• Sponzorem epizody je CZC.CZ.

Život nemusí být vždycky fér, a proto rádi jako hráči utíkáme do světa virtuálního, kde všechno dává smysl a máme pocit, že je vesmír v naprosté rovnováze. Ale je tomu tam vždycky? Existují totiž tituly, které se vyžívají ve vašem trápení a jsou tak právem považovány za těžké. Jenže některé se v tom vyžívají možná až příliš. V ten moment se z těžkého titulu může stát vyloženě neférový. Neférový takovým způsobem, že budete proklínat vývojáře a rozbíjet věci kolem sebe. A je jedno, jestli to nefér záměrně, neúmyslně, či se prostě jen někde stala chyba. Pokud je v nějaký moment hra vůči hráčům neférová, tak se dnes objeví v našem výběru TOP her, které jsou naprosto nefér. 

Co může být lepší rozjezd než stará Teenage Mutant Ninja Turtles z roku 1989. Dostáváme se totiž do éry NES her. Do doby, kdy hry opravdu neférové byly. Herní vývoj tehdá byl ještě v plenkách a studia úplně nevěděla, jak se ho chopit. Případně svojí obtížností chtěli prodloužit herní čas a vás tak donutit házet mince do arkádových automatů, které v té době byly stále ještě dost rozšířené. Nebylo tedy nic zvláštního na tom, že hry tehdy šlo dohrát jen díky stylu pokus-omyl. A zrovna Ninja Turtles jsou toho skvělým příkladem.

Tyhle čtyři želvy nebyly důležité jen pro její příběh, ale i hratelnost a hlavně samotné úrovně. Ty totiž byly téměř nezdolatelné, pokud jste se je vydali plnit se špatnou želvou. Tomuto nepomohl ani fakt, že jste o želvu mohli v průběhu hry přijít nadobro. Právě smrt nějakého želváka pro vás mohla být značnou komplikací do dalších levelů, kdy jste se kvůli tomu prostě zasekli na dlouhé hodiny a nemohli pokračovat dál.

A kromě toho, že hra byla neférová, byla i těžká. Pekelně těžká. Neměli bychom určitě opomenout zmínku o vodních úrovních. Z těch má většina hráčů PTSD ještě dodnes

Když už jsme nakousli ty NES hry, tak u nich ještě zůstaneme s naší další hrou. V našem případě se bavíme o hře Silver Surfer z roku 1990. V tomto případě se jedná o… kéž by jen těžkou hrou. To je totiž slabé slovo. Do dnešních dní se dá řadit mezi jedny z nejtěžších her vůbec. V roli komiksového Silver Surfera jste se museli vyhýbat nepřátelským střelám, kterých nebylo vůbec málo. Problémem byl ale hlavně fakt, že střel mnohdy už bylo prostě tak moc, že pokud jste se zrovna nacházeli na špatném místě, neměli jste jednoduše šanci se střele vyhnout.

Navíc jediný zásah vás poslal k zemi. K tomu si připočítejte naprosto nepřehledné souboje, tucty nepřátel a ještě naprosto rozbité hitboxy vaší postavičky, které navíc díky prknu, na kterém jede, není vůbec těžké trefit. Problém spoustě hráčům dělala i grafika, kdy byl problém rozpoznat objekty od sebe a určit tak, jestli se jedná o nepřítele, do kterého nesmíte narazit, nebo se jedná jen o objekt v pozadí.

Vývojáři prostě dělali všechno pro to, aby dohrát tuhle hru bylo skoro nemožné. A hle, ono se jim to povedlo.

Velkým problémem může být v překonávání her i umělá inteligence nepřátel. Není těžké ji nastavit tak, aby vás jednoduše a naprosto bez slitování rozsekala. I přesto, že se snaží vývojáři tomuto nedostatku vyvarovat, aby hráčské publikum nebylo z jejich hry frustrované, ne vždy se jim to povede. Skvělým příkladem AI bez slitování je ta, kterou najdeme v Mortal Kombat 2. 

Celkově měly staré bojovky dost velký problém s nastavováním nepřátel ve svých hrách. A snad každé velké jméno tohoto žánru, jako je Street Fighter nebo Tekken, by si zde zasloužilo svoji zmínku. Ovšem právě Mortal Kombat 2 udělalo tu chybu, že na nejtěžší obtížnost se hra stala vaší noční můrou. A není se čemu divit. Umělá inteligence dokázala téměř doslova přečíst vaše pohyby dopředu a s naprostou přesností na ně dokonale reagovat. 

