Už dlouho jsem neměl tak moc rozporuplné pocity z nějaké hry, jako tomu je právě z dnes recenzovaného Atlas Fallen. Ambiciózního akčního RPG od vývojářů ze studia Deck13, které nás zavede do pískem zasypaného světa, kde se zbytky lidstva snaží přežít pod nadvládou tyranského boha. Hra totiž na první pohled působí impozantním dojmem, kdy jsme se měli těšit na dynamický soubojový systém, nový svět oplývající zajímavou mytologií, ale i rozsáhlý příběh, který nás provede strastmi světa Atlas. Prostě RPG ve velkém stylu. Bohužel ale na pohled druhý musím říct, že ne všechno se vývojářům povedlo tak, jak by mělo. Máme tu tak zajímavý titul, který ale pravděpodobně zapadne mezi velkými jmény letošního roku. 

Ve hře se v roli bezejmenného dělníka ocitáme uprostřed světa Atlas. Světa, kde se lidé klaní tyranskému bohu Thalosovi a pro jeho sobecké zájmy jsou nuceni ze země těžit drahocennou esenci. Kvůli náročné těžbě ale ze světa vyprchává život, a tak se vše pomalu, ale jistě halí do písečných dun. Dílem náhody, či snad štěstěny, se náš hrdina dostává k magickému a mocnému artefaktu, ve kterém přebývá i bytost Nyaal. Ta má sice amnézii, takže si moc nepamatuje, čím nebo kým je, ale postupem hrou se právě její příběh stane asi tím nejzajímavějším, co svět Atlas Fallen alespoň po příběhové stránce nabídne. Artefakt v podobě rukavice vám pak propůjčuje sílu nad všudypřítomným pískem a vy se tak díky nově nabitým schopnostem vydáte na pouť sesadit samotného boha Thalose a vysvobodit tak celé lidstvo od jeho staletí dlouhé nadvlády. I přes jedno velké klišé má příběh celkem potenciál, který se schovává primárně v zajímavém fantasy světě, jenž má minimálně po stránce mytologie hodně co nabídnout.

Ovšem tady přichází asi největší zádrhel celého Atlas Fallen. I přes úvodní nadšení z příběhu postupně začnete zjišťovat, jak moc je plochý, nerozvětvený a až jednoduše přímočarý. Světu chybí větší historie, detaily a celkový pocit z toho, jak dokáže fungovat. Události dávno minulé jsou datovány jen sotva pár let zpátky, kdy se udála první rebelie proti Thalosovi. Neberte to tak, že žádné informace o světě nejsou k dispozici. Spíš se snažím říct, že i přes svůj ohromný potenciál je těch informací mnohdy až žalostně málo. Co ale spíše škodí příběhu více než samotný svět Atlasu, jsou postavy, které na své pouti potkáte. Opravdu snad kromě Nyaala nemůžu vytáhnout žádnou jinou postavu, která by ve hře fungovala. A to samé platí i pro našeho hlavního hrdinu. Postavy jsou jednoduše nudné, nezáživné a nedokázaly příběhu přinést sebemenší přidanou hodnotu. Dialogy s nimi nejsou moc zábavné a většina z nich dělá spíše jen takové křoví v pozadí celého vašeho dobrodružství. Vlastně hlavní a důležité postavy jsou tady dohromady tak tři. A i ty pobraly tak polovinu charakteru, který by měly ideálně mít. 

Dá se tak říct, že hlavní příběhová linka nenabízí žádný ojedinělý zážitek. Ve svém jádru je svým způsobem funkční a dokáže dávat směr vaší pouti, ale rozhodně to nebude hlavní hnací motor Atlas Fallen. Pár světlých momentů se sem tam najde, ale na mnoha místech působí strašně suše a příběhové zvraty si zpravidla nezaslouží jinou reakci než „oh no, anyway“. Bez většího spoilerování se to popisuje špatně, ale příběhu chybí větší hloubka a emoce. Hlavní postava je taky takový suchar. Klasický protagonista, který se úplnou náhodou vzepře systému a z minuty na minutu se z obyčejného dělníka stává hrdina celého lidstva. Však to znáte, takové to klasické „from zero to hero“. Tady to je ovšem až moc do očí bijící a vaše postava se nepotká za celou dobu hraní s jediným zádrhelem; vše je pro něj hračka, jako by se k tomu zachraňování světa jednoduše narodil. 

