Remastery či remaky jsou často terčem kritiky. Na jedné straně máte rozhořčené fanoušky, kteří nedají dopustit na originál. Na straně druhé máte hráče, kteří nestojí o vylepšení grafiky nebo zvýšení výkonu. Raději by totiž uvítali něco zcela nového. Anebo jich má daná série tolik, že už další nepotřebuje. Jenomže jak jsme se přesvědčili, remastery i remaky mají v herním světě své místo. Mnohdy umožní i mladším hráčům prožít jedinečný zážitek, který by zůstal ležet pod vrstvou prachu.

Přesně to se povedlo hře The Last of Us z roku 2013, která prošla hned třemi iteracemi, přičemž její poslední z roku 2022 se svým grafickým zpracováním vyrovnala druhému dílu. Tentokrát se ale své vylepšené verze dočkal i The Last of Us Part II, který současně přináší nové hratelné režimy jako rogue-like akci No Return, dosud neviděné vystřižené části či možnost speedrunu. My si tak společně odpovíme na otázku, zda titul po necelých čtyřech letech po svém vydání remaster vůbec potřeboval.

POROVNÁNÍ GRAFICKÝCH REŽIMŮ

Zkráceně řečeno, ne. The Last of Us: Part II se vší upřímností žádný remaster nepotřebuje. Titul patří k dnešnímu dni k těm technicky nejpokročilejším hrám, na které se zub času ještě nepodepsal. Druhý díl vyšel původně pro konzoli PlayStation 4, na které běžel v rozlišení 1440p s cílovými 30 snímky za sekundu. Přestože snímkovací frekvence byla ve vypjatějších situacích lehce nestabilní, hra byla technologickým zázrakem. Tento drobný problém navíc vyřešila aktualizace pro konzoli PlayStation 5, která umožnila odehrát hru s uzamčenými 60 snímky za sekundu. Jak tedy něco takového může remaster trumfnout? No, může. Otázkou je, zda to poznáte. Titul vypadá velmi podobě a rozdílů mezi původní a remasterovanou verzí je na první pohled velmi málo. Všimnout si můžete detailnějších textur zejména v případě modelů postav, jako je Joel či Ellie, případně lepšího anti-aliasingu, tedy vyhlazování hran. To ale nutně neznamená, že remaster žádná vylepšení nepřináší.

The Last of Us Part II: Remastered totiž nabízí dva režimy vykreslování. Jak už je tradičně zvykem, jedná se o režim věrnosti a režim výkonu a mezi nimi už rozdíly najdeme. Režim věrnosti přináší rozlišení ve 4K, logicky to tak znamená, že obraz bude daleko čistější a detailnější. Hrany budou ostřejší a zrovna tak i detaily objektů. Můžete si také všimnout přesnějšího nasvícení jednotlivých scén. Na stranu druhou se budete muset smířit pouze s 30 snímky za sekundu. Oproti tomu režim výkonu vám nabídne snímků 60. Obraz je tedy více plynulý a zrovna tak i pohyb postav, ať už při vytahování zbraně či jízdě na koni. Musíte se ale smířit s tím, že obraz je vykreslován ve 1440p – tedy nabízí stejné rozlišení jako původní verze hry – ale umožňuje upscalování výstupu na 4K. To ovšem závisí na vašem nastavení výstupu videa do konzole. Připravit se tak musíte na méně ostré a lehce rozostřené detaily, v tomto případě na trávě či stromech, ale zrovna tak i na modelech postav. A pokud vám nestačí ani 60 snímků, můžete si je v každém případě odemknout úplně, podporuje-li vaše obrazovka VRR.

Velmi jednoduše řečeno vám tak The Last of Us Part II: Remastered nabídne v případě režimu věrnosti výkon původní verze s vyšším rozlišením a detailnějšími modely a v případě režimu výkonu rozlišení původního titulu, případně o něco lepší, s vyšší snímkovou frekvencí. V obou případech vám ale pomůže zážitek dokreslit ovladač DualSense, který využívá adaptivních spouští i vibrací. Zda to je důvod, proč si remaster pořídit, to je na vás. Nelze totiž říct, že hra nevypadá lépe. Určitě vypadá. A hrát ji v upscalovém rozlišení 4K s 60 snímky za sekundu je skvělé. Není to ovšem nutnost, kterou bych při hraní osobně vyžadovala. A nabízet remaster pouze takovou změnu, sama bych koupi nejspíš zavrhla.

