Castlevania Belmont's Curse nás dostala. Ale chvilku to trvalo - Recenze

Čtyřicet let. Tolik času už uplynulo od chvíle, kdy se první Belmont vydal lovit upíry. Za tu dobu jsme prošli nespočtem hradů, porazili armády nemrtvých a několikrát se přesvědčili, že Drákula má snad nekonečnou zásobu životů. Castlevania se mezitím stala jednou z nejvýraznějších ikon herní historie. Jejího odkazu se ujalo studio Evil Empire, které nedávno přineslo i The Rogue Prince of Persia. Tentokrát ale zahodili náhodné generování duchaprázdných map a vracejí se ke klasickému dobrodružství, které kombinuje bič, průzkum, souboje a pořádnou dávku tajemství. I tak ale cesta k Drákulovi nebude tak snadná, jak by se mohlo zdát.

Píše se rok 1499 a Paříž je zmítána plameny, pekelnými stvůrami a nemrtvými. Místní biskup vyslal volání o pomoc legendárnímu hrdinovi a lovci upírů Trevoru Belmontovi. Na pomoc vyráží společně se svou dcerou Rose, která je i naší hlavní hrdinkou. Ta se po letech tréninku snaží dokázat, že už je sama také schopna pokračovat v rodinné tradici. Od otce dostává sadu tajemných tarotových karet, které jí zanechala její čarodějná matka a s mečem v ruce se pak okamžitě pouští do akce. Hned zkraje musím vyseknout autorům krátkou poklonu, dabing hlavních postav, respekt k loru Castlevanie a samotný příběhový úvod je působivý. O to mrzutější ale následně je, že tím vyprávění na dlouhou dobu končí a začíná základní herní smyčka.

Castlevania: Belmont's Curse je klasickou metroidvanií. Před Rose se rozprostře obrovská mapa Paříže, kterou bude muset vyčistit od nemrtvých. Do začátku dostane meč a tarotová karta jí propůjčí i útok ohnivou koulí. Souboje se tak zpočátku budou skládat hlavně ze správného načasování útoků a úskoků před projektily. Jen nečekejte, že vás obyčejné skákání dostane moc daleko. Jako v každé správné metroidvanii záhy poznáte, že vám pro pořádný průzkum rozhodně chybí nejedna schopnost či dovednost. To vás brzy pošle do náruče prvního herního bosse, kde téměř s jistotou zemřete. Smrt zde ale samozřejmě není definitivní. Ve speciálních místnostech se zrcadly si po interakci doplníte zdraví i léčivé lektvary a zároveň se obnoví všichni zabití nepřátelé. Alespoň tak posbíráte pár zkušeností potřebných k tomu, abyste porazili bestii z pařížských kanálů.

Bossfighty musím jednoznačně pochválit. Každý má vlastní arénu i charakteristické vzorce útoků a postupně se učit, jak na ně vyzrát, je zábava. Jakmile se vám to povede, nasajete jejich duše do svých tarotových karet a oni vás pak budou provázet po zbytek dobrodružství. Nadělí vám nové schopnosti a občas prohodí pár slov nebo okomentují dění kolem vás. Škoda jen, že očištění nepřátelé zpravidla prozradí pouze to, že jejich mysl ovládl jakýsi stín, kvůli kterému se rozhodli sloužit Drákulovi. Příběhový potenciál tu přitom rozhodně je, jen ho hra zatím příliš nevyužívá.

Pokud vám ale po prvním bossovi připadá, že už začínáte mít o herních mechanikách jasno, menu vás velmi rychle vyvede z omylu. Desítky prázdných pozic pro artefakty, zbraně a schopnosti totiž dávají tušit, že Rose má před sebou ještě pořádně dlouhou cestu. A rovnou vás upozorňuji, že dvojitý skok dostanete ve hře až mnohem později. Dokonce je možné hru dohrát i bez něj. První boss vám odemkne použití biče. To vám otevře základní traverzování a také možnost přitahovat se k nepřátelům. Také dostanete jeho speciální kouzlo, které podobně jako předtím oheň můžete seslat jen tehdy, když pomocí základních útoků načerpáte dostatek many. Aktivní můžete mít vždy jen jedno kouzlo, které si vybíráte skrz menu pauzy. V něm také naleznete výzvy, které musíte splnit, pokud chcete danou schopnost vylepšit. Ve hře je těchto aktivních schopností 16 a prakticky všechny jsou ofenzivního charakteru. Protože můžete mít aktivní vždy jen jedno, odpadá jakákoliv možnost jejich synergií, ale jejich různorodost musím pochválit. Jednotlivá kouzla se od sebe zásadně liší a obzvláště příjemné je, že jejich prostřednictvím můžete používat právě ty schopnosti, kterými vás dříve šikanoval nějaký boss. V repertoáru je tak například možnost zkamenit nepřátele, zaplavit vaše okolí ohněm nebo vysávání životů.

