Persona 5 Strikers je spíše pokračováním než spin-offem

Ano, víme. S recenzí na Persona 5 Strikers přicházíme trochu pozdě a od únorového vydání už uběhlo pár měsíců. Přesto jsme si řekli, že by nebylo od věci se na hru podívat alespoň dodatečně a ukázat vám, že tohle pravděpodobně není titul, který byste měli ignorovat. Obzvlášť pokud jste fanoušci původního dílu.

Persona 5 Strikers je totiž více než jenom dalším dílem série a také více než další hrou ze žánru „warriors“. Jde o zajímavý mix, který si z fenomenálních předchůdců, akčních RPG, ostatních JRPG her, hack-and-slash titulů a zmíněného warriors žánru snaží brát to nejlepší. Ne vždy se mu daří a najdeme zde pár aspektů, které celý počin sráží dolů. Přesto se ale jedná o zábavnou a svéráznou hru, která si nezaslouží být opomíjená.

Čím se Persona 5 Strikers od „hlavního“ pátého dílu odlišuje nejvíce, je samozřejmě samotná hratelnost. Respektive soubojový systém. Tahové a taktické souboje vystřídaly na první pohled bezduché mlátičky o zpravidla desítkách nepřátel v podobném duchu, v jakém se snaží poslední roky vydávat například série Final Fantasy. Čas na rozmýšlení je zpravidla téměř nulový a po vás se bude chtít hlavně jediné – co nejrychleji a nejefektivněji nakopat zadek často se opakujícím, přesto designově poměrně zajímavým protivníkům. Takzvaným Shadows, kteří obývají Metaverse, kolem něhož se příběh odehrává i tentokrát.

Parta kamarádů, jež můžeme znát už z hlavního pátého dílu, se několik měsíců neviděli a rozhodli se sejít a naplánovat pořádné letní prázdniny. Jejich plány ovšem překazí velmi nahodilý vstup právě do Metaverse. To spustí lavinu událostí, které kumulují do zprvu poměrně spletitého příběhu, v jehož středu stojí takzvaní monarchové. Každý z nich zapříčinil „změnu srdce“ obyvatel různých měst k vlastnímu zisku, což musí parta přátel – tedy Phantom Thieves – zastavit. Vydávat se tak budete do různých částí Japonska, abyste pokaždé zastavili monarcha, který využívá běžné obyvatele ke svému zisku. Tahle premisa se téměř pokaždé opakuje a příběh tak drží pohromadě primárně zmíněná parta Phantom Thieves. Stejně tak jako spousta vtipných, avšak i částečně v dobrém slova smyslu křečovitých dialogů a dodatečné budování vztahů mezi jednotlivými postavami. A to i s těmi zcela novými, v čele pak s lehce praštěnou Sophií, jednotlivými monarchy nebo policejním inspektorem Zenkichim. A právě příběh je to, co dělá tato hra nejlépe. Vážně se povedl.

Pokud se tedy počítáte mezi fanoušky skupiny Phantom Thieves, Strikers vlastně bude fungovat spíše jako přímé pokračování než vyloženě spin-off, který můžete i nemusíte ignorovat. Pokud ale s původní hrou moc zkušeností nemáte, rozhodně se budete především ze začátku cítit dost zmateně. Ačkoli spoustu aspektů časem pochopíte, u jiných si řeknete, že jejich pochopení bez znalostí původního pátého dílu je nad vaše síly. Jeho odehrání nebo alespoň přečtení nějaké rekapitulace tak sice není vyloženě nutnost k tomu, abyste si příběh Strikers užili, ale rozhodně to doporučujeme.

Navíc vám to pomůže i během samotného hraní. Po pár hodinách totiž budete mít přístup ke všem členům Phantom Thieves, ze kterých si můžete sestavit partu o čtyřech lidech, s nimiž se můžete vydat bojovat v Metaverse. Problém je, že jako nováčci budete muset hodně experimentovat – zjišťovat, čím se od sebe jednotlivé postavy liší a co jsou jejich síly a slabiny. Tohle je něco, co veteráni původního dílu ví, protože s jednotlivými postavami strávili nespočet hodin. Strikers se ale moc neobtěžuje vám organicky vysvětlit, v čem je každý člen výjimečný a prostě vám dá na výběr osm z nich a… Nějak to zvládněte.

Naštěstí v ostatních ohledech už problém není. Persona 5 Strikers se hodně blíží ostatním JRPG hrám, případně i akčním RPG, takže většina mechanik zůstává srozumitelná pro velkou sortu hráčů. Primárně budete mačkat tlačítko pro klasický útok, který si zpravidla poradí s normálními nepřáteli. Ve svém repertoáru ale najdete hned několik dalších věcí, které vám pomohou vyhrát proti obtížnějším protivníkům. Každá postava má i svůj těžší útok, můžete střílet ze zbraní či vyvolávat své persony, které na území nebo nepřítele vyvolají statusový efekt dle vašich voleb. Pro vyhnutí se útokům můžete uskakovat a často budete mít možnost i využít prostředí kolem vás. Kolem sloupů se budete moci točit, visící věci můžete shodit nebo nechat vybuchnout auta. Nechybí ani efektní All-Out útoky, které zasáhnou spoustu nepřátel nebo speciální Showtime útok doprovázený velmi pěknou animací. Soubojový systém sice nepatří mezi ty nejhlubší nebo nejvíc přehledné, ale je záživný, je radost na něj koukat a jistá dávka taktizování se tu stále najde. A to i před samotnými souboji, kdy máte možnost zpoza rohu na nepřítele vyskočit, přepadnout ho a bitku tak vlastně vyhrát ještě předtím, než začala. To je rozhodně víc, než co jsem od hry na první pohled čekal, takže jsem byl těmito možnostmi mile překvapen. Stejně tak i tím, že moje prvotní zmatení z toho, co se sakra děje, po pár hodinách vystřídala naprostá jistota v moje schopnosti se rychle zorientovat v návalu nepřátel a přehršli efektů.

To primární, co mě tedy na hře mrzí, je level design. Na první pohled jsou jednotlivé lokace poměrně zajímavé a v žádné nestrávíte tolik času, aby vás začala vyloženě nudit. Nicméně jejich samotný průzkum mi nepřišel už od samého začátku moc zajímavý. Reálný svět i Metaverse často evokují, že jde o otevřené plochy, ale většinou budete chodit v poměrně plochých, nudlovitých a lineárních lokacích od jedné arény k druhé. Jsou tu náznaky průzkumu i nějakého větvení, ale zkrátka nepůsobí dotaženě, což je opravdu škoda. Myslím, že by taková hratelnost dokázala uživit mnohem zajímavější sestavu levelů a dungeonů.

Kromě toho si ale není moc na co dalšího stěžovat – hudební podkres zejména soubojů je excelentní, ačkoli se dokáže ke konci trochu oposlouchat; dabing, i ten anglický, je skvělý a jedná se o dobrou zábavu na pár desítek hodin. I grafická stylizace, ačkoli vám dech rozhodně nevyrazí, vlastně nepatří mezi ty nejhorší. Byť se najde pár momentů, kdy vás právě grafika trochu vytrhne z imerze.

Suma sumárum… Pokud jste fanoušci pátého dílu, jde v podstatě o nutnost. Pokud jste Personu třeba ani nikdy nehráli, vyznáte se v JRPG hrách a/nebo vás prostě tahle hra láká, jejím vyzkoušením rozhodně neprohloupíte. Za tým Indiana tak uděluji zaslouženou osmičku.