Banishers: Ghosts of New Eden má šanci stát se překvapením roku?

„Smrt mrtvým a život živým“. To je heslo cechu Banisherů, vymítačů duchů, jež se zapřísáhli, že pomůžou duším, které stále váže nějaké pouto ke světu živých, najít klid. Zase tak jednoduché to ale není. A najít odpověď na otázku, zda si mrtví po všem, co za života provedli, zaslouží odpuštění, je něco, čím se zabývá právě recenzované Banishers: Ghosts of New Eden od vývojářů z Don’t Nod. Ti se už proslavili tituly jako Vampyr, Tell Me Why, Remember Me a hlavně tedy sérií Life is Strange. Tentokrát se ale rozhodli, že svůj další příběh vybudují na smrti, sebestřednosti, strachu z něčeho neznámého, ale i lásce a odpuštění. Tohle akční RPG v polootevřeném světě podle ukázek vypadalo více než dobře a já osobně jsem se na titul těšil. Koneckonců opravdu miluji originální a dobře vymyšlené příběhy, který Banishers bezpochyb nabízí. Kdybyste se na můj názor zeptali v polovině hry, neměl bych nic než jen chválu. Po kompletním odehrání, které mi zabralo padesát hodin, už ale mám nemalé množství kritiky a na tomhle světě zbytečně vznikla další ztrápená duše.

Příběh nás zavede do fiktivní historie Nové Anglie roku 1695. Konkrétně do kolonie New Eden, která je sužována kletbou. Proto se jakožto takzvaní Banishers vydáváme město prozkoumat a zjistit, co za kletbu může a jak ji můžeme zlomit. Do města na zavolání svého starého přítele vyrážíte v roli milenců Red mac Raitho a Antey Duarte. Už při prvním pohledu na zubožené městečko New Eden víte, že to nebude tak jednoduchý úkol, jak se na první pohled mohlo zdát. A vaše obavy potvrdí i smrt vašeho přítele, který vás do města povolal. Celé se to ovšem zlomí ve chvíli, kdy Antea přijde o život a Red jen se štěstím vyvázne živý a dostává se do divočiny daleko od města. Tím celý příběh ale jen začíná. Antea svět živých neopustila úplně a k Redovi se vrací. Byť jen ve formě ducha, které se Banisheři zapřísáhli vyhánět. Ovšem láska těch dvou jde až za hrob, a tak se na pokoření zla, které sužuje New Eden, vydávají společně.

Příběh, jak už je u vývojářů z Don't Nod zvykem, je pilířem celého titulu a tady tomu není jinak. Děj má v sobě notnou dávku mystiky a ukazuje nám i zajímavý pohled na svět lidí v 17. století. Tedy s tím rozdílem, že to, čeho se tehdy lidé báli, tedy duchů a čarodějnic, je v tomto světě reálné. Cokoliv, co neodpovídá jejich představě světa, je kacířství, čarodějnictví a svoji víru a životy vkládají do rukou Boha. Ona uzavřenost, nenávist, pýcha a zášť vytváří v tomto světě pouta, které přitahují svět mrtvých. Během své cesty zpět do města New Eden a za osvobozením se potkáte s celou řadou uprchlíků, kteří se rozdělili do nových komunit. Každý si s sebou nese i své vlastní hříchy, touhy a hlavně svoji minulost, která ho sužuje. A je právě na vás, abyste vyřešili problémy těchto lidí a rozhodli o jejich osudech. Postupně budete objevovat staré křivdy běžných obyvatel, ale postupně se budete dostávat i k tomu, co stojí za kletbou samotného New Edenu a kdo nebo co za tím vlastně stojí. Titul se před vás často nebojí postavit těžká rozhodnutí, během kterých se z vás stane nejen lovec duchů, ale také soudce, porota a někdy i samotný kat. Bude tak jen na vás rozsoudit hříchy živých i těch mrtvých, urovnat jejich spory či snad prozradit těm, co na světě zůstali, poslední přání jejich zesnulých.