Trochu smutnější mi přijde situace se zbraněmi. Ve hře naleznete sedm typů zbraní a otevírat je budete zatraceně pomalu. Každý typ se vyznačuje malinko jiným dosahem a rychlostí, ale jejich poškození je prakticky totožné. To je totiž určené vzácností zbraně a hra nabízí velmi prostoduché varianty 25, 50, 75 nebo 100 dmg. V zásadě tak sáhnete po lepší zbrani jen tehdy, když získáte zbraň vyššího řádu, což se například v první polovině hry prakticky neděje. V té druhé zase naleznete bič, který svou univerzálností natolik zastíní ostatní, že se mnohdy vyplatí mít horší bič než jakoukoliv jinou zbraň vyšší úrovně. 

Obdobně slabý je za mne bohužel i systém artefaktů. Nasazené můžete mít maximálně tři a propůjčují vám většinou jen menší pasivní bonusy, jako 33 % více obrany, pokud má Rose méně než 33 % životů. Přesto jsem si ovšem pár oblíbených našel. Osobně mi vyhovovaly ty, které mi pomáhaly déle zůstat naživu. Například jeden, který způsoboval, že lektvar doplní zdraví do plna nebo další, který jednou za minutu zablokoval útok vedený proti mně a zmrazil okolní nepřátele. Ani ty mi ovšem nestačily na střetnutí se smrtí.

Grim Reaper, neboli Smrťák, je v sérii tradičním nepřítelem a tak se mu nevyhýbá ani Belmont’s Curse. Běžně bych podobné hlášení považoval za mírný spoiler, ale v tomto případě mi připadá poměrně důležité ho zmínit. V době, kdy se se smrtí potkáte, tak máte pocit, že míříte na konec hry, ale opak je pravdou. Střetem teprve končí tutoriál a vy zjistíte, že už tak celkem rozlehlé ulice Paříže tvořili sotva polovinu mapy hry. Tu horší polovinu. Druhou půlku totiž zabírá tajemný Drákulův hrad, který je pro zážitek zásadní hned z několika důvodů. Za prvé má nápaditější level design, do kterého začnou vstupovat environmentální hádanky. Rose se konečně dostane k silnějším pohybovým schopnostem a vy tak dostanete mnohem větší kontrolu nad tím, jak po obrazovce doslova létáte ze strany na stranu. Díky tomu si začnete užívat složité skákací sekvence nejen kvůli truhlám s pokladem, ale i pro prostou radost z toho, jak dobře vám to jde. Původní hack'n'slash hratelnost tak začíná ustupovat do pozadí. Přesněji řečeno jí spíše začne docházet dech. Běžní nepřátelé se v druhé polovině hry začnou povážlivě opakovat a autoři spíše začnou spoléhat na jejich množství než na nápadité zpracování.

Otevřeně přiznávám, že jsem v této části hry začal upravovat nastavení obtížnosti. Objevily se totiž i neduhy, jako poměrně dlouhá cesta plná nepřátel k následujícímu střetnutí s bossem, kterou už jsem po dvacátém pokusu prostě nemohl ani vystát. Nová Castlevania mé vztekání nad náročností ovšem velmi rychle uhasila díky skutečně širokému nastavení obtížnosti. Můžete si navolit násobiče zdraví i poškození vás i nepřátel. Je možné změnit množství léčivých lektvarů, které unesete a dokonce si můžete zapnout i možnost opakovat souboje s bossy ihned, bez potřeby k nim znovu dojít. Sice tak stále myslím, že základní obtížnost je na hře poměrně přepálená, ale hráči si ji mohou nastavit přesně tak, aby je souboje bavily. Já jsem tak nejprve hlavně navyšoval lektvary a později jsem při čištění mapy výrazněji zasahoval i do zdraví nepřátel.

