Příběhová adventura Life is Strange se, pro mě osobně, stala velmi jednoduše hrou, kterou jsem si i přes svou počáteční nezaujatost zkrátka zamilovala. Proto si dokážete představit, jak nadšená jsem byla, když se mi do ruky dostala první epizoda slibného pokračování. Druhý díl se pro mě stal okamžitě jistotou, do které jsem vložila svou veškerou důvěru. Nevadily mi postavy, které se změnily. Nešlo mi ani tak o vypravování, které nabralo úplně jiný směr. Jenomže poté, co jsem došla až k samotnému závěru, jsem se jen těžkopádně snažila najít slova, která by popsala, jaký dojem na mě pokračování udělalo. A došla jsem pouze k jednomu závěru: málokterá hra se svým pokračováním odlišuje tak jako právě druhý díl Life is Strange. Bohužel ale ne v pozitivním slova smyslu.

Úděl v podobě pokračování

Druhý díl Life is Strange by býval výbornou hrou, ale jen v jednom jediném případě: kdyby neexistoval díl první, který sklidil úspěchy na všech frontách. Pokračování těchto „herních klenotů“ to nikdy nemají jednoduché. A bohužel ani druhému Life is Strange se nepodařilo dostát toho, co si vývojáři přáli a k čemu měl z počátku velmi dobře nakročeno. Být zkrátka lepší.

Důvodů, proč tomu tak je, může být hned několik. Částečně jsou to postavy, částečně je to zásadní změna v hratelnosti, částečně jsou to rozhodnutí, ovšem všechno spojuje fakt, že vývojáři si ukousli mnohonásobně větší sousto a ambice udělat pokračování větší a velkolepější, zkrátka nebyly tím rozhodnutím správným. Zatímco příběh Max a Chloe spojovalo jedno malé městečko jménem Arcadia Bay a jeden jediný týden, příběh Seana a Daniela je roztroušen po několika státech a rozpíná se na časové lince v rozmezí několika měsíců.

Příběh nese tíhu lidských problémů

To pravděpodobně nezní vůbec špatně. Samotná myšlenka, ze které celý příběh pramení, je skutečně zajímavá a sami víme, že Dontnod umí prezentovat závažné problémy velmi dobře. Ovšem v druhém díle se z jedné myšlenky pojednávající o problému otřásající společností stává spíše seriózní óda na jednu lidskou zrůdnost za druhou. Vyprávět vám, co dva mladé sourozence na jejich cestě čeká, vyprávět vám, co se vlastně stalo – to zkrátka nemá cenu. Právě příběh je to, kvůli čemu Life is Strange chcete hrát. Samotný problém totiž nevězí v námětu samotném, ale právě v okatém vyzdvihávání, ať už emigrace, manipulace či lidské zahleděnosti. A to není ani polovina toho, čemu společně s bratry budete čelit.

To vše má za následek, že příběh ztrácí své vnitřní kouzlo. Několikrát se přistihnete, že nemáte žádnou potřebu ve hře pokračovat. Protože buď tušíte, kam příběh směřuje, či budete cítit prázdnotu. Příběh dokáže být nadále emocionální, dokáže si s vámi chytře hrát. Společně s Danielem se budete radovat, společně se Seanem budete ronit slzy. Dontnod dokazuje, že příběhy psát umí. Co mu ale chybí nejvíce a bez čeho se žádné dobré vypravování neobejde, jsou dobře napsané postavy.

Postavy se vám jen velmi těžce vryjí pod kůži

Seana i Daniela budete mít rádi a během celé cesty vám oba hrdinové alespoň trošičku přirostou k srdci. Způsob, jakým vývojáři zpracovali pomalu rozvíjející se vztah sourozenců, si zamilujete, stejně jako Seanovu roli staršího bratra. Velmi brzy poznáte, že vaše činy, ať už pro vás mají sebemenší důležitost, Daniela ovlivňují a pokaždé v jiné míře. Přesto, oba bratři nezvládají být osobití. A to se projevuje bohužel i v hratelnosti. Občas vám totiž jejich reakce přijdou zkrátka nesrozumitelné. Nejedná se tak o postavy, které jsou jednoduše své, a na které jen tak nezapomenete. Samotný příběh jim na to totiž nedává dostatek prostoru. Veškerý prostor, který první díl vyhradil Max a Chloe, si ve druhém díle usurpují pouze zmíněné problémy. 

