Vraťme se do časů minulých, kdy ještě Steam a Epic nebyly vládci herního světa. Tenkrát se hrálo na slabých počítačích ve škole, které fungovaly sotva silou vůle. Tak se pojďme mrknout zpátky na TOP 10 – Nejlegendárnějších prohlížečových her... nebo flashovek, jestli chcete.

Pamatujete si na Henryho Stickmina, který má většinou více štěstí než rozumu? Nejspíš ano, přece jenom se roku 2020 dočkal znovuoživení v podobě The Henry Stickmin Collection, která zažila obří úspěch. A není se čemu divit, když pro mnohé z nás to bylo velkou součástí dětství. Tahle adventura, kde jste vybírali různé možnosti, abyste vykradli banku nebo utekli z vězení, byla ale zábavná především díky desítkám způsobů, kterými jste mohli našeho nebohého Henryho sprovodit ze světa. Nezáleželo na tom jak, ale prostě umřel tou nejdivnější smrtí poté, co vám přišlo jako naprosto skvělý nápad odpálit mříže vězení raketometem nebo se zmenšit na velikost mravence. O tom to přece celé bylo, zkoušet ty šílené nápady. A mimochodem, věděli jste, že Henryho vytvořil spoluzakladatel studia Innersloth, které poté vytvořilo Among Us?

Stejně jako Henry Stickmin, i zábavná hříčka Bloons má na účtu mnoho dílů a Bloons TD se postupně proslavil mezi hráči i na Steamu. Ty ostatní díly a spin-offy jsou sice zakopané asi ještě hlouběji než ET od Atari, ale to je nejspíš dobře. Původně se nejednalo vůbec o Tower Defense, ale jednoduchou zábavu, kde za opičku házíte šipky na balónky a snažíte se je prasknout všechny. Což bylo sice zábavné, ale ten pravý úspěch stál až u rozestavování různých druhů opičích bojovníků kolem dráhy, po které balónky projíždějí, a snahy zničit je co nejrychleji. A tak Bloons TD dodnes vládne.

Když už mluvíme o ničení balónků, co takhle porazit pár jejich bublinových kamarádů v Bubble Trouble. Cílem hry bylo vyhýbat se skákajícím bublinám a sestřelit je za pomocí harpuny. Velké bubliny se ale potom rozdvojily na menší a ty znovu na ještě menší, a tak mohl na obrazovce vzniknout pořádných chaos. Tohle je ale přesně ta hra, u které jsme tenkrát dokázali vydržet hodiny. Pokaždé jsme se snažili překonat ještě ten jeden level, a když nám to samotným nešlo, hra měla i režim pro dva hráče, což občas pomohlo, ale většinou to bylo ještě horší, když se vašemu kamarádovi nepodařilo tu poslední bublinu sestřelit. Navíc tato hra měla ještě pokračování, i když o tom už moc lidí neslyšelo. Jo... jak málo tenkrát stačilo ke štěstí.

Ke štěstí nám ale stačilo i kreslení. Bylo mnoho her, které využívaly kreslení čar, abyste dostali panáčka do konce nebo vytvořili zábranu, ale Line Rider byl jiný. Nebylo třeba přemýšlet nad tím, jak vyřešit hádanku, protože tu žádné neexistovaly. Tady jste měli jenom svoji vlastní fantazii a kreativitu. Dostali jste panáčka na sáňkách a tužku a bylo na vás, abyste mu postavili tu nejšílenější jízdu, kterou většinou nepřežil, ale na tom nezáleželo. A nakonec, když jste měli vážně velké štěstí, tak dokázal udělat i otočku o 360 stupňů. Jo, fantazii se meze vážně nekladly... Ale i když fantazie jsme tenkrát měli dost, trpělivosti už ne tolik.

Co by to každopádně bylo za seznam her pro prohlížeč, kdyby tu chybělo Happy Wheels? Hrál ji snad každý, především když naprosto ovládla YouTube. Možná proto, že nabízela tolik možností v uživateli vytvořených levelech, kterých bylo snad nekonečno. Za různé postavy jsme mohli jezdit po normálních dráhách, mečích i lahvích, snažit se vyhnout harpunám nebo jen padat dolů trychtýřem plným bodáků. Ale někdy nebylo ani potřeba jezdit a stačilo jen házet koule do děr nebo meče na ostatní postavy. Ať už tak nebo tak, byly to hodiny zábavy.