Přesně tyto momenty a rozhodnutí tvoří jádro celého zážitku. Některá mají dopad jen na osoby, kterých se případy týkají, a jiná zase budou rozhodovat o osudech celých osad. Pokud se budeme bavit čistě o misích, kde budete rozhodovat a pomáhat jednotlivcům, tak ty můžeme brát jako mise vedlejší. Ty vás tedy nemusí mnohdy úplně zajímat, ovšem i tak mohou mít dopad na finále celé hry za předpokladu, že se po jejich splnění rozhodnete Anteu oživit pomocí rituálu, o kterém vám na začátku hry řekne. Ve finále jsem byl ale nadšený z toho, jak bylo všechno napsané. Vedlejší úkoly jsou často dlouhé něco jen kolem půl hodinky, ale i za tu krátkou dobu si vás dokáží získat i zodpovědět pár otázek o hlavních postavách a událostech kolem. Naproti tomu hlavní příběh krásně vyobrazuje cestu lidské sobeckosti, strachu, ale právě i lásky mezi hlavními hrdiny a pohled na smrt z obou stran spektra.

Celkově se mi také jak na hlavním, tak i vedlejších příbězích líbilo, jak v tomto světě nic nebylo jen černé a bílé. Všechno je to jen na názoru toho druhého, kdo koho ranil víc, kdo lhal, manipuloval, kdo se bál, kdo předstíral a kdo miloval a kdo ne. Byly případy, kdy mi bylo jasné, na čí stranu se přikloním, ale každá má svou vlastní motivaci, a to se mi líbilo. Postavy jsou skvěle napsané a jejich chování, byť často drastické, dává smysl. Mysteriózní zápletka je skvělá a postupné odkrývání pravdy je dobře udělané, i když trochu urychlené.

Ovšem Banishers: Ghosts of New Eden není jen o příběhu. Kromě mírumilovného vyhánění duchů to bude taky i o boji s přízraky. Soubojový systém využívá nejen schopnosti Reda a jeho zbraně, ale také Anteu a její nově nabyté magické dovednosti. A to vlastně kdykoliv, protože mezi postavami můžete v boji přepínat. Souboj za Anteu má tu výhodu, že jste nesmrtelní, ale zase v tomto stavu nemůžete setrvávat donekonečna. V roli Reda tak můžete využívat šavli k rychlým a těžkým útokům, mušketu, speciální schopnost banish anebo parírovat či se útokům vyhýbat. Právě kombinace těchto dvou postav dělá soubojový systém jedinečný a živější. Velkou originalitu v tom nečekejte, ale funguje to. Mrzel mě však slabší důraz na kombinaci útoků i přes zajímavou mechaniku, kdy můžete v jednom kombu používat obě postavy zároveň. Celkově, přestože souboje nedělají nic špatně, tak se stanou, a to celkem rychle, repetitivními. Už v prvních dvou až třech hodinách se naučíte téměř všechno, co budete používat do konce hry. Vybavení, které sbíráte, má vliv maximálně na statistiky, ale herní styl to vyloženě nezmění. Můžete se sice zaměřit na to, jestli budete chtít udělovat více poškození jako Red, nebo Antea, jestli chcete více vydržet nebo spoléhat více na kouzla či mušketu. Mě osobně však navzdory repetitivnosti bavily i po těch padesáti hodinách a troufám si říct, že budou bavit většinu.

Ovšem to, co dělá z těch soubojů průměrný zážitek především, jsou nepřátelé. Těch je totiž žalostně málo. Máme zde čtyři přízraky, jako je základní, střelec či tank, kteří následně mají ještě možnost posednout mrtvé tělo. A nejen, že přízrak ho podle svého typu ovlivní, ale také získá například mušketu, meč nebo krumpáč podle toho, do jakého ze šesti typů těl vlezou. Samozřejmě nesmí chybět ještě vlci a když pominu mini-bosse, tak dohromady je to celkem 11 nepřátel. Což je na takto dlouhou hru extrémně málo.

