Jen pojďte, přisedněte si k mému ohni a vychutnávejte příběh, máme totiž spoustu času. Doslova čas tísíců životů. Za dob dávných hrdinů započala hrdinská cesta za osvobozením vlastní duše a duší všech, co tu byli před námi, a právě to nám nabízí Rogue Legacy 2.

Dvojky v názvu se prosím pěkně vůbec nebojte. Pokud se vám líbil první díl, pokračování budete milovat. Pokud se vám nelíbil, vězte, že nový díl je mnohem přístupnější. A pokud o hře slyšíte poprvé, tak bedlivě nastražte uši(oči), mohla by se vám totiž sakra líbit. 

Rogue Legacy 2 je dvojrozměrná RPG roguelite skákačka. V té dorazíte se svým hrdinou na velmi zvláštní hrad, jehož útroby a zákoutí budete zkoumat. Dlouhou dobu jsem žil v představě, že celý žánr roguelite vznikl kvůli tomu, že moderní hráči by tvrďácký přístup skutečných roguelike titulů neunesli a jedná se tak o jistou formu modernějšího zjednodušení.

Nebudu vám lhát, spletl jsem se. A to naprosto šeredným způsobem. Čistokrevné roguelike tituly jsou mnohdy těžké, ale také férové a dávají možnost je vyhrát po prvním zapnutí. A to se v Rogue Legacy 2 neděje, tam budete totiž umírat tak často, že se na to snad budete i těšit.

Jedná se o roguelite titul a se smrtí se tady počítá. Po té první totiž zjišťujete, že kvůli zvláštnímu kontraktu vaše vědomí přechází na dalšího hrdinu a právě na tom staví celý příběh hry.

Duše z tohoto zvláštního hradu nemohou odejít. Proč přesně nevíte a z útržků papírů a rozhovorů se postupně dozvídáte, že to zřejmě souvisí s obrovskými zlatými dveřmi ve vstupní místnosti a se šesti portréty kolem nich. Tuto místnost uvidíte ve hře hodně často. Dobrodružství každého hrdiny totiž začíná právě zde a také je to jediné místo, které je za všech okolností na tom stejném místě. Celý zbytek hradu a podhradí se totiž s každým dalším pokusem mění a ač postupně začnete poznávat jisté typy místností, jejich rozmístění je pokaždé unikátní. 

Abyste ale nebyli ve hře ztracení, tak naštěstí základní orientace v hradu stále funguje a jedná se na poli rogue žánru o celkem zajímavý prvek.

Celá hra je rozdělena do šesti hlavních zón a základní torzo hradu, a taktéž nejlehčí oblast, nese název Citadel of Agartha. Už na ní si můžete všimnout, jak velký vizuální skok hra od předchozího dílu udělala. Orimu se to sice nevyrovná, ale na roguelike titul působí grafické zpracování velmi dobře.

Ač nebudete znát přesné rozložení místností, tak brzy objevíte, že někde ve spodní části naleznete vždy vstup do podsvětí, kam není příliš radno chodit. V horní části vždy někde naleznete přechod do magické studovny, kam zatím nemůžete doskočit. A někde vpravo naleznete přechod do druhé lokace, Axis Mundi: Tam to na vás zprvu možná bude trošku těžké, ale jakmile už začnete vnitřek hradu jakž takž zvládat, bude vás lákat to, že právě zde dostanete z každého pokladu více peněz.

O prachy tady půjde skutečně dost. Po každé smrti totiž vaše nahrabané finance zdědí nový příchozí.

Tymůže poté investovat do zázemí hradu. Vylepšování vlastností po určité době působí sice nudně, padesátý upgrade zdraví o jeden bod totiž není zrovna kreativní, ale toho si začnete všímat až v pozdějších částech hry. Za to otevírání obchodů či odemykání nových hrdinských tříd na začátku hry, od lučištníka, přes barda, až po kouzelníka je zábavné. Hra dohromady nabízí 15 hratelných povolání a vždy si budete moci zvolit mezi třemi náhodně vybranými. A troufnu si tvrdit, že vás hraní za většinu z nich bude bavit. Valkýra má díky kopí obrovský dosah, čaroděj dokáže střílet přes zdi a kuchař pánvičkou může odrážet projektily. U zbraní to ovšem teprve začíná. Každé povolání má ještě zvláštní schopnost – střelec si například dokáže udělat ve vzduchu plošinu a ronin zase dokáže být na chvilku nesmrtelný. Každý hrdina poté dostane do vínku ještě nějaké náhodné kouzlo a často také speciální vlastnost. 

