Je dobré mít v životě jistoty. Jednou takovou je oddělení skutečného života, od toho digitálního. Někdy o tu jistotu ale přijdete. Když postavy začnou mluvit přímo na vás, nebo když si herní okno začne dělat co chce, minimálně vás to rozhodí. Ale někdy to je docela sranda. Pojďme se na hry, které takto probourávají čtvrtou stěnu, podívat.

Sponzor pořadu jsou disky Samsung 990 PRO Series.

Nier Automata je velmi filozofický titul a my ji za to zbožňujeme. Abyste odemknuli její plný potenciál, musíte ji dohrát několikrát a s každou další instancí hlouběji a hlouběji zkoumá koncepty jako empatie, identita nebo lidství. Dělá tak nejen příběhem, ale i samotnou hratelností a herním designem a nebojí se ani probourat čtvrtou stěnu pro dokázání své pointy.

Když se třeba poškodí paměť vaší postavy, mizí vám kusy uživatelského rozhraní. Některé postavy si uvědomují že jsou ve hře. Ta k vám dokonce promlouvá coby k hráči, když si ukládáte pozici.

V průběhu hry totiž ukládáte tak, že svoje vzpomínky a identitu posíláte na server, odkud se vše nahraje zpátky do nového těla, pokud to je potřeba. Navíc na konci třetího průchodu jste postaveni před volbu, zda tuto zálohu kompletně nesmazat. Pokud tak učiníte, pomůžete tím dalším hráčům. Hra vám tedy klade otázku, zda jste schopni se obětovat pro dobro světa.

Velmi opomíjený hororový titul, na který ale každý, kdo ho zná, s láskou vzpomíná. Eternal Darkness: Sanity’s Requiem je velmi vynalézavý díky mechanice „sanity effects“. Vaše postava prožívá hrůzy, nejhorší okamžiky jejího života, a to se odráží na jejím mentálním stavu. Čím nižší je, tím více hra blbne a probourává čtvrtou stěnu. Obrazovka začne zrnit, hlasitost samovolně roste a klesá.

Jasný, některé ty triky poznáte na první pohled, ten ukazatel hlasitosti přece vypadá úplně jinak než ten, který se vám objevuje normálně. Ale když vám hra řekne, že se vám odpojil ovladač, nebo že je vaše uložená pozice poškozena, tak už velmi znejistíte. Tohle nechcete vidět v žádné hře. A v hororové hře, kde byste museli všechny ty hrůzy prožít znovu, už vůbec ne. Naštěstí titul blafuje, vaše pozice jsou v pořádku. Ale to jste tehdy nemohli vědět. Ta zpráva je možná fake, ale váš mini infarkt je real.

Undertale neukládá jen vaši pozici, ukládá vaše hříchy. Všichni moc dobře známe pacifist a genocide runy – když se pohybujete herním světem plným monster, můžete si vybrat, zda se s nimi budete přátelit, nebo je masakrovat. Co že umře pár stovek inteligentních bytostí, však to je jen videohra, nemá to následky. Pak si to zahrajete znovu a třeba budete ti hodní.

Akorát že vůbec. Undertale si moc dobře pamatuje, co jste dělali v minulém průchodu. I když svou uloženou pozici vymažete a začínáte od nuly, některé postavy a svět kolem nich si moc dobře pamatují, co jste provedli. A nemyslíme vy jako postava, ale vy jako hráč. Postavy jako Flowey nebo Sans moc dobře ví, že jsou ve hře, kterou hrajete a kterou si ukájíte své zvrhlé choutky. Přimějí vás uvědomit si jednoduchou pravdu: před temnotou ve svém srdci prostě nedokážete utéct.