Naštěstí příběh není to, na čem Atlas Fallen staví své pilíře, i když se o to minimálně snažil. Tím hlavním a nejzajímavějším, co vám hra může nabídnout, je hratelnost, tedy především soubojový systém. Díky zmiňované rukavici dostanete do rukou tři typy zbraní, z čehož aktivně můžete mít vybavené dvě a své útoky pak díky tomu skvěle kombinovat. Na výběr bude sekera, která se může v případě silných útoků změnit na kladivo, meč, který dokáže fungovat jako bič, a pěsti, které fungují… no, jako pěsti. Každá zbraň má své výhody a je zajímavé zkoušet komba mezi sebou, ale bohužel jsou jen tři a za celou hru je nemůžete vylepšovat nebo změnit. Je to ohromná škoda, protože různorodější a pestřejší výběr bojového arzenálu zbraní by mohl překonat následný stereotyp, který se ke konci hry dostaví.

Vaším nepřítelem se stanou písečná monstra, která se pak podle své velikosti a síly rozdělují do tří kategorií. Na základní, vyšší formy a následně kolosální písečná monstra. Najdete zde písečného hada, kraba i létající monstra. Výběr je sice slabší a už v půlce hrací doby se až na jednu či dvě výjimky začnou příšery opakovat, ale upřít se jim jednoduše nedá to, že mlátit je bude zábava. Díky suprově zvládnutému pohybovému systému, kdy máte možnost kombinováním útoků a úhybů téměř létat ve vzduchu, je soubojový systém zábavný, svěží a i parádně vybalancovaný na střední obtížnost. Každé z monster má svoje jedinečné schopnosti a na každé budete muset trochu jinak.

Alfou a omegou celého soubojového systému je mechanika momenta. Jedná se o ukazatel, který reaguje na to, jak se vám v souboji daří. S větším množstvím momenta udělujete příšerám větší poškození, ale zároveň se vaše obrana stává během nabití slabší, čímž můžete utrpět větší poškození. Je tak čistě na vás, do jakého rizika se odhodláte během soubojů pustit. Kromě toho po světě sbíráte i kameny esence, které jsou rozdělené do tří úrovní a následně se ještě dělí na aktivní a pasivní. Tyto kameny, respektive jejich schopnosti, následně můžete použít v souboji právě nabitím momenta. Na začátku boje jsou tak všechny kameny deaktivované a až následným dobitím požadovaného ukazatele je můžete začít v boji využít. Během boje pak navíc máte možnost všechno své momento převést do jednoho drtivého útoku.

Ony kameny esencí pak dělají největší rozdíl v hratelnosti, je to vlastně jediná možnost si přizpůsobovat souboje vašemu stylu hraní. Jsou zde útočné, defenzivní, ale i léčivé kameny, které spolu můžete zajímavým způsobem kombinovat a experimentovat tak, jak vám budou vyhovovat s ohledem na váš herní styl. Kameny pak získáváte plněním příběhových nebo vedlejších misí nebo průzkumem světa. Ten je pak rozdělen do několika samostatných otevřených lokací, které na sebe navzájem navazují. Zde úplně krásně Atlas Fallen dokazuje, že ne každé RPG by mělo mít otevřené světy. Lokace jsou ve valné většině pusté… Sice tak, jak by pouště být měly, ale i tak se jedná o zbytečně velké části map, kde nenajdete nic jiného než jen písek. Jediné, co pocit z pohybu po světě dosti zachraňuje, je surfování po písečných dunách. To je až překvapivě zábavné a pomáhá vám překonávat dlouhé vzdálenosti mezi jednotlivými častmi mapy za krátký čas. Lokace jsou ale i přes jednotvárnost udělané velmi hezky. Trosky lidských pevností jsou majestátní a i přesto, že grafický kabátek nepatří mezi to nejlepší, tak stylizace se mi líbila.