Velký důraz ovšem titul klade na zmiňovaný polootevřený svět. Máte zde koridorové cesty, které vás tahají hlavním příběhem. Jenže kdykoliv můžete odbočit a doufat, že najdete něco zajímavého. Různých vedlejších aktivit je desítky a líbila se mi myšlenka toho, že za ně získáváte nejen předměty a suroviny, ale i body pro vylepšení statistik. Svět, ač to na první dobrou nevypadá, je vlastně opravdu obrovský, což je občas ke škodě. Vedlejší úkoly mají tendenci vás házet z jedné části mapy na druhou a časté cestování není zábavné. Hra navíc využívá toho, že vás do jednotlivých míst posílá opakovaně. A tam, kde předtím nic nebylo nebo byl průchod zablokovaný kamenem, je teď průlez do kompletně nové lokality. Ani to vám na chuti k prozkoumávání moc nepřidá. Druhý problém je, že svět je jednoduše stále na některých místech pustý. Má hromadu hluchých míst, kde nic nenajdete.

Kde bych ale řekl, že titul má svoje největší nedostatky, je hudba. Občas jsem si připadal, že funguje jako sami duchové ve hře. Jednou zkrátka je… a jednou není. Tedy většinou není. Někdy prostě zmizí uprostřed přehrávání, jindy přeskakuje nesouměrně v hlasitosti a občas naprosto nesedí do situace, ve které se nacházíte. Pokud už v nějaký moment hraje, je vlastně dobrá. Při průzkumu je napínavá, ale většinou prostě nehrálo nic. Ne však, že bych si zvuky okolního prostředí neužíval. Právě na ně mám jen dobrého slova. Různé zvukové efekty monster, ale i okolí lesů, kroků… To vše je naprosto perfektní. A to samé platí i o dabingu. Ten jsem si zamiloval hlavně u Reda mac Raitha. Jeho skotský přízvuk mě v kombinaci s úžasnými hláškami naprosto dostal. Ale ani většina hlavních a vedlejších postav nezůstává pozadu a herecké výkony jsou na velmi dobré úrovni, za což můžu jen smeknout svůj pomyslný klobouk.

Mile jsem byl překvapen i z optimalizace. Nebudu říkat, že to bylo bez chyby. Nějaké propady snímků jsem zažil, hlavně v zasněžených lokacích nebo ve městech. Jednou jsem musel hru restartovat kvůli propadnutí nepřátel pod mapu, ale jinak se jedná o dobře zpracovaný titul, který na mé sestavě s RTX 4080 a i7 10700 jel velmi hezky i na plné detaily. Ještě aby ne. Žádný next-gen se totiž nekoná a grafiku roku to rozhodně taky nevyhraje i přesto, že prostředí vypadají hezky, osvětlení je příjemné a i detaily nechybí. V čem ovšem hra selhala rozhodně, jsou obličeje některých vedlejších postav. Ty často vypadají nepřirozeně uměle, jako kdyby to byly loutky.

Abych to nicméně shrnul, Banishers: Ghosts of New Eden jsem si užil. Hra to není špatná a dělá všechno celkem dobře, ale zase v žádném aspektu nijak výrazně nevyčnívá. Jde na jistotu po zaběhlých kolejích, které před ní vyšlapal někdo jiný. Já osobně doufal, že se pokusí udělat něco nového. Osobně by mi vůbec nevadilo, kdyby vyšetřování jednotlivých případů bylo více otevřené, a ne tak striktně lineární, kdy vám na jeho konci hra neservíruje všechna vodítka na zlatém podnose. Byl bych radši, kdyby tady byla i šance něco minout. Něco přehlédnout. Ne aby to bylo na styl „tady máš místo činu a neodejdeš, dokud nenajdeš všechno“. To mě vážně mrzelo. Ve finále se ale jedná o příběh s originálním pojetím a pokusem se odlišit nevšedním a zajímavým vyprávěním, které se nebojí důležitých témat ve společnosti, jako je smrt, manipulace, ale právě třeba i ona láska, která nás provází celým příběhem z dvou různých pohledů. Nejen za to si Banishers: Ghosts of New Eden zaslouží vaši pozornost. Protože, jak řekl už někdo moudrý přede mnou, originalita se v dnešní době shání jen vážně těžko.