž si nezakládá na ničem jiném než bezmyšlenkovitém střílení na jeden a ten samý typ nepřátel po celou dobu hraní a to upřímně moc dobře nemotivuje k vymýšlení dobré kombinace výbavy.

Nejen, že tedy akutně chybí variace misí i nepřátel, bohužel to nevyvažují ani zmiňované hratelné postavy. Sebevražedný oddíl – Suicide Squad – se aktuálně skládá z nájemného zabijáka Deadshota, praštěné Harley Quinn, pravděpodobně retardovaného Kapitána Boomeranga a poloboha Nanaueho, respektive žraločího King Sharka. Každá z těchto postav na papíře přináší odlišné silné i slabé stránky. Deadshot je nejen v rámci příběhu profesionál, který se vyznačuje svou expertízou v odstřelovacích puškách a pomocí jetpacku se dokáže vznášet ve vzduchu. King Shark je těžkooděnec, který může všechno rozstřílet svým rotačátek nebo to zblízka rozsápat. Kapitán Boomerang disponuje brokovnicí a ukradenou technologií, jež mu propůjčuje nadlidskou rychlost podobnou Flashovi. A Harley Quinn je relativně mobilní atlet, kterého není radno pouštět blízko k tělu. Všichni tak mohou celkem dobře plnit určitou týmovou roli od útočníka přes podporu po tanka. 

To ovšem není realita. V kontextu jak samostatného, tak i kooperativního hraní je naprosto jednoho, za koho hrajete. Postavy odlišují jen dílčí možnosti nebo schopnosti. Všichni jsou zkrátka chodící stroje na zabíjení a některé zbraňové kategorie dokonce navzájem sdílí. Sniperku můžete dát jak Deadshotovi, tak Kapitánu Boomerangovi. Ten zase může mít samopal, stejně jako King Shark, jehož rotačák můžete dát Harley Quinn. Ta místo toho může běhat s útočnou puškou, kterou může mít i Deadshot.

Asi chápete, kam tím směřuji. Žádná forma týmového hraní tu jednoduše nefunguje a ani nemůže, protože tu pro to neexistuje žádný systém. Větší počet hráčů pouze znamená více poškození za sekundu ve statistice. A ve finále tak záleží jenom na tom, abyste měli typ zbraně, který chcete; jaká postava vám vyhovuje svým pohybovým systémem; a aby váš zvolený arzenál disponoval co největšími čísly. Nějakou větší souhru nebo synergii výbavy či snad talentových schopností v rámci stromu dovedností tu vůbec nečekejte. Konkrétně strom dovedností ani neslouží k tomu, abyste mohli nějak výrazně posilnit váš oblíbený herní styl nebo doplnit slabou stránku týmu. Slouží pouze k tomu, abyste dosáhli potenciálu samotné postavy. To znamená, že po čase začnete mít nějaké procentuální bonusy při konkrétních útocích, dokáže lépe využívat některé prvky nebo si odemknete speciální útoky. Ale nehledě na to většina nepřátel v podstatě zemře na pár ran.

Ačkoliv bych titul a jeho hratelnost ve finále neoznačil jako nezábavnou, celý RPG i looter-shooter systém jednoduše řečeno působí prvoplánově a nezajímavě. A tudíž ve finále i nadbytečně. Jen škoda, že se hra moc nezachraňuje ani v ostatních ohledech.

Co určitě musím uznat, je vcelku velký důraz na příběh. Celkový počet se vším všudy velmi dobře zpracovaných cut-scén je něco, co jsem před hraním nečekal. Během celé kampaně tak velmi dobře poznáte jednotlivé členy Sebevražedného oddílu i další postavy, které vám na vaší cestě budou pomáhat nebo stát. Ať už jde o Amandu Wallerovou a Ricka Flaga v čele organizace A.R.G.U.S., komiksové stálice Lexe Luthora a Lois Laneovou nebo samozřejmě členy Ligy spravedlnosti – Supermana, Wonder Woman, Flashe, Green Lanterna a Batmana. Ačkoliv bych řekl, že drtivá většina těchto postav je zpracovaná velmi dobře – ať už mají větší či menší roli – má největší výtka jde rozhodně směrem k samotné Justice League. Její členové ten prostor mají opravdu minimální. Ačkoliv nejsem osobně jejich pojetím v důsledku vymytého mozku, který z nich dělá záporáky, zvlášť zklamaný, vždy, když pasáž s nimi skončila, jsem si nemohl nijak než jen zklamaně oddechnout se slovy „to je jako všechno?“.

