(Ne)recenze: Jak mi SnowRunner pije krev svou hratelností i chybami

Zrcátko je nepravidelný týdenní sloupek, ve kterém se ohlédneme za zajímavými událostmi posledních týdnů naším pohledem. V redakci často o jednotlivých oznámeních a zprávách diskutujeme a v Zrcátku vám nabídneme náš pohled na některé věci.

Je sobota odpoledne, venku svítí sluníčko, děti skáčou na trampolíně a já sedím u počítače. Avšak místo abych stříhal recenzi na SnowRunner, která by vyšla o půlnoci z pondělí na úterý (současně s embargem), tak píšu tenhle článek, ve kterém vám chci povědět o tom, jak mi tenhle off-road simulátor pije krev svou hratelností i chybami.

Začneme chybami. SnowRunner mi na recenzi přišel v pátek 17. 4. Měl jsem tedy dostatek času se ponořit do bahna a sněhu, abych stihl vyřknout svůj verdikt společně se zahraničními kolegy. Tak by se také stalo, kdybych nenarazil na chybu, která moje celé počínání po 25 hodinách hraní pohřbila. S jedním nákladem z hlavního úkolu jsem zapadl v bahně a nedařilo se mi ho dlouhé desítky minut vytáhnout, tak jsem se smířil s restartem mise, avšak předčasně. Hra mi nechce restart povolit a tvrdohlavě tvrdí, abych zkontroloval výchozí body, kde se má tento náklad objevit. Na tomto místě ale žádná překážka není.

Když jsem s chybou dovolal na nejvyšší místa – do studia Saber Interactive – tak mi bylo odpovězeno, že jde o chybu, která bude opravena v day one patchi. V pátek jeden objemný patch vyšel, ovšem můj problém neopravil. To už jsem měl prozkoumané všechny mapy Michiganu a jelikož jsou další úkoly na tom problémovém závislé, tak jsem se vydal bojovat se závěji sněhu a kluzkým ledem na Aljašku. Tu mi dokonce jeden člověk z marketingového oddělení společnosti Focus Home Interactive poradil, prý je podobně náročná jako Michigan. Ha! To ale zapomněl na to, že bez sněhových řetězů je Aljaška opravdu o nervy, ale já je nemám odemknuté. Po hodinách trápení jsem Aljašku vzdal a zamířil na ruský poloostrov Tajmyr.

Tajmyr svým hlubokým bahnem a atmosférou připomíná původní Spintires, respektive MudRunner. V druhém jmenovaném titulu jsem trávil desítky hodin. Na Tajmyru se mi i přes překážky způsobené nedostatkem zkušenostních bodů a tím pádem nižším levelem daří, ale ani po zhruba 50 hodinách jsem se nedostal na úroveň pro odemčení řetězů a tím pádem zdolání Aljašky.

Se situací jsem se smiřoval v době psaní tohoto článku. Už bylo jasné, že napsání textu, nadabování a střih prostě na embargo nestihneme. Co mi ale vadí mnohem víc, tak je, že chyba nadále není opravena a nejspíš v den vydání ani nebude a já ani nyní nevím, kdy budu schopen normálně pokračovat v hraní, abych recenzi mohl vytvořit.

Rozhodl jsem se proto sepsat tyto řádky, nastínit vám mou situaci a povědět vám něco o této hře. SnowRunner rozhodně není špatnou hrou. Několikrát mi při hraní na PlayStationu 4 Pro spadla, ale celou dobu jsem se dobře bavil, zdolávání bláta a dalších překážek je zábavné, a hlavně za každý splněný úkol získáte pocit zadostiučinění.

SnowRunner je stejně jako jeho předchůdce postaven na zdolávání těžkého terénu v náklaďáku. O tom je jádro hratelnosti, které může být pro mnohé hráče kruté. Připravte se na to, že velmi často uvíznete v bahně/sněhu a budete se snažit vytáhnout navijákem.

Nějaký čas si budete pravděpodobně zvykat na ovládání vozidel. Je znát, že náklaďáky jsou těžké, hůře se s nimi zatáčí a je nutné na to myslet, abyste neskončili v příkopu - nebo ještě hůře - se nepřevrhli a nepřišli o celý náklad. Kvůli tomu byste museli restartovat vozidlo do garáže a začít úkol plnit od začátku. Velký pozor je nutné dávat na Aljašce, led výrazně prodlužuje brzdnou dráhu. Jezděte proto s rozumem, všímejte si odlišného zbarvení bahna a minimálně ze začátku se vyhýbejte bažinám. V nich většinou uvíznete.

Připravte se také na to, že hra vás nevodí za ručičku. Na začátku dostanete hlavní instrukce a zbytek je na vás. Doporučuji vám na každé mapě nejprve zamířit k věžím a prozkoumat okolí, kdy se vám odemkne pohled na mapu, abyste zjistili jednotlivé cesty. Dále určitě plňte vedlejší úkoly, které jsou u této dnes již série novinkou. Často vám odemknou lepší/rychlejší cestu, například přes most, který byl předtím zbouraný, a k tomu vám zajistí další příjem a porci zkušenostních bodů.

Důležité také je nebát se investovat peníze do lepších strojů, případně vylepšujte ty, co už máte. Svému vozidlu můžete obout lepší kola, která si lépe poradí s bahnem, či nainstalovat šnorchl, abyste ve větší hloubce nezadusili motor.

Příjemnou novinkou je také více druhů nákladu. Zatímco v MudRunneru jste vozili pouze dřevo, tak tady máte různorodé náklady. Od dřeva přes kovové nosníky, barely s naftou až po speciální, těžké a velké náklady. Celkem vývojáři uvádějí 21 druhů nákladu.

Jako mínus určitě počítám grafiku. SnowRunner není tak tmavý a zahalený mlhou jako MudRunner, přesto je vidět, že vývojáři dělali kompromisy v kvalitě textur, nevýrazných světlech a nic moc interiéru. Na druhou stranu dobře zpracovali bahno, fyziku vody a sníh. O absenci nefungujících zrcátek na konzolích nemluvě. Ty na PC mají fungovat, zatímco na konzolích budou snad později. Tady nejspíš Saber Interactive ještě zápasí s optimalizací. Zase to ale vynahrazují mnohem většími světy v porovnání s MudRunnerem a výrazně větším počtem vozidel.

Pokud budete mít možnost, zahrajte si SnowRunner v kooperaci. Ta podporuje dohromady čtyři hráče s tím, že progres je zaznamenán pouze u hráče, který hru vytvořil. Zbývající tři hráči dostanou peníze a zkušenostní body, které mohou využít v singleplayeru. Doporučuji vám si nejprve něco odehrát v singleplayeru, získat nějaká vozidla a až poté se přesunout do kooperace. Musíte si auto uložit v garáži, abyste ho mohli v co-opu využít.

To je prozatím o SnowRunneru vše. Pokud vás MudRunner bavil, případně hledáte off-road simulátor s dlouhou herní dobou a výzvou, tak vám mohu hru i přes své chyby doporučit. Navíc na PC, PS4 i Xboxu One jsou české titulky. S recenzí se přihlásím později. Snad bude chyba brzy opravena...