ZHODNOCENÍ REŽIMU NO RETURN

Studio Naughty Dog si ovšem zjevně uvědomuje, že grafických rozdílů remaster tolik nenabízí a jedná se spíše o jakýsi mezikrok, se kterým budou mít zřejmě další plány. Aby si tak mezitím proti sobě nepoštvali věrně fanoušky, nabízí vylepšená verze i další hratelný obsah. A ten ze všeho největší je rogue-like režim No Return, který už za koupi stojí. Vaším úkolem se stane přežit co nejdéle a dostat se skrze jednotlivé úrovně až k hlavnímu nepříteli, kterého může představovat bloater z herny či garáží i nechvalně známý Rat King. Konec každé jedné takové hry navíc končí vždycky stejně a tedy veškeré výhody či nevýhody se nulují a začínáte od úplného začátku.

Jeden takový průchod vás vezme napříč pěti střetnutími; každé dočista náhodné a složené z několika faktorů, režimů, typů nepřátel, prostředí a případných modifikací. Na začátku si můžete zvolit jednak úroveň obtížnosti a také postavu, které si hraním odemykáte. Hrát můžete za Ellie, Dinu, Tommyho, Joela, ale také Abby či Leva. Taková volba navíc není jen kosmetická, každá postava má totiž odlišné atributy, se kterými do hry vstupuje. Například Dina má od samého začátku recept na nástražné miny – které jsou mimochodem extrémně účinné – Ellie má k dispozici více stromů dovedností, Abby je zručnější v boji na blízko a zatímco se Joel neumí vyhýbat, je na blízko odolnější a má od začátku vylepšený revolver.

To je jeden z mnoha faktorů, který váš průchod ovlivní. K tomu se také řadí odměny. Po každém střetnutí získáte různé množství šroubků, pilulek a měny. Zatímco šroubky použijete po vzoru původní hry na vylepšování zbraní a pilulky vám umožní vylepšit si například režim naslouchání nebo zdraví, za měnu si nakoupíte dostupné položky, které se po každém průchodu mění. Můžete mít tak štěstí a narazit hned na začátku na plamenomet, ale zrovna tak se vám může hodit dokoupit lékárničku.

Každý takový předmět se vám totiž bude s jistotou hodit. A to i přesto, že budete takové situace rozeznávat. Teda v případě, že jste odehráli základní hru. Budete se setkávat se známými typy nepřátel – tedy nakaženými, vojáky WLF, serafity a chřestýši – a proti každé skupině vykročíte tak, jak jste zvyklí. Hra vás bude svádět maličko taktizovat na základě toho, proti komu stojíte. Je tak na vás, zda se rozhodnete všechny odstranit potichu či hlasitě.

Vaší taktiku vám může dopomoci dokreslit i prostředí, která jsou přímo vyňata z příběhu hry nebo režim, který střetnutí zvolí. Zatímco útok je o klasickém zlikvidování všech vln, kořist vás donutí přežít po určitou dobu. Obsazení po vás bude chtít vykrást trezor a zásek pro změnu ochránit svého spojence. Některé úrovně totiž opravdu nemusíte projít sami. Střetnutí jsou mnohdy pozměněna, ať už ve váš prospěch či proti vám. Například můžete mít v úrovni spojence, ale také mohou mít nepřátelé díky náhodné modifikaci zvýšené zdraví. Naopak můžete mít výhodu a zdraví nabírat při likvidaci nepřátel zblízka, anebo můžete schytat jeden z filtrů z fotorežimu. A to je teprve šílenost.

Veškeré výhody i nevýhody se následně promítnou do vašeho bodového hodnocení, které za střetnutí získáte. Započítává se tam také kolik nepřátel eliminujete, případně jak přesní jste byli nebo za jak dlouho jste střetnutí vyřešili. Pomáhat si současně můžete různými výzvami, ať už soustředěné kolem postav, které vám odemknou obleček, případně takzvanými gambity, které se objevují jednou za střetnutí a mohou vám darovat například měnu, munici či zdraví. Případně můžete zkusit mrtvé schránky, které vám v případě, že do nich vložíte požadované předměty, darují v rámci průchodu zbraň.