Conker’s Bad Fur Day je kultovní plošinovka od Rare, která se na první pohled tváří jako roztomilá pohádka, ale ve skutečnosti jde o brutální, sprostou a absurdně vtipnou parodii na hry i filmy. Hráč se ujímá veverčáka Conkera, který se potom, co se v noci vylil, snaží dostat domů. Cestou se zaplete do bizarních situací – bojuje třeba se zpívající hromadou exkrementů nebo musí utéct od nacistických plyšáků. Hra je známá svým černým humorem, parodiemi na popkulturu a charismatickým antihrdinou, který konstantně boří čtvrtou stěnu.

Conker si je od začátku vědom, že je ve videohře – kritizuje design levelů, sarkasticky komentuje herní klišé a dokonce si v jedné scéně „vyžádá“ od vývojářů lepší schopnosti, když zjistí, že se nemůže dostat dál. V tutoriálu si stěžuje, že se hráč musí učit základní ovládání, a v jedné chvíli si uvědomí, že se může dívat do kamery a mluvit přímo k hráči.

Hra neustále nabourává očekávání a láme herní pravidla. Například když se Conker ocitne ve smrtelné pasti, scénu jednoduše stopne, obrátí se na vývojáře a přinutí je situaci změnit, aby přežil. Tím se Conker’s Bad Fur Day zařadil mezi nejikoničtější hry, které mistrně boří čtvrtou stěnu a dělají si legraci nejen z hráče, ale i z celého herního průmyslu.

Stanley je obyčejná kancelářská krysa, která jednoho zjistí, že všichni jeho kolegové zmizeli ze svých pozic a každou jeho akci začne provázet vševědoucí a velmi ukecaný vypravěč. Základní mechanikou je volba – hráč se může řídit vypravěčovými instrukcemi nebo se mu vzepřít, čímž spustí celou řadu nečekaných a často absurdních scénářů.

Vypravěč si je vědom hráčovy existence a často ho přímo oslovuje. Pokud se hráč odchýlí od „předurčené“ cesty, začne ho vypravěč sarkasticky napomínat a manipulovat herním světem ve svůj prospěch. Příběh je totiž nejdůležitější.

Tato neustálá interakce mezi hráčem a vypravěčem dělá ze Stanley Parable mistrovský kousek, který nejen boří čtvrtou stěnu, ale také filozoficky zkoumá otázky volby, svobodné vůle a kontroly v herním designu. Je to nejen vtipné, ale zároveň i hluboce meta.

Představte si, že jen tak surfujete po internetu, ale najednou váš počítač zachvátí nekonečná záplava reklam na podivnou aplikaci jménem KinitoPet. Po otravné modré obrazovce smrti a restartu počítače se ocitnete tváří v tvář malému růžovému vajíčku, ze kterého se vylíhne digitální axolotl Kinito. Zpočátku působí roztomile, ptá se na vaše jméno, oblíbenou barvu, a dokonce s vámi sdílí vlastní příběh.

Brzy však začne hra probourávat čtvrtou stěnu a převezme kontrolu nad vaším počítačem. Pohybuje kurzorem, otevírá prohlížeč a představuje vám své znepokojivé přátele Sama a Jade. Jednoduché úkoly, jako úklid nebo malování, se rychle změní v děsivé momenty plné krvavých vzkazů, záhadných postav a strašidelných odkazů na skutečný svět. Kinito vás pak vtáhne do stále bizarnějších situací, od podivných otázek až po pokusy získat přístup k vaší kameře či reálné adrese.

Nakonec prohlásí, že jste navždy uvězněni v jeho hře, a jediným způsobem, jak uniknout, je manipulovat s herními soubory a smazat ho dřív, než ovládne váš počítač kompletně.

Imscared není typická hororová hra – na první pohled možná vypadá jako nevýrazná pixelová adventura, ale brzy zjistíte, že skutečný teror vás čeká mimo herní okno. Připravte se na setkání s tajemnou entitou zvanou „White Face“, která vás vtáhne do zvráceného světa, kde se hranice mezi hrou a realitou nebezpečně rozmazávají.