Kdyby se celá hra jmenovala Suicide Squad vs. Brainiac (Oh, And There’s Also Justice League, I Guess), byl by to výrazně přesnější název. A to je rozhodně aspekt, který mi v paměti neutkvěl v pozitivním slova smyslu. A to do toho ještě nepočítám ani fakt, že s druhou polovinou kampaně sice příběh nabere příjemnější spád, ale takový, z něhož je jasně vidět, že to vývojáři potřebovali nějak rychle dohnat do konce. Který, věřte tomu nebo ne, v samotné hře ani není. Příběh zkrátka skončí ukončením jakéhosi pomyslného prvního aktu. Zbytek nás čeká v následujících pravděpodobně letech v rámci jednotlivých sezón zdarma, které nás postupně pošlou do paralelních vesmírů. Koncept je to vlastně dost dobrý a otevírá dveře opravdu mnohým zajímavým aspektům, postavám i potenciálním příběhovým linkám. A když nic jiného, je to jedna věc, u níž věřím, že se zvládne vcelku dobře. Koneckonců, scénář hry ať není vždy nejsilnější a specifický humor nemusí zafungovat u každého; jde v jednotlivých postavách poznat jejich komiksová předloha i obecně vcelku věrně zpracování mnoha konceptů. Využití DC reálií tak za mě osobně patří z celé hry k tomu nejlepšímu a nejsilnějšímu prvku.

Jde tak o jakž takž funkční titul, jehož příběh vás udrží až do titulků. Ale ve finále vyčpí ve velké nic, jehož vyvrcholení se dočkáme až… někdy. Zrovnatak jde ovšem titul, který už od svého základu trpí na výrazně repetitivní a monotónní obsah a soubojový systém, který ani zdaleka nevyužívá svého potenciálu. Sice zní a vypadá vcelku efektně – a dá se bezesporu zařadit do kategorie té bezmyšlenkovité zábavy – ale nenabízí nic, co by vás mělo přesvědčit k dlouhodobějšímu hraní. A to je pro live-service hru obrovský problém. Repetice obsahu je navíc vidět v samotném zaplnění otevřeného světa i end-game fázi. 

Město Metropolis, kde se hra odehrává, není úplně velkou hrací plochou. Což mi osobně nevadí. Problém kupříkladu spíše je, že na ni najdete jen pár desítek vedlejších úkolů. Konkrétně pro sedm různých postav. Stejně jako u hlavních misí, jejich náplň je vystřílení skupiny nepřátel. Ale pozor, některé s sebou přece jenom pro každou postavu přináší svůj speciální háček! U jedné postavy totiž dostávají nepřátelé poškození, jen pokud jim dáte kritický zásah. A takovou misi musíte opakovat pětkrát. Co takhle úkol, v němž můžete zabíjet jenom pomocí granátů? I to tu je. Dvakrát. Co takhle mise, ve které musíte několik minut chránit tři body? To je tu čtyřikrát. A dokonce zde třikrát najdete úkol, kde můžete nepřátelské jednotky zabít pouze pomocí létajícího vozidla, které nikde jinde ve hře neuvidíte ani nepoužijete. Vaše jediná motivace tyto věci plnit, je fakt, že se vám pokaždé odemkne nějaká nová mechanika. Ale nebudu vám lhát, splnění všech těchto misí byla opravdu zkouška trpělivosti.