A to samé platí i o postavách vedlejších. Jelikož vás na vaší zběsilé cestě nečeká moc zastávek, vedlejší postavy se mnohdy zmůžou jenom na pozdrav a pár vět. Ať se snaží, jak chtějí, vztah si k nim nevybudujete žádný, jelikož prostor pro vybarvení jejich charakteru je nulový a nepomáhají tomu ani volitelné dialogové možnosti.

Hratelnost je chudší po všech stránkách

Samotná rozhodnutí, ať už v rámci dialogu či akcí, totiž také nejsou žádným záchranným lasem. Také jste v první dílem strávili hned nad několika rozhodnutími tolik minut, propalovali možnosti pohledem a jediné, co jste chtěli udělat, bylo odejít někam hodně daleko a už nikdy se k rozhodnutí nemuset vracet? No, tak to vás v rámci Life is Strange 2 čeká asi tak jednou. Nejde o to, že by rozhodnutí musela být těžká. Mnohdy vám ale nebude připadat, že je daná situace nějak převratně důležitá či složitá. V mnoha případech moc dobře víte, co chcete udělat, či vám na logický úsudek stačí pouhých pár vteřin. Dialogové možnosti jsou samozřejmě dobré. Ale to je všechno. Musíte si dávat pozor, co říkáte, obzvlášť v blízkosti Daniela, ale jinak vám bude připadat, že na tom nijak moc nezáleží. Stejně jako se nezbavíte pocitu, že váš vliv a ovlivňování dění je poměrně nicotné. Když už se vám bude zdát, že vám hra dá pořádnou kontrolu a vy si musíte dávat pozor na každý váš krok, vyvede vás z omylu cutscénou. 

Na to, že v příběhových adventurách není hratelnost všechno, už jsme si zvykli. Ale zatímco první díl měl zasahování do hry pořešené chytrým přetáčením času, hrátky na Jedie s Danielem sice možná znějí lákavě, ale do hry ve finále tolik nezasahují. Tím, že speciální schopnost náleží Danielovi a nikoli Seanovi, postavě, za kterou hrajete, ke schopnosti se nedostanete tak často, jak byste pravděpodobně chtěli a její účinnost a pak také frekventovanost postupně upadá. Váš vliv na Daniela samozřejmě ovlivňuje i to, zda vás mladší bratr poslouchá a zda nepoužívá své telepatie v momentech, ve kterých můžou spustit vlnu katastrofické laviny. To ale nemění nic na tom, že její implementace do hry je chudší.

Toho porovnávání už musíte mít po krk, chápu. Life is Strange 2 funguje jako samostatná hra a do značné míry tak funguje mnohem lépe. Jak už jsem řekla na začátku, druhý díl nese břemeno v podobně vysokých nároků všech příznivců této působivé série, včetně mě. První díl nasadil laťku příliš vysoko a druhý s ním jednoduše nestíhá. Ačkoli se Life is Strange 2 tolik nedaří, musíme si uvědomit, že se stále jedná o dobře zpracovanou hru. Jakkoli nereálně to může znít pro všechny zarytce, pokračování světlé chvíle má. A osobně věřím, že pokud jste první nehráli, druhý si můžete zamilovat. Pokud si už v srdci nosíte detektivní a nevšední příhodu Arcadie Bay, druhý díl byste si také neměli nechat ujít, jenom dbejte na to, že ten si u vás to právoplatné místečko pravděpodobně najde jenom velmi, velmi těžce.