Nepřátele reagovali na každý váš pohyb ve zlomku sekundy a věděli co uděláte ještě dřív, než jste to věděli vy sami. Kromě toho uměli načasovat komba v perfektní sérii útoků tak, že jste se během pár vteřin mohli rozloučit se životem. Pokud jste chtěli vyhrát, museli jste umělou inteligenci oklamat a využít její nedostatky. Pokud jste dopředu věděli jak. I v dnešní době zůstává umělá inteligence u bojovek na vysokých úrovních celkem oříšek, ale pokud více, co děláte, možná i menší šanci máte. V Mortal Kombat 2 ta šance ale neexistovala.

Podobnému problému se nevyhnulo ani Halo 2. Konkrétně na legendární obtížnosti. Ano, za normálních okolností nebyl se hrou problém, ale do této TOPky počítáme i příklady obtížností, které prostě… nedávají vyloženě smysl. První díl Halo a jeho legendární obtížnost byla sice těžká, ale zároveň byla vůči hráčům a jejich činům naprosto férová. Člověk by čekal, že v podobném duchu se bude nést i legendární pokračování. Ale to úplně nedopadlo. 

Nepřátelé ve dvojce nejen, že byli naprosto nemilosrdní, co se poškození týče, ale byli i přesní na jakoukoliv vzdálenost. A aby toho nebylo málo, tak viděli i skrze zdi. To je vážně super, ne? K tomu si přidejte jejich skvělou koordinaci, vysoké zdraví a fakt, že byli konstantně agresivní. Také zde byly jednotky sniperů, kterým bylo téměř nemožné se vyhnout a jejich rány byly přesné a smrtící. Bossové na tom pak nebyli o moc lépe a k jejich poražení jste potřebovali naprosto precizní koordinaci. A ani to vám nemuselo zachránit život. Tak nějak samozřejmostí bylo i celkově malé množství munice a zdraví. Výzva ve hrách je fajn. A máme takové hry rádi. Ale tohle bylo jako vzít si na sebe bičík a s radostí se mlátit.

Další místo v našem žebříčku si našla i nejtěžší obtížnost prvního díl ze série Gears of War. I přesto, že se první díl téhle legendární série bezesporu zapsal do videoherní historie – a položil základy pro krycí systém, který inspiroval stovky dalších titulů – tak se přece jen musí uznat, že se režim Insane vývojářům tak moc nepodařil. Nazvat ho těžkým by bylo nic ve srovnání s realitou. A mnozí ho právě díky své obtížnosti označují za nefér. Opět se zde setkáváme se stejným problémem jako měl druhý díl Halo. Nepřátele byli brutálně agresivní, měli dobré taktické přemýšlení a vůbec vám nepomáhal fakt, že munice byla nedostatkovým zbožím.

Největší problém ale představovala ta zmíněná agresivita nepřátel. Ti na vás nabíhali s takovou zuřivostí, že krytí – ten základní kámen hry – vám bylo téměř k ničemu. A pokud jste zpoza krytu vykoukli byť jen na půl vteřiny? Bum. Bylo po vás. Jo, dohrát první díl na nejtěžší obtížnost nebylo jen těžké, ono to bylo vážně nefér. Naštěstí se vývojáři u dalších dílů poučili a celý systém umělé inteligence kompletně od základů přepracovali.

Občas jsou ale vývojáři tak moc zlomyslní, že jednoduše chtějí, aby vaše dušička trpěla, vaše klávesnice skončila na dva či více kusů a vy už jste k PC nikdy nezasedli s klidem. Chtějí vás jednoduše zničit. A přesně tohle se povedlo hře I Wanna Be the Guy z roku 2007. Že vám to nic neříká? To je nejspíš dobře. Pokud jste ovšem někdy tuto hru hráli, určitě nám dáte za pravdu, že tohle není jen neférová hra… Tohle je… prostě něco víc. 

Tohle není hra, kterou si zapnete a dohrajete ji na první či snad druhý pokus. U tohohle budete trpět. I Wanna Be the Guy prostě byla navržena tak, aby vám ukázala, že ničemu a nikomu se nedá věřit. Navržena tak, aby byla nefér a smrt byla vaším přítelem a učitelem. I Wanna Be the Guy se totiž dá dohrát jen a pouze metodou pokus-omyl. Není zde totiž nic divného na tom, že na vás zničehonic spadne Měsíc, ve vzduchu se objeví náhodné bloky nebo se objeví Mike Tyson, aby vás knockoutoval.

Tahle hra vás opravdu naučí nedůvěře. Možná proto se v jednu dobu stala tak moc populární mezi streamery. I Wanna Be the Guy je hra zrozena z pekla, která chce, abyste obětovali alespoň jednu herní periferii bohu rage quitu. A my se jen ptáme… Troufne si na ni někdo z vás?