Pokud by vám to nicméně bylo málo, tak se vrací i Riddler a jeho trofeje a časové zkoušky. A… to je vlastně všechno. End-game část se v podstatě skládá ze stejných typů misí a ničím nevybočují kromě vyšší obtížnosti, přidání několika modifikátorů a možnosti získat silnější výbavu. Dokonce nenabízí ani unikátní nepřátele nebo bossfighty, které také patří mezi zklamání. Jejich počet doslova napočítáte na prstech jedné ruky a ačkoliv se od sebe alespoň trochu odlišují, nijak pamětihodné nejsou, půlka z nich je upřímně celkem špatná a dva jsou dokonce úplně totožné, jen přeskinované.

S cílem zjistit, jestli se vůbec někde skrývá něco výjimečného, jsem se záměrně takříkajíc střelil do nohy a donutil jsem se odehrát do titulků hry všechen nabízený obsah s výjimkou sesbírání Riddlerových trofejí. V této, znovu podotýkám, live-service, open-world hře, která spoléhá na fakt, že u ní vydržíte desítky, ne-li stovky hodin, jsem dosáhl pomyslného 100% dohrání po přibližně 15 hodinách. A to ještě s několika obtížemi v důsledku optimalizace. Na své RTX 4080 s procesorem Ryzen 7 7700 to bylo poprvé, kdy jsem ani se zapnutým DLSS (bez Frame Generation) nedosáhl na konzistentních 60 snímků za sekundu. Nejen, že jsem tak musel vypnout ray-tracing, ale v chaotičtějších bojích, které se především v pozdějších částech objevují, se zrovnatak objevovaly značné propady. Naštěstí jsem si nikdy nevšiml pádu tak pod 45 snímků za sekundu a kolem těch 60 se hra většinou drží, přesto jsou snímky celkově nestabilní.

A při pohledu na audiovizuál i poněkud nepochopitelně. Hra běží na Unreal Enginu 4, který historicky má problémy s hrami v otevřeném světě, přesto v žádném ohledu Suicide Squad netlačí na pilu. Graficky jde sice rozhodně o pěkný titul s hezkým nasvícením, pěknými modely a skvělými animacemi, přesto strádá v různých efektech a mikro-detailech, které z něho dělají v některých ohledech trochu ploše a nezajímavě, byť stále příjemně vypadající titul. To je alespoň vyváženo jinak téměř bezproblémovou audiostránkou i celkově skvělým hereckým obsazením. Jediná výtka směřuje snad jen k občasným nedostatkům v masteringu, kdy jsou některé efekty divně upozaděny a hláškám chybí nějaký efekt, který by dával lepší důraz na aktuální situaci (jako když třeba postava mluví z dálky nebo v otevřeném prostoru).

Upřímně bych rád byl v roli někoho, kdo dokáže popsat a vysvětlit, kde se stala chyba a proč Suicide Squad: Kill the Justice League dopadlo tak, jak to dopadlo. Teorie mám; realita ovšem zůstává taková, že to úplně není pointa recenze. Pointa je zhodnotit a zanalyzovat to málo, co tu je. A osobně jsem dospěl k názoru, že jakékoliv příběhové části nadcházejících sezón milerád odehraji. Ale nad rámec toho nemám sebemenší nutkání se této hry kdykoliv znovu pouštět nebo se o ni zajímat. Může se to časem změnit? Odpověď je za mě jednoznačné ano. Pokud půjde za pár let o hru se zajímavými misemi, větším důrazem na schopnosti, postavy a synergii, novými mechanikami a větším počtem nepřátel, budu jen rád. A vlastně to nemusí být nikterak špatná hra. Problémy v samotném jádru ovšem nejspíš přetrvají a ačkoliv je půjde minimalizovat, pravděpodobně nedojde k jejich úplnému odstranění a tenhle titul tak skončí v herních knihovnách jen určité skupiny hráčů. Ta ji bude milovat a moc dobře rozumím proč. Nemám nejmenší pochyb, že pro většinu hráčů jde ovšem o krok vedle.

V aktuální chvíli, s vydáním, je tak Suicide Squad: Kill the Justice League jen jakási kostra. Ale ať už ohlodaná kvůli vydavateli Warner Bros. a jeho nutkání mít live-service titul, nebo neschopnosti studia Rocksteady po odchodu spoluzakladatelů a významnějšího talentu… To je debata na někdy jindy.