Není těžké se na nějakou hru pořádně navnadit. Ať už jde o nablýskané trailery nebo nadšené preview, snad každý má hru, které se nemůže dočkat. Jenže to funguje i naopak, občas se najde hra, u které si říkáte, že to radši měli zrušit. Pak ale přijde zvrat a hráči po celém světě zjistí, že to, co měl být propadák, je ve skutečnosti úplná bomba. Přesně tohle se stalo těmto deseti hrám.

Sponzorem epizody je herní sada Yenkee World of Tanks.

Titul, který nyní známe jako jeden z nejlepších hororů roku 2024 byl ještě před několika měsíci očekávaný fail. Ano, jeho oznámení jako takové provázel lehký optimismus - remake dostal na starosti Bloober Team, který má s horory zkušenosti, alespoň v rámci walking simulátorů. Jenže po oznámení trvalo dlouho, než hráči dostali nějaké další informace a když už je dostali, nadšeni z nich nebyli.

Ukázky byly moc akční, a to i navzdory tomu, že měl Bloober pověst studia, které se soubojům spíše vyhýbá. Navíc se fanouškům nelíbily ani masivní změny od originálu, jmenovitě třeba změna kamery. K tomu všemu si připočítejte žalostný stav série Silent Hill jako takové, která přímo škemrala o dobrou hru, jíž se jí nedostávalo.

Remaku druhého Silent Hillu zkrátka nikdo nevěřil a vývojářům nezbylo nic jiného než prosit fanoušky, aby jim dali šanci. Když se pak začaly objevovat první recenze, těžko se věřilo všem těm devítkám a osmičkám, které hra dostávala. Ale bylo tomu opravdu tak, Silent Hill 2 Remake je intenzivní psychologický horor, který i přes některé nedostatky patří ve svém žánru k nejsilnějším zážitkům loňského roku. Příště budeme na Bloober Team hodnější.

Když hráči viděli první ukázky z Goat Simulatoru, nebylo to tak, že by nevěřili v kvalitu hry, spíše nevěřili v to, že by ta hra vůbec vyšla.

Goat Simulator si bere inspiraci ze skateboardingových her typu Tony Hawk’s Pro Skater. Rozdíl je v tom, že místo avatara na skatu ovládáte šílenou kozu a místo triků ničíte všechno v dohledu. Titul původně vznikl jen jako vtipný prototyp v rámci interního game jamu Coffee Stain Studios. Poté co se ale záběry dostaly na internet, herní komunita volala po vydání Goat Simulatoru veřejnosti.

Autoři poslechli a učinili tak v rámci několika měsíců. A co, že za tu dobu nestihnou tu hru vyladit, bugy jsou součástí zážitku. Problém byl spíše datum, kdy tu hru plánovali vydat. Tím byl první duben, tedy apríl. Nejeden hráč si tak myslel, že jde o vtip, hra jako taková prostě nevyjde a předobjednávky jsou jen bouda. Opak byl ale pravdou a šílené kozy vskutku pobíhaly na našich počítačích. 

Série Yakuza se po šestém díle ocitla v nelehké pozici. Dala sbohem dlouholetému protagonistovi Kazumovi Kiryu a tak musela najít adekvátní náhradu fanoušky zbožňované postavě. Jenže Ryu Ga Gotoku Studio se rozhodlo k ještě radikálnějšímu kroku. Změně samotného žánru. Nejprve si všichni mysleli, že jde jen o vtip, přeci jenom první prototyp tahového systému byl zveřejněn na apríla, ale posléze vývojáři ubezpečili, že se z bojovky stává definitivně JRPG.

Někteří fanoušci titul odsoudili ještě, než vyšel, ti ostatní byli alespoň zvědaví, jak to dopadne. Těžko si představit, že by se akční a zběsilé pouliční souboje dobře přepsali do tahového modelu. Ale ono se to povedlo, i na poměry žánru byla hra svižná a plná vynalézavých speciálních akcí. Celá stylizace do RPG ve stylu Dragon Questu se navíc propsala i do charakteru nového protagonisty Ichibana Kasugy, který si právě celý svůj život představuje jako JRPG. Více prostoru šlo navíc i věnovat jeho družině plné neméně zajímavých postav a z příběhu jednoho osamělého vlka se tak stává hra o skupině vyvrhelů, kteří spojují své síly, aby vůbec nějak přežili ve společnosti plné organizovaného zločinu a zkorumpovaných politiků.

A i když se v dalším, osmém díle vrátil Kiryu, po jeho boku zůstal i Ichiban, stejně jako žánr. Ryu Ga Gotoku jasně ukázali, že JRPG Yakuza má nejenom smysl, ale že je i skvělá.