Slabší souboje s běžnými nepřáteli vyvažují již zmínění bosové. Když jsem původně chválil jejich různorodost, myslel jsem že jich na celou hru bude tak pět. Skutečně po střetnutí s první pětkou je možné nakráčet před Drákulu a užít si konec hry, pokud ale chcete jeden z lepších konců, budete muset výrazně přitvrdit. Hra nabízí šestnáct různých bossů k poražení a mnozí jsou překvapivě dobře schovaní. Jejich objevení může vyžadovat použití konkrétních schopností, nalezení speciálních předmětů a dokonce i čelení vlastním démonům. Jejich hledání ovšem dovede někdy být lehce frustrující. Mapa vám sice celkem dobře naznačuje, kde máte hledat, ale pobíhání z jednoho konce na druhý je poměrně zdlouhavé. Tedy alespoň do chvíle, než zjistíte, že hra rychlé cestování má, jen se vám to neobtěžuje sdělit. Již zmíněné záchytné body v podobě místností se zrcadly rychlé cestování zpřístupní, když před nimi pokleknete. Pak se přenesete do zrcadlové dimenze, kde je možné proskočit k obdobným zrcadlům v téže oblasti. Tuto mechaniku vám hra představí až v samotném závěru. Díky internetovým diskuzím jsem ji sám sice také objevil o něco dříve než mne k tomu hra vybídla, ale i tak si myslím, že slušná metroidvanie by zrovna tuto možnost tajit nemusela. Obzvláště proto, že velké množství hádanek základních lokací bude možné vyřešit až skutečně mnohem později. Časté načítací obrazovky při přecházení do zrcadlové dimenze a zpět tomu také příliš nepřidávají.

Tím se postupně dostáváme k technickému stavu hry. První aktualizace zásadní neduhy opravily, ale sám jsem na několik problémů narazil. Hra mi třikrát spadla a i když jsem nikdy nemusel opakovat podstatnou část, zážitek to mírně kazilo. Dopředu také upozorňuji, že hraní na myši a klávesnici vývojáři nebrali příliš v potaz. Hra samotná vás na to při prvním spuštění upozorní a doporučí vám gamepad, ale pokud žádný po ruce nemáte, bude vás čekat pár nepříjemností. Nejzásadnější je asi vyvolávání světelné aury, které je ve výchozím nastavení namapované na klávesu C. Tu ovšem velmi často potřebujete v náročných skákacích hádánkách, kdy vám přepíná, zda jsou pro vás určité stěny pevné, nebo průchozí. V kombinaci s pohybem na WSAD se tak prakticky nedá používat. Vývojáři navíc vůbec nevyužívají myš k míření útoků nebo směrování schopností hlavní hrdinky. Myš tak slouží jen jako dvě dodatečná tlačítka, která se v základu používají pro útok zbraní a bič. Sám jsem si tedy auru namapoval na volné tlačítko myši, ale ještě lepší by asi bylo použít pro pohyb Rose klasické šipky a aktivní schopnosti ovládat klávesami na levé straně klávesnice.

Počáteční hořkost z ovládání ovšem více než vyvažuje zpracování. Po audiovizuální stránce je Belmont's Curse skutečnou pastvou pro oči i uši. Grafická stylizace dokáže skvěle pracovat s kontrasty mezi potemnělými zákoutími hradu, gotickou architekturou a fantastickými arénami, ve kterých se odehrávají souboje s bossy. Každá oblast má vlastní charakter a především hrad je radost prozkoumávat. Zvláštní pochvalu si zaslouží také pasáž se ztracenou katedrálou Notre-Dame, která patří k vizuálně nejpůsobivějším momentům celého dobrodružství. Ještě o něco větší dojem na mě ale udělala hudba. Ta přesně vystihuje atmosféru jednotlivých lokací, dokáže podtrhnout napětí při průzkumu a během soubojů s bossy se mění v pořádně epický koncert. Soundtrack navíc nezůstává jen nenápadným doprovodem v pozadí, ale často se stává jedním z hlavních důvodů, proč se v některých lokacích chcete ještě chvíli zdržet. Společně s povedeným dabingem tak audiovizuální zpracování patří k nejsilnějším prvkům celé hry a její soundtrack si pouštím i jen pro radost.

Castlevania: Belmont's Curse je dobrodružství dvou tváří. První hodiny dokážou potrápit pomalejším tempem i některými nedotaženými mechanikami. Jakmile se ale dostanete za zdi Drákulova hradu, hra začne naplno ukazovat své přednosti. Nabídne propracovaný průzkum, množství skrytých zákoutí, překvapivě velkou porci bossů a především fantastické audiovizuální zpracování. Žánr sice nijak zásadně neposouvá a pár přešlapů jí odpustit nelze, ale jako návrat legendární série jde o zatraceně povedený počin. Pokud máte rádi metroidvanie, tohle dobrodružství by vám rozhodně nemělo uniknout.