Co je ale hodně velký krok vedle, je audiostránka. Dabing je mnohdy ještě v pohodě. Kromě výjimek jsou postavy dabované dobře, i když trochu emocí by hercům neuškodilo. Co je na tom ale hůř, je hudba. Špatná v těch občasných momentech, kdy si jí všimnete, není. Její problém spočívá v tom, že je extrémně nevýrazná. A co hůř, mnohdy chybí úplně. Přijde boss fight, vypadá to epicky, všude létají potvory, magie ve vzduchu… ale hudba nikde.

Kombinace všeho toho dělá dohromady z Atlas Fallen vlastně nevýrazný titul, který měl hromadu potenciálu. Hra ve finále nedělá moc chyb, ale je ve všem průměrná, jede na jistotu a ve svém základu je vlastně celkem zábavná a hraje se velmi dobře. Ovšem je tu dost věcí, které by si zasloužily daleko větší péči, počínaje příběhem, světem a konče většími možnostmi jak upravit vlastního hrdinu. Možností, jak si upravovat postavu, je zkrátka strašně málo a znovuhratelnost je minimální. Vždy to bude ve finále to stejné, jen trošičku změníte kameny. Osobně bych tady místo RPG systému radši daleko víc viděl looter slasher s větším zaměřením na úpravu vaší postavy, když už je příběh takový, jaký je.

Velké plus ale mají vývojáři za optimalizaci titulu. Není to úplně dokonalé, pár chybiček se našlo, ale kromě vtipného bugu, kdy se mi zasekla část těla v textuře a zbytek si pokračoval dál, jsem nenarazil na větší zádrhely, které by s výjimkou výjimečných pádů vadily hernímu zážitku. I při akčních pasážích si hra držela naprosto bez problému stálou snímkovou frekvenci mezi 120 až 150 snímky za vteřinu bez jakýchkoliv propadů. A že to občas bylo vizuálně fakt něco. Tak snad to vývojáři po vydání nakonec nepokazí.

Co je také příjemný bonus navíc, tak to, že celou hru můžete odehrát v kooperaci se svým kamarádem, protože ve dvou se to vždycky lépe táhne, ne? Coop je udělaný velmi dobře hlavně co se týče upscalingu nepřátel. Pokud je váš parťák v podobné příběhové části, není žádný problém se připojit a hrát spolu. Váš následný postup si pak on může uložit a pokračovat sám, kde jste skončili, i s nasbíraným vybavením a předměty. Horší je to v případě, pokud už jste od sebe příběhově hodně daleko. Připojit se stále může, parťák dostane vaše schopnosti a příšery se přizpůsobí vašemu i jeho vybavení, takže si spolu můžete úplně v pohodě vychutnat průchod. Škoda ale jen, že v tomto případě se mu už postup neuloží, a pokud se připojí příště, o všechno vybavení přijde a save se mu vrátí do původní podoby. Jasně, ono to zase tolik nevadí, i příště bude stejně silný jako vy, ale hrát třeba čtyři hodiny spolu a pak o všechno přijít je celkem demotivující.

Možná to tak úplně z celé recenze nepůsobí, ale Atlas Fallen je ve finále celkem zábavnou hrou. Souboje jsou ale dynamické, akční a svěží, ale to okolo? Díky skvěle zvládnuté mobilitě vaší postavy je i ten pohyb po poloprázdném světě zábavný, ale přesto je škoda, že mapa není víc plná nějakých zajímavých eventů, nebo se zde nenachází zábavnější vedlejší úkoly než jen „běž, zabij, běž“. Příběh je prostě strašně obyčejný, plochý a bez většího wow efektu. Ve finálním součtu se tak nejedná o vyloženě špatný titul, vážně ne. Já jsem se u jeho hraní bavil, ale jakmile hru vypnete, nic vás neláká ji znovu zapnout a k hraní se vracet. Přitom to mělo takový potenciál. Je to vyloženě škoda, protože osobně jsem si těch 25 hodin strávených v Atlas Fallen užil. Opravdu. Ale osobně moc nevěřím tomu, že si třeba za tři roky na tento titul ještě někdo vzpomene.