Magnum opus. Tak bych popsal původní Metal Gear Solid 3: Snake Eater. Na rok 2004 nabízel titul tolik mechanik, že mnohé stealth akce s prvky přežití by mu i dnes mohly závidět. Příběh zastínil nejeden hollywoodský film. Tím, že šlo o prequel k předchozím dílům, přilákal titul spoustu nováčků, kteří jen žasli nad tím, co Hideo Kojima vymyslel a co vůbec dokázalo běžet na druhém PlayStationu. I když Kojima již není spojen se značkou ani s Konami, mnozí doufali alespoň v remake. Za ním stojí bývalí zaměstnanci samotného Kojimy. Díky tomu je Metal Gear Solid Delta: Snake Eater přesně ten typ remaku, který potěší jak úplné nováčky, tak i veterány série.

Taktická stealth hra s prvky přežití je dějově zasazena doprostřed studené války. V této alternativní historii jsou speciální jednotky CIA s označením FOX vyslány do odlehlé oblasti v Sovětském svazu, kde musí zachránit zbraňového experta a vědce. Ten má na starosti vývoj speciálního tanku vybaveného nukleárními zbraněmi; tanku natolik mocného, že dokáže ukončit studenou válku. Jenže protagonista Naked Snake je zrazen svou mentorkou The Boss. Jen tak tak přežije a vydává se na misi s cílem zachránit vědce, odhalit spiknutí a nakonec i celý svět.

I když jde o více než dvacet let starou hru, nebudu vyzrazovat konkrétní dějové zvraty. Ale styďte se, jestli příběh hry neznáte. Tohle je totiž jeden z nejsilnějších a nejlepších herních příběhů po všech stránkách. Děj se pohybuje na pomezí realističnosti a lehkého sci-fi, kdy tu máme obrovské stroje schopné zničit svět, ale zároveň se ke komunikaci používají staré vysílačky. Nepřátelé disponují až nadlidskými schopnostmi, ale zároveň vás může zabít jediné hadí kousnutí. Takže i když jde o příběh s nerealistickými prvky, je stále zasazen do reality a působí jako pořádný špionážní příběh se vším všudy. Byl jsem překvapen, jak po tolika letech příběh stále skvěle funguje po stránce scénáře a režie. Každý detail postupně začne dávat smysl a vše se propojí do velkého špionážního thrilleru. Budete si pamatovat každou druhou hlášku, protože jak antagonisté, tak vedlejší postavy jsou tak bravurně napsané, že se do hry rádi vrátíte znovu, jen abyste opět prožili společné momenty.

Velkou chválu si zaslouží i samotné ukázky a herecké výkony. Na obojím je nejzajímavější, že jde o kompletní přenesení v poměru 1:1. Kojimovy hry byly vždy známé dlouhými a propracovanými scénami. O to více bych chtěl pochválit dabing, který je velmi zdařilým restaurováním původních nahrávek. Pokud hrajete s dobrou audio sestavou, můžete si drobných nedostatků všimnout, ale běžný konzument to nepostřehne. Stejnou obnovou prošel i soundtrack, za což jsem nejvíce rád, neboť nebyl legálně k dostání v patřičné kvalitě. Díky remaku si tak můžete vychutnat hudební složku inspirovanou špionážními filmy minulého století v maximální kvalitě. Tato primárně orchestrální hudba je často doplňována elektronickými prvky. Když se však někde plížíte, je naopak temná a atmosférická. Hned po pátém díle jde o můj nejoblíbenější soundtrack série, i když „Love Theme“ ze čtvrtého dílu má v mém srdci speciální místo. Zkrátka spojení japonského herního skladatele Norihika Hibina a amerického filmového skladatele Harryho Gregsona-Williamse (který má za sebou například Marťana, druhého Gladiátora a hlavně Shreka) funguje výborně a skvěle propojuje prvky osmdesátkových akčních filmů s moderní filmovou a herní hudbou.

Největší pozornost si však zaslouží hratelnost, která kvůli výrazným změnám vzbudila i největší kontroverze. (Mimochodem, pokud byste chtěli samostatné video o kontroverzích kolem titulu, napište nám do komentářů.) Na původní hře nejvíce zestárlo právě ovládání, ať už mluvíme o jeho rozložení na ovladači, nebo o fixní kameře. Pokud jste chtěli cokoliv změnit, museli jste se otravně proklikávat menu. Vše mění nově představený „New Style“, který ovlivňuje vše od uživatelského rozhraní přes ovládání až po samotnou hratelnost. Pojďme si to postupně představit.

Většina mechanik se točila kolem přežití v nebezpečných podmínkách a přesouvání se z jedné nepřáteli obsazené lokace do druhé. Museli jste tedy využívat stromy, na které šlo vylézt, nebo se proplížit bahnem. Jenže pečlivé vybírání cesty vás moc daleko nedostalo. Bylo nutné za chodu měnit váš vzhled. I několikrát během jediné lokace bylo nutné otevřít menu, proklikat se k výbavě a vybrat jinou barvu kamufláže, případně si dokonce nabarvit obličej. Plánování průchodu bylo o tolik jednodušší, protože kamera byla fixní a bylo snazší vidět polohu nepřátel nebo zvířat, která vás také mohla zabít. Ani nevíte, kolikrát jsem musel řešit uštknutí hadem. Pozdější vydání Subsistence sice přineslo nový režim kamery a verze pro 3DS dokonce míření z pohledu třetí osoby, ale nový remake se v tomto ohledu rozhodl jít o několik kroků dál a přinést kompletní přepracování do moderního pohledu třetí osoby.

