Resident Evil 3 okrajuje i tam, kde to není nutné

Po skvělém remaku druhého dílu Resident Evil, který se prakticky stal ukázkou toho, jak správně předělat starší hru do moderní podoby, se mnoho fanoušků série těšilo na to, že Capcom bude ve stejné podobě pokračovat i se zbytkem série. Samozřejmě se tak oznámení, že se stejného remaku dočká i díl třetí setkalo s velkým nadšením. Resident Evil 3 Remake to ale nemá lehké, protože remake dvojky nasadil laťku sakra vysoko.

Před tím, než jsem se dostal k tomuhle remaku, jsem si opět prošel remake dvojky a samotnou původní Resident Evil 3: Nemesis. Remake dvojky totiž sledoval původní hru tak akorát věrně, abyste si připomněli ikonické momenty, ale bere si dostatek svobody, aby level design, atmosféra a celkové stylizace mohly být dostatečně aktualizovány. Tuhle rovnováhu prostě vývojáři trefili… Dokonce tak dobře, že si vysloužili ocenění hry roku. Rozhodně jsem tak nechtěl, aby mi unikly detaily toho, jak vývojáři přenesou další hru z této série a nastudoval si tak původní materiál.

Nedlouho po spuštění jsem ale dospěl k názoru, že to byla možná chyba. Resident Evil 3 Remake se totiž rozhodně nedrží předlohy ani zdaleka tak přesně jako jeho předchůdce. Jasně level design potřebuje pro rok 2020 trochu modernizovat (jak nám vlastně ukázal druhý díl), ale tady Raccoon City absolutně nepoznávám. To ale nemusí být na škodu, protože tohle nové pojetí nemrtvými zpustošeného města je vizuálně opravdu působivé a za vizuálem nezaostává ani level design, který skvěle funguje i pro četný backtracking svými často propletenými cestami a zkratkami.

I když levely nejsou tak věrně převzaté jako u remaku dvojky, tak se samozřejmě setkáme s důležitými momenty a celková struktura příběhu je zachována. Teda až na pár výjimek. Přišli jsme třeba o sekvenci v hodinové věži anebo park. A tím i o zajímavé puzzly. Vytržením tohohle obsahu se příběh stal docela krátkým a můj první průchod hrou, ve kterém jsem si dal záležet na prošmejdění každého koutu a extensivním backtrackování, mi tak zabral pět hodin. Jasně, ona i původní hra není zrovna dlouhá, ale to je snad o důvod víc z ní neukrajovat.

Ono to ale určitě bude vyváženo znovuhratelností, ne? Resident Evil 3: Nemesis totiž obsahoval několik rozhodnutí, díky kterým se vaše průchody hrou mohly lišit. No, bohužel ani tato rozhodnutí se do remaku nedostala a jediná možnost znovuhratelnosti jsou výzvy a těžší obtížnosti (teda, pokud jste nehráli hned na hardcore). Po prvním průchodu se vám taky odemkne obchod s předměty pro další hraní.

I když utrpěla kvantita, kvalita je na tom ale skvěle. Jak už jsem zmiňoval, město i rozličné lokace vypadají skvěle. Nové zpracování postav je taky skvělé. I když se designy docela odchylují od předlohy, rozhodně to ničemu neubírá. Hunter γ je odpornější, než jsem si dokázal představit, a nová Bloodbornoidní fáze Nemesis vypadá prostě úžasně. I rozšíření dialogů a herecké výkony jsou fajn a interakce Jill a Carlose prostě dokážou pobavit.

Zároveň se posun v hratelnosti mezi původní dvojkou a trojkou reflektuje i mezi remaky. V Resident Evil 3: Nemesis jste měli oproti dvojce větší možnost mobility, a to díky úskoku, který dostanete i v remaku. Ten se rozhodně hodí při setkání s Nemesis i při úniku od skupinky zombií. Příjemné prvky tím ale nekončí a update hratelnosti se stal třeba i v možnosti sebrat předmět či munici bez otevírání inventáře a quality-of-life updaty mě vždy potěší.

Update v hratelnosti se týká taky akčních sekvencí, které by na můj vkus zasloužily trochu více interaktivity. Jedná se z velké části o útěky před Nemesis, který tak neslouží jako konstantní hrozba jako Mr. X ze dvojky, ale ve světě se s ním setkáte jen párkrát. To ale asi někteří ocení, protože ne každému konstantní dupání po policejní stanici a čekání na jeho vzdálení ve dvojce sedělo. Setkání s tímhle titulním monstrem se tak odehrávají ve skriprovaných, vysoce akčních sekvencích a bossfightech.

Příběhová část tak oproti loňskému dílu ubrala na survivalu a přidala na akci, ale to se stalo i mezi předlohami, takže se není čemu divit.  

Říkám příběhová část, protože samozřejmě nemůžu zapomenout na Resident Evil Resistance, který tvoří multiplayerovou část k singleplayeru. Jedná se o dnes už relativně klasický asymetrický mód, kde se čtyřčlenná skupina přeživších snaží uniknout skrz tři místnosti s různými úkoly k otevření východu. V tom se jim snaží zabránit jeden “mastermind” s arzenálem zombíků a pastí. Každý z přeživších má svou specializaci a specifické schopnosti. I každý ze čtyř mastermindů má své vlastní ultimátní monstrum, pomocí kterého může mezi přeživší skočit a vyřídit si to s nimi ručně. Hra za přeživšího je relativně klasická survival záležitost, ale za mastermind je to docela inovativní a zajímavé. Teda, pokud se vám chce přečkat občas delší matchmaking oproti přeživším.

Tenhle balík příběhu a multiplayeru tak dává dohromady spíš fajn akční než survival horor. I když jsou tu docela nesmyslně uřezány některé části předlohy, a hlavně systém rozhodnutí, který by dodal znovuhratelnosti, tak se stále jedná o velmi dobrou hru, která zachycuje část kouzla předlohy. Nechutná monstra, skvělý level design, management inventáře, a to vše tu je, navíc ve velmi působivém zpracování, jenom v menší dávce a přímočařeji.

Loňský remake druhého dílu nastavil laťku, na kterou tenhle remake prostě nedosáhne. Nemůžeme tak dát více jako stále pěkných, ale pro tuto sérii lehce smutných 7/10.