Když už se každopádně bavíme o podobných titulech, zapomenout bychom neměli ani na hru Unfair Mario. To zní příjemně, ne? Protože to má ta hra přímo v názvu, tak si zaslouží místo v tomto žebříčku. Podobně jako v případě I Wanna Be the Guy se jedná o úplně náhodný generátor totálních nesmyslů, které se vás pokouší zabít. Jedná se o celkem zajímavou parodii na Super Maria, která vám ukáže sílu nevypočitatelnosti. Na cestě za princeznou vás totiž čekají naprosto nepředvídatelné pasti, náhodně se pohybující či mizející bloky nebo asi tak milion dalších způsobů, které zapříčiní vaši smrt.

Během hraní vám nezbude asi nic jiného, než jen zvolat „mama mia!“ a rozmlátit nejbližší věc, co se vám dostane pod ruku. Hru si i přes naprostou dávku frustrace oblíbili miliony hráčů po celém světě, a to i díky velkým jménům streamerské komunity, která se pokusila Unfair Mario zdolat ve velkém. Však ono to chvílemi vypadá i jako zábava.

Další hra na našem seznamu nejen, že bude taktéž nefér, ale také zničí vaše přátelství. Představte si, že si jen tak s kamarády chillujete na gauči, chcete si zahrát nějakou oddechovou hru, ale pak se to kvůli nějaké kravině totálně podělá a vy se navzájem umlátíte ovladači.

To zní jako skvěle strávený večer, nemyslíte? Řeč je tady o The Mario Party Series z roku 1998. Jo, opět je tu Mario, ale tentokrát ten opravdový a ne nějaká parodie. Tahle hra obsahovala hned několik neférových aspektů, které mohou vést k tomu, že budete nenávidět každého v místnosti. Včetně sebe za to, že jste ji vůbec zapnuli. Ze začátku se může zdát zábavná. Jedná se společenskou párty hru, která kombinuje herní svět s deskovými hrami. Co na tom může být špatného. Problémem je ale to, že může být jedno, jak dobří ve hře jste. Ke konci se prostě jen tak pro zábavu může rozhodnout, že vám hra bude podle hodu kostkou odečítat vámi nahrané hvězdičky. Ještě horší je, že díky náhodě může zase někdo jiný tyto hvězdičky získat. A to i přesto, že byl celou dobu nejhorší. Nahráli jste si nějaké mince a body? Hahaha, hra vám je prostě může sebrat. A proč? Protože prostě může.

Celá Mario Party Series je vlastně celkem zábava, ale tady nejde jen o zábavu. Chcete vyhrát, chcete být nejlepší, ale tady je všechno prostě o náhodě. Pokud si tak někdo s vámi tuto hru chce zahrát, víte, že má naprosto sadistické sklony a měli byste hodně rychle utíkat.

Co by to každopádně bylo za seznam, kdyby zde chyběla hra Battletoads z roku 1991 na NES. Ne, vážně, jaký ďábel tuhle hru vymyslel?! Původně neměla být nefér… ale byla. Měla být „pouze“ těžkou a bez slitování. A to se sice povedlo, ale až moc. Battletoads jsou známí svým tempem a nelítostnou rychlostí. Navíc vás hra ráda potrestá za každou malou chybu a nedá vám nic zadarmo. Často jste se museli poučit z vlastních chyb a metoda pokus-omyl byla nutnost. Ovšem i přesto, že už jste znali každou píď mapy, tak nebylo neobvyklé umření na tom, že hra běžela až moc rychle. Tak moc, že by málokdo vůbec dokázal pořádně zavčasu zareagovat.

Jedná se hru, která si zaslouží místo v síni slávy videoherního průmyslu, ale bože… Ta obtížnost byla opravdu něco. Jestli někdo hledá příklad opravdu neférové hry, tady ji máte v plné parádě. I sami vývojáři si tento problém dost dobře uvědomili, a při portování na další platformy se to snažili vyvážit.

Neférových her je ale rozhodně ještě více. Často tento problém trápí různé multiplayerové tituly, které občas mívají problém s balancováním svých mechanik. Krásným příkladem byl třeba Rainbow Six: Siege, který měl původně velký problém s jeho operátory. Podobný nedostatek mohou mít i hry jako Counter-Strike u zbraní nebo map, které následně byly překopané. A jeden příklad za všechny jsou MOBA hry jako League of Legends nebo DOTA, které neustále přinášejí balanční změny, aby byly co nejvíce vyrovnané. To samozřejmě do této TOPky úplně nepatřilo, tak to spíše pro takovou úplnost zmiňujeme takhle na konci.

Opravdu na konci, protože to by pro dnešek zase bylo všechno. Máte i vy nějakou neférovou hru či snad nějaký okamžik ve hrách, o který byste se chtěli podělit? Určitě je napište do komentářů a my se na vás budeme opět těšit zase příště.