Vraťme se do roku 2012. Studio Digital Extremes bylo po vydání nepříliš dobře přijatého titulu Dark Sector v nepříjemné pozici. Třetinu svých zaměstnanců museli propustit, rozpočet měli jen na jednu poslední hru. Pokud selže, můžou to zabalit. Jenže tam, kde by jiní hráli na jistotu, Digital Extremes se rozhodli riskovat. Jejich nový titul – Warframe – bude free to play. To ale v době, kdy jste na free to play hry narazili leda na mobilních telefonech.

Úspěchu takové hry nevěřili nejenom potencionální vydavatelé, ale ani podstatná část zaměstnanců studia. Vedení se ale nenechalo odradit a rozhodlo se, že si hru vydá samo. Netrvalo dlouho a Warframe začal vydělávat peníze a dodnes jde o jednu z nejpopulárnějších free to play akcí. Hra má dokonce i vlastní konferenci TennoCon, kde vývojáři každoročně oznamují menší novinky ale i velké aktualizace do tohoto ninjovského sci-fi hitu. Navíc teď Digital Extremes chystají i duchovního nástupce Soulframe, který se bude odlišovat fantasy zasazením.

Ačkoliv popularita studia Remedy snad nikdy nebyla větší než nyní, někteří fanoušci si stále ještě vzpomenou na dobu relativně nedávnou, kdy se finští vývojáři stále vzpamatovávali z neúspěchu v podobě Quantum Break. Hned po něm začali pracovat na novém titulu, kterým byl Control. Jenže tomuto projektu věřili spíše jen oddaní fanoušci studia. Mimo tuto bublinu se hra jevila jako tuctová střílečka ve stereotypním šedém prostředí. Možná zaujala svým abstraktním a surrealistickým art designem, ale ten jako takový je obtížně propagovatelný. 

Mohlo se tedy jednat o menší hru, která vyjde a propluje pod radarem širšího hráčského obecenstva. Vše se změnilo až se skvělým přijetím hry v recenzích, kdy svět zjistil, že má před sebou výtečnou akci s pohlcujícím zasazením. Chytlavou hratelnost plnou zábavných schopností navíc doplňuje skvělý, napínavý děj a originální level design. Ačkoliv chvilku trvalo, než si k ní hráči našli cestu, Control katapultoval Remedy zpět na výsluní a položil základy k jejich vlastnímu fikčnímu univerzu, které dále rozvíjel Alan Wake 2 a přispějí k němu i chystané tituly FBC: Firebreak a Control 2.

Kdo nehrál, ten nepochopí, jak skvělá je série Mario + Rabbids. Crossover jednoho z největších herních hrdinů a otravných králíku od Ubisoftu zaráží už na první pohled. O to víc, že se nejedná o skákačku nebo soubor miniher, s čímž mají obě značky zkušenosti. Místo toho jde o tahovou strategii ve stylu XCOM. Dejte králíkovy knír, dobře známou čepici a s brokovnicí v ruce ho pošlete do boje. Zní to trochu jako když pejsek s kočičkou dělali dort, a tak k tomu přistupovala i hráčská komunita. Však to ani nedělalo Nintendo, navzdory tomu, že jde o exkluzivitu pro Switch. Navíc, ty otravné králíky moc lidí stejně rádo nemá.

Naštěstí byl tenhle dort moc chutný. Svižná a zjednodušená hratelnost dělá žánr tahových strategií mnohem přístupnější, zároveň ale hra uspokojivě odměňuje chytré tahy hráčů a kdo chce hledat taktickou výzvu, najde ji. Přebíhat s Luigim a jeho věrnou odstřelovací puškou přes celou mapu i za pomocí známých zelených trubek, nebo skákat nepřátelským králíkům na hlavu, coby Mario, je nejenom zábava, ale také to ukazuje cit a respekt k slavné předloze. Úspěch hry i ukazuje mnohem obsáhlejší pokračování Sparks of Hope a četná DLC, která představila třeba Raymana nebo Donkey Konga.

Ačkoliv může být těžké si to představit, třetí Zaklínač nebyl zaručený hit, jak by se mohlo zdát. Ano, CD Projekt už prvními dvěma díly ukázal, že umí vytvořit kvalitní RPG zážitky, na druhou stranu vždy šlo o hry v mnohem menším měřítku, než bylo milované třetí Geraltovo herní dobrodružství. Ne každý věřil, že polští vývojáři dostojí svým slibům a nejeden hráč byl nejistý, že by titul mohl konkurovat obřím RPG jako The Elder Scrolls nebo hrám od studia Bioware. Navíc mějme na paměti, že CD Projekt byl možná známým studiem v našem rybníčku, ale rozhodně to nemůžeme říct o zemích mimo Evropu.

Jak ale všichni víme, tyto obavy se staly zbytečnými. Zaklínač 3: Divoký hon je dneska legendární RPG, u kterého vám plno lidí řekne, že jde o jejich nejoblíbenější hru vůbec. Masivní otevřený svět je snad ještě nádhernější a živější, než nám vývojáři slibovali a titul přímo exceluje svým dějem nejen v hlavní příběhové lince, ale i vedlejších úkolech. CD Projekt se díky třetímu Zaklínači okamžitě ocitl mezi nejpopulárnějšími herními vývojáři a o jejich dalším titulu – Cyberpunk 2077 – už nepochyboval vůbec nikdo. Tam to sice minimálně při vydání bylo na místě, ale to už dávno přešlo.