Kombinace všemožných faktorů vám tak pokaždé vytvoří zcela jiný zážitek a to je něco, co mě na hraní režimu No Return neskutečně bavilo a co dle mého názoru udrží u hraní nemalý počet hráčů. Obecně totiž slouží jako takové rozšíření pro základní hru a pro všechny fanoušky, kteří se ještě hraním The Last of Us Part II nenabažili. Smyčka, kterou režim nabízí, je v jádru jednoduchá, pravidla hry se naučíte okamžitě a následně aplikujete to, co moc dobře znáte z příběhové kampaně. Přehršel možností, úprav a výzev ale činí z No Return proměnlivou tkanici situací. Režim navíc zjevně počítá s tím, že jste v hraní The Last of Us znalí, protože vám rozhodně nedá nic zadarmo. Ať už zvolíte obtížnost lehčí či těžší, i na tu nejjednodušší nejsou průchody vůbec jednoduché a i jedna chyba vás může stát celý dosavadní postup. Ale o to víc vás režim nutí se takzvaně hecnout a dostat se přes všechny hlavní nepřátele. Režim No Return tak není jen pouhou minihrou, kterou po pár hodinách odložíte, ale režimem, nad kterým někdo opravdu chytře přemýšlel a který dle mého názoru stojí za zahrání.

PŘEDSTAVENÍ VYSTŘIŽENÝCH ÚROVNÍ

Za povedené můžeme považovat také takzvané vystřižené úrovně. Takový krok totiž není u studií příliš obvyklý. Remasterovaná verze nabízí tři dosud neviděné části příběhové kampaně, které se vývojáři rozhodli ze hry vyjmout. Projít si budete moci úrovně nazvané Párty v Jacksonu, Stoky a Lov divočáka. Každá úroveň je přitom malým nahlédnutím za oponu vývoje. Můžete se totiž podívat, jak taková rozpracovaná úroveň vypadá a v případě, že si v těchto částech zapnete komentář vývojářů, dozvíte se, jaké měli s úrovněmi plány, případně jak nad designováním úrovně přemýšleli.

Můžete se tak dozvědět, že celá jedna úroveň zahrnovala sadu miniher, které jste si mohli vyzkoušet přímo v městě Jackson, ale dle vývojářů taková část vlastně celou hru zbytečně zpomalila. To je skvělý způsob, jak proces hráčům přiblížit. Ovšem i přestože jsou takové úrovně zábavné, připravte se na to, že nejsou nijak dlouhé. Jedna úroveň vám vystačí sotva na 15 až 20 minut. A jelikož po stránce hratelnosti nenabízejí nic vyloženě udržitelného, nebudete se k nim později pravděpodobně ani vracet.

PŘEDSTAVENÍ REŽIMU HRY NA KYTARU

Pokud se ovšem vyžíváte v hudebních nástrojích, budete se pravidelně vracet do poslední větší součásti remasterované verze The Last of Us Part II. Ta totiž nabízí hru na kytaru tak, jak jsme ji mohli okusit v základní hře. Namísto toho, abyste se v ní ale museli vracet do divadla, můžete si režim zapnout kdykoli z hlavní nabídky.

Potřebovalo tedy The Last of Us Part II remaster necelé čtyři roky po vydání? Odpověď je stále stejná jako na začátku: rozhodně nepotřeboval. Po grafické stránce titul mnoho cesty neušel a vypadá stále stejně nádherně jako jeho původní verze z roku 2020. Nutno ale uznat, že toho remasterovaná verze přináší více než je obvyklé a nejde jen o grafiku. Zejména režim No Return byl pro mě osobně neskutečně milým překvapením, které mě udrželo ve hře několik hodin déle, než jsem čekala. Pokud bych tedy měla říct, zda titul stojí za upgrade, který můžete sehnat za přibližných 250 Kč, řeknu vám, že určitě ano. The Last of Us Part II Remastered je totiž kulminací toho nejlepšího, co vám druhý díl může nabídnout. Otázkou pro vás je, zda o něj sami stojíte.