Je jedno, jaký díl téhle série jste hráli, prostě to bylo boží. Princip byl vcelku jednoduchý. Vytvořili jste si vlastního válečníka a v tahových soubojích jeden na jednoho se pokoušeli zdolat gladiátorskou arénu a stát se šampionem. Během toho jste si za pomoci jednoduchého RPG systému vylepšovali svého bojovníka a kupovali mu lepší zbroj a zbraně. Bylo to těžké? Bylo. Dohrál to někdo, když jsme byli malí? Spíš ne. Ale snad milionkrát jsme se pokusili to zdolat. Ono, když se na to podíváte zpětně, tak těžké to vážně není, ale to nic nemění na tom, že to pořád je zábava.

Pokud jste ovšem nechtěli zabíjet desítky nepřátel, ale měli jste chuť na něco klidnějšího a mírumilovného, co takhle si založit vlastní podnik... na asi tak nějak cokoliv, co se většinou zdálo nepoživatelné. Papa's Games tu byly vždycky pro vás a stačilo si vybrat, kde budete servírovat. V cukrárně, sushi baru, burgrárně, kdekoliv, kde se dalo jíst. Ale tou nejznámější lokací i hrou zároveň byla snad Papa's Pizzeria, ve které jsme na pizzy dávali snad úplně všechno, co se dalo. Zákazníci přišli, zadali svoji objednávku a vaším úkolem bylo dodat jim jejich pizzu v tom nejlepším možném stavu co nejrychleji. Někteří se snažili zdobit, jak nejlépe to šlo... a pak jsme tu byli my, co jsme prostě všechno někam hodili, protože hej... v objednávce nikdo nespecifikoval, že to musí vypadat dobře.

Možná vás ani tak nezajímalo přímo jídlo, jako spíš jenom drinky, a přesně pro vás tu byla hra Bartender. V dětských letech tohle všichni milovali, i když jsme neměli nejmenší ponětí, co vlastně mícháme, a tak jsme házeli jednu věc za druhou a většinu času jsme našeho drahého barmana spíš jen přiotrávili. A možná právě v tom bylo to kouzlo. Míchat naprosto náhodné lahvičky něčeho, čemu vůbec nerozumíte a v hloubi duše doufat, že to je ta správná kombinace, která vám zařídí hodně bodů. Jasně, že chci vodku, absinth, whisky a všechny čtyři druhy ovocných sirupů. Bylo to tak trochu jako když jsme míchali všechny sprcháče a šampóny ve vaně a doufali, že z toho vznikne lektvar nesmrtelnosti.

Pokud jste ale nehráli sami, tak vás nemohla minout logická plošinovka Fireboy and Watergirl, nebo jak tomu všichni říkali: Oheň a Voda. Tohle byl pro mnohé počátek kooperativních her na jedné klávesnici a něco, na co s láskou vzpomíná většina z nás. V této hře jste se svým parťákem museli spolupracovat, abyste překonali všechny nástrahy, které na vás čekaly. Vtip byl v tom, že každý se svou postavou mohl překonávat jiné překážky, a tak jste museli přijít na způsob, jak se do konce dostat oba. A co si budeme, mnoho z nás to zkusilo dohrát i o samotě a ovládali jsme obě postavičky najednou, to byla teprve výzva.

Když se mluví o nostalgických flashovkách, tak nesmíme, ale vážně nesmíme zapomenout na Age of War, které už jen hudbou spoustu lidí praští přímo do nostalgického orgánu. Na jednu stranu to byla dost jednoduchá hra. Stačilo ubránit svoji základnu před nájezdy nepřátel. Nejdříve jste chránili svou jeskyni v pravěku, ale postupně byl čas se vyvinout do středověku, moderní doby a pak i budoucnosti. To, že ale mechaniky byly jednoduché, neznamená, že celá hra byla snadná. Jako malí jsme tak sledovali, jak na nás protivník útočí mušketami, zatímco se náš pračlověk potí s kyjem v ruce. Bylo to těžké, ale k nezaplacení.

Podobných her je ale ještě mnoho, a tak nám napište do komentářů, na které další flashovky se slzičkou v očích vzpomínáte vy.