Brzy se začne vkrádat do vašeho počítače – na ploše se objeví soubory, které jste nikdy nevytvořili, a vaše složky se začnou plnit záhadnými zprávami. Najednou vám systém zahlásí falešnou modrou obrazovku smrti a obraz se zkreslí, zatímco marně hledáte způsob, jak uniknout. Budete nuceni s těmito soubory manipulovat a řešit záhady přímo ve vašem operačním systému, což vás donutí pochybovat o všem, co vidíte. Imscared vás bez varování vtáhne do kruhu strachu a spirály paranoie. Hra se neustále neočekávaně zavírá, mění tapetu vašeho počítače a posílá děsivé vzkazy, které působí, jako by je psal někdo uvězněný uvnitř vašeho stroje. Nikdy si nebudete jistí, co přijde příště, a kde přesně končí hra a začíná realita.

Velmi vynalézavá adventura OneShot zaujme i tím, jak pracuje se souborem s uloženou pozicí. Ten totiž slouží jako přímé pojítko mezi protagonistou Nikem a vámi, hráčem. Je jedinečný a nikdy nemůžete nahrát žádnou vaši předchozí pozici. Na záchranu světa máte prostě jen jeden pokus, jak říká název hry.

A abyste ten svět zachránili, tak občas budete používat i ten soubor. Někdy je třeba ho přepsat, jindy přímo vymazat. To má přímý dopad na herní svět a Nikovu pouť. Nejde jen o řešení hádanek, ale také se vašeho souboru týkají důležité příběhové volby, které ovlivní konec hry. OneShot se nesnaží o sžití s hlavní postavou, to vy jste ta hlavní postava. Máte stejnou váhu jako Niko, který k vám často promlouvá, a výsledná záchrana světa tak spíše působí jako spolupráce.

Zatímco OneShot s hráčem spolupracuje, Pony Island jde aktivně proti němu. Jde o démonickou arkádovku, která se sice nejprve tváří, že hráči nic nehrozí a čekají ho jen roztomilí poníci, ale opak je pravdou.

Hru totiž posedl samotný ďábel a ten chce vaši duši, kterou jste uložili spolu s uloženou pozicí do herních souborů. Kromě vaší duše tam jsou navíc i duše dalších hráčů, kteří hru hráli a prohráli. Vy se je tedy vydáte zachránit, ale jednoduché to mít nebudete. Ďábel sám k vám bude nejen promlouvat, ale zároveň hrou manipulovat. Bude vám padat na plochu, restartovat se, lhát o porouchaných souborech… Satan jednoduše vytáhne každý prohnilý trik ve svém digitálním rukávu.

Však to je jen obyčejný dating simulator, víc než lásku a roztomilost od Doki Doki Literature Club čekat nemůžeme. Jenže to, co se na první pohled jeví jako kawaii randící simulátor, je fenomenální psychologický horor. 

Ten zvrat, když vám dojde, že tady si přítelkyni nejspíše nenajdete, přijde prakticky znenadání. Den poté, co odmítnete nebo přijmete vyznání lásky od vaší kamarádky Sayori, ji jdete vzbudit do jejího pokoje. Ale ona už se k vám do školy nepřipojí, protože je mrtvá. Vaše první reakce při pohledu na její oběšené tělo je pravděpodobně nahrát předchozí pozici, třeba kdybyste jí tehdy odpověděli jinak, tak se nezabije. Jenže váš save nefunguje. Jste donuceni začít novou hru a Sayori není nikde k nalezení. Jako by nikdy neexistovala. V tom momentě hra nabírá na obrátkách a nebojte se, že by vás nepřestala překvapovat.

Navíc budete muset manipulovat s herními soubory, abyste hru vůbec úspěšně dohráli a objevili několik easter eggů.

Určitě jsme ale nějaké hry, které prolamují čtvrtou stěnu zapomněli, tak nám je napiš do komentářů, Petře... Pro ty z vás, co se jmenují Petr, bylo snad tohle trochu děsivý, aspoň na tu chvilku. A vy ostatní se zatím podívejte na další TOPku.