S příchodem soulsovek se herní svět změnil. Těžko byste v dnešní herní krajině našli vlivnější sérii než Dark Souls potažmo jejich duchovního předchůdce Demon’s Souls. Ale úspěch tohoto podžánru vůbec nebyl jistý. Ani Sony netušilo, jakou revoluci mají před sebou. Tehdejší prezident Sony se dokonce vyjádřil, že jde o neuvěřitelně špatnou hru, protože i dvě hodiny poté, co ji začal hrát, se nedostal přes úvodní momenty titulu. Při prezentování hry před vydavatelem totiž vývojáři vždy zamlčovali, jak obtížnou hru vytváří.

Původně hru Sony ani nechtělo lokalizovat a Demon Souls vyšlo pouze v Japonsku, kde se dočkalo relativně nízkých prodejů. Titulu si ale všiml Atlus a Bandai Namco, kteří se rozhodli dát mu šanci i v zahraničí a první soulsovku lokalizovali. Za jediný měsíc se v severní Americe prodalo stejně kusů, jako v Japonsku za celý rok a tím začal globální fenomén Souls her, který je mimochodem mnohem větší mimo jejich rodnou zem.

Pokud se zeptáte fanouška Resident Evil, který díl je jeho nejoblíbenější, je velká šance, že to bude ten čtvrtý. Dneska legenda mezi horory, ale s tím, jaký měla komplikovaný vývoj můžeme být rádi, že vůbec vyšla.

Režisér Hideki Kamiya dostal při vývoji volnou ruku. Dokonce prý ani nemusel dělat hororovou hru. Chtěl Resident Evil více směřovat směrem akční bojovky, kde nabušený hrdina bude kosit monstra hlava nehlava. To ale nepřišlo jako dobrý nápad tvůrci série Shinji Mikamimu, ale i přesto se jednalo o skvělý koncept, a tak se z tohoto nápadu stala známá značka Devil May Cry. Čtvrtý Resident Evil následně prošel několika iteracemi, které se nepovedlo dotáhnout do cíle. Mikami nakonec vzal vývoj do vlastních rukou s rozhodnutím, že pokud má hra být tak úspěšná, jak ji chce mít, musí překopat podstatu Resident Evilu.

Rozhodl se změnit kameru, ze statických úhlů se přesunula za rameno, zároveň přidal do hratelnosti značné množství akčních prvků. Více střílení, dokonce i drsné útoky na blízko. Tento směr se ale nelíbil dvou podstatným skupinám lidí. Ortodoxním fanouškům série a vývojářům jako takovým. Ti byly značně deprimovaní tím, kam se série ubírá a nechtěli se na něčem takovém podílet. Mikami ale setrval a díky tomu se Resident Evil 4 stal masivním úspěchem, který je přítomný v konverzacích o nejlepší hru všech dob. Styl, jakým se hra staví k akcím z pohledu třetí osoby, navždy ovlivnil hry jako takové a prakticky všichni vývojáři se ho následně snažili napodobit.

Ach ano, Fortnite. Naše oblíbená kooperativní survival hra, která hratelnost, jakou známe třeba z Left 4 Dead kombinuje s prvky žánru tower defense. Počkat, tady něco nesedí. To, co dnes všichni známe jako úspěšný battle royale, který proti sobě staví marvelovské hrdiny, Gokua anebo třeba Alana Wakea, začínal úplně jinak.

Fortnite: Save the World byla vlažně přijatá, trochu tuctová kooperativní střílečka, která měla pár fajn nápadů, zejména stavění, ale nic, co by zaujalo recenzenty nebo hráče. Tou samou dobou rostla popularita nového žánru – Battle Royale, jejichž suverénně nejpopulárnějším zástupcem byla hra PlayerUnknown's Battleground. Jenže ta byla za peníze. Což byl sice i Fortnite, kam se za pouhé dva měsíce přidal právě Battle Royale režim, ale Epic se rozhodl, že tento mód zpřístupní všem zdarma. Říct, že se jim tento krok vyplatil je značné podcenění situace. Co mělo být jen menší promo pro kooperativní survival se rychle stalo kulturním fenoménem o kterém slyšeli i lidi, kteří v životě v ruce nedrželi ovladač. No a na nějaké PUBG, na to si dneska už skoro nikdo nevzpomene.

Na co ale rozhodně nezapomínejte je fakt, že se za týden zase uvidíme u další TOPky. Zatím nám můžete napsat, které hře jste nevěřili, že by mohla být dobrá, a ona vám vytřela zrak. Nebo se podívejte na nějakou další TOPku.