Nemusí to tak na první pohled působit, ale tím se zásadně mění nejen vizuál, ale i samotná hratelnost a způsob, jakým nad hrou přemýšlíte. Najednou nemáte nadhled nad lokacemi. Na druhou stranu vidíte za roh i v místech, kde to dříve nešlo, protože se kamera změnila až v konkrétním bodě. Titul najednou působí moderněji. Pro výměnu kamufláže nemusíte otravně projíždět menu. Nemusíte tlačítkem pokaždé potvrzovat výběr zbraně či vybavení. Mnohem jednodušší je i použití vysílačky, která je důležitá pro získávání dodatečných informací o lokacích, nepřátelích nebo vašem současném úkolu. Máte dokonce i seznam nejdůležitějších frekvencí, takže si je nemusíte zapisovat nebo pokaždé znovu zadávat.

Tyto největší změny spolu s novou barevnou paletou či rozmístěním nepřátel hra skrývá v režimu „New Style“. Pokud chcete hru naprosto identickou jako na druhém PlayStationu, můžete si zapnout „Legacy Style“, který změní i ovládání, ponechá stejné rozmístění nepřátel, a dokonce i vzorce útoků u soubojů s bossy. Přibude i všemi oblíbený zelený barevný filtr. „Legacy Style“ je spíše takový věrný remaster, zatímco „New Style“ se nebojí do hry více zasahovat, aby lépe oslovil i nové hráče. Jen chování nepřátel se mohlo dočkat větších vylepšení. Stále jsem měl pocit, že je jejich umělá inteligence robotická a příliš předvídatelná.

Přijde mi, že v režimu „New Style“ (který lze mimochodem změnit u každého záchytného bodu) měli tvůrci více zasáhnout do chování nepřátel. Dříve hra počítala s tím, že když před někým utíkáte a chcete ho zabít, musíte se zastavit, přepnout na míření, zamířit a teprve poté vystřelit. Nemluvě o situacích, kdy jste museli v určitých momentech složitě vybírat jinou zbraň. Teď je vše tak zjednodušené, že tohle všechno stíháte dělat za běhu. I když nepřátelé útočí trochu jinak, jsou kvůli tomu znatelně jednodušší a působí o to více roboticky. „New Style“ je tedy krokem kupředu, ale stále působí hůře než například Metal Gear Solid V: The Phantom Pain.

Ovládání na počítači navíc zůstalo v roce 2005. Výchozí rozložení kláves vůbec nedává smysl a je nutné ho kompletně změnit. Přesto míření myší nepůsobilo ideálně a nebál bych se říct, že ovladač je nutnost. Na druhou stranu hra běží na PC překvapivě dobře. Běží na Unreal Engine 5, a přesto neměla výrazné problémy s optimalizací. Až na dva pády a vzácné propady snímků za sekundu jsem ji v klidu odehrál od začátku do konce. Jen si říkám, co se stalo s FOX Enginem? Ten byl v době vydání P.T. a The Phantom Pain pokrokový a minimálně na konzolích měl méně problémů. Přesto Unreal Engine 5 hře velmi sluší. Džungle vypadá ještě nebezpečněji a hlouběji. Animací mohlo sice být více, ale stejně si jich nebudete tolik všímat, protože každá postava je natolik detailní, že raději budete zkoumat každou část jejího oděvu.

Do hry by měl brzy přibýt i režim pro více hráčů s názvem Fox Hunt, který by měl nabídnout hned několik PvP a PvE módů. Bohužel již teď víme, že nebude podporovat hraní napříč platformami. Vypadá ale jako rozvinutější verze online režimu z pátého dílu.

Metal Gear Solid Delta: Snake Eater je ve finále velmi povedený remake, za což z velké části může nadčasovost samotného originálu. Hudební stránka a scénář vůbec nezestárly a nový grafický kabátek jim jen dopomáhá. „New Style“ přináší skvělý způsob, jak ke hře přivést nové hráče, zatímco „Legacy“ maximálně uspokojí letité fanoušky. Přesto se mohlo více zasáhnout do chování nepřátel nebo alespoň lépe vyvážit obtížnost mezi oběma režimy. Nový tým složený z bývalých zaměstnanců Kojimy by rád využil tento remake jako startovací bod pro možná pokračování série. Upřímně jim po tomto výkonu věřím a jsem zvědavý, s čím přijdou, i když zůstanu skeptický, když se značkou bude pracovat někdo jiný než Kojima. Přesto všechno mě návrat do studené války potěšil a remake můžu doporučit jak fanouškům, tak úplným nováčkům. V době, kdy nevychází moc velkých stealth her, má třetí Metal Gear Solid zkrátka hodně co nabídnout.