Pokračovatel vašeho rodu tak může být například pacifista, nostalgik, trpaslík a nebo také může umřít na první ránu. To sice zrovna nezní jako výhra, ale za podobná příkoří jste odměněni vyšším finančním bonusem.

Jop, finance to tady opravdu táhnou dopředu. Čím dál ve hře totiž jste, tím se všechny upgrady zdražují. A to nás také táhne k jednomu z největších negativ celé hry, což je potřeba jistého grindování. Hru bez upgradů mezi životy nemáte šanci dohrát, a tak se vám několikrát stane, že ačkoliv víte, co máte přesně dělat a kde, tak raději budete vybírat obskurní postavy jen pro to, abyste si zaplatili například novější brnění u kováře a budete se modlit, že potom už toho prvního bosse skutečně dáte. Základní obtížnost hry je tak nastavena mnohdy snad až zbytečně vysoko. Lepší hráči to asi zvládnou rychleji, ale já jsem třetího bosse porazil až kolem pětadvaceti hodin hraní. A to už začala být základní smyčka přece jen trošku repetitivní.

Doslova jsem se chtěl na všechno vykašlat a předčasně odejít do důchodu. Celou situaci jsem si ale zbytečně ztěžoval sám. A to jenom tím, že jsem si dostatečně neprošel hlavní menu.

GELU

Pokud budete pozornější než já, najdete v menu velmi zajímavou položku nazvanou House Rules, která nabízí právě upravení obtížnosti. Můžete tam tak snadno upravit zdraví vašich nepřátel, kolik budou ubírat jejich útoky a dokonce je zde možné zapnout i létací mód. Sice to vypadá trošku jako cheating, ale samotní autoři hry lehké snížení doporučují pro hráče, kteří se nechtějí příliš stresovat. Jen doporučuji nezapínat letecký režim, ze hry by vám to totiž odstranilo několik zajímavých hádanek. Rogue Legacy 2 po vás totiž na několika místech vyžaduje napnout rozum a přemýšlet takzvaně „outside the box“. Pokud se vám to ovšem povede, odměnu si užijete násobně víc, než když budete podvádět.

Nechci vám prozrazením jakkoliv kazit zážitek ze hry, pokud někde něco zajímavého vidíte, určitě se tam bude dát dostat. Jen k tomu možná právě teď nemáte všechny potřebné dovednosti.

Zatím jsme totiž stále opomíjeli takzvané heirlooms, přičemž přímý překlad dědictví zde není úplně nejtrefnější. Během hraní několikrát narazíte na mluvící sousoší, které pro vás má připravenou určitou výzvu. Její splnění poté vede k odemknutí nové pohybové dovednosti pro všechny další generace. Postupně tak dostanete schopnost odrážet se od určitých předmětů, dashovat, provádět dvojskok a řadu dalších. Každá jediná z nich nalezne uplatnění ve všech částech hradu a jedná se tak mnohdy i o motivaci, proč lézt do nové oblasti, i když jste ještě neporazili bosse té předešlé.

Občas to ale bude chtít trošku toho štěstíčka na dobrý výběr postavy.

V samotné hře ještě naleznete celou řadu dalších systémů, které vám budou pomáhat. Můžete narazit na nepřenositelné artefakty, speciální výzvy a řadu dalších drobností, které budou hru ozvláštňovat a zvyšovat tak znovuhratelnost. Myslím, že na své by si dokonce mohli přijít i fanoušci Diabla, protože hra se svým systémem New Game Plus vyloženě cílí na opakované hraní a zkoušení nových cest. Pokud totiž budete chtít celý svět Rogue Legacy 2 doopravdy pochopit a vychutnat, jedno dohrání stačit rozhodně nebude.

Sám sice více fandím poněkud přímočařejším způsobům vyprávění děje, ale uznávám, že postupné lepení náznaků z různých rozhovorů má něco do sebe. Jen to chce notnou dávku trpělivosti, hbité prsty, anebo méně sebeúcty, aby člověk hned od začátku trošku pohnul s obtížností. Za redakci Indiana a všechny její následovníky udělujeme 8 bodů z deseti.