War Hospital připomíná M*A*S*H 4077 zasazený do první světové války, ale mnohem drsněji a hůře

Válka. Jedno slovo, které v sobě skrývá víc hrůzy, než jakékoliv jiné. Pro někoho romantická představa o hrdinství a obětování se pro vlastní národ, pro jiného posedlost a předmět zkoumání a pro všechny zúčastněné neskutečná hromada bolesti a lidského utrpení.

Přiznávám, že i díky filmu Rytíři nebes jsem spadal spíše mezi ty romantiky, kteří obdivují hrdinství, styl dobových uniforem či krásu dřevěných dvojplošníků. War Hospital mi však dal lekci. Místo romantiky jsem poznal skutečnou tvář války plnou výkřiků v zákopech i na sálech, rozdrcených kostí, hadrů nasátých krví a smrtící mlhu Yperitu. Zabíjet ve válečných videohrách je mnohdy zábava. Možná ale nastal správný čas poznat její mnohem depresivnější podobu.

Během dospívání jsem si často stěžoval, proč tak málo her využívá období z cirka před sto lety. Naštěstí se začaly postupně objevovat a já si tak přišel na své. Valiant Hearts, Battlefield 1, Verdun, Iron Harvest anebo Last Train Home z minulého roku. Právě poslední zmíněný titul se kromě boje zaměřoval alespoň okrajově i na strasti války a mimo zranění jste museli léčit například svrab. 

War Hospital na tomto základu staví a místo válčení se dostanete ke správě polní nemocnice. Čímž mi tak byl splněn i sen zahrát si hru připomínající seriál M*A*S*H.

Jako nový velitel polní nemocnice jsem dostal prostý úkol. Zajistit, aby všechno běželo jako po drátkách. Tady však doporučuji vzít práci velitele zodpovědně. S laxním přístupem Henryho Blakea byste se moc daleko nedostali. Na řešení toho není přitom vůbec málo. Čekalo na mě nejen zajištění schopného personálu a funkčních budov, ale i rozhodování, jaká zranění a operace mají přednost. A na to všechno musím sehnat i zásoby. Spoléhat se na velitelství nemůžu donekonečna, a tak si jako správný Radar musím umět poradit sám.

Zásoby se rozdělují na chirurgický materiál, léky, chemické přípravky, jídlo a alkohol. Kromě pravidelného zásobování skrze vlakovou přepravu je nutné vybudovat vlastní infrastrukturu. Výrobu základních potřeb budou mít v lékárně a depu na starosti inženýři, na prosté lékárníky se zkrátka nedostalo. Mimo to zvládnou postavit či vylepšit i ostatní budovy v předem určených místech, což jsem ocenil, protože vymýšlet, kam co umístím, když mám za dveřmi několik zraněných vojáků, bylo to poslední, co bych chtěl řešit.

Nemusíte se tak děsit, že by vám stavba budov zabrala spousta času. Víc než jejich stavbu, vás čeká jejich rozšiřování. To přináší bonusy jako výšší produkci vyráběných zásob, více postelí pro raněné i personál anebo lepší podmínky pro doktory. Ti společně se sestrami budou pečovat o pacienty ve třech částech nemocnice.

Ta první – příjem – slouží pro nově příchozí raněné vojáky. U nich jsem musel projít jejich karty a rozhodnout, kdo půjde na řadu jako první. S tím mi pomohly základní informace, jako je zdravotní stav nebo náročnost a šance na úspěšnou operaci.

Tady přichází první střet s tvrdou realitou, během které jsem musel pochopit, že nelze zachránit všechny. Doktoři mají jen omezené množství energie. A i když jsou schopni zvládnout i několik menších operací na jeden zátah, jedna náročná je dokáže zcela vyčerpat. Když jsem se tak dostal do situace, ve které jsem si musel vybrat, jestli zachránit pět vojáků s lehkým zraněním, anebo jednoho s vážnějším, nemusel jsem tak přemýšlet dlouho a rozhodl jsem se pro menší zlo. Zamítnutí složitější operace, stejně jako když je neúspěšná, má za následek ztrátu morálky. 

Odmítání se ovšem nevyvarujete. Někteří vojáci mají zranění natolik mírná, že přečkají do dalšího dne. Jiní jsou na tom ale vážně a potřebují operaci okamžitě. Bez volných rukou najednou přijede pacient na pokraji smrti a mně nezbývá nic jiného, než se s ním rozloučit. Jak jsem říkal, zachránit nelze všechny.

Zatímco fyzická zranění mají na starosti chirurgové, mentální zase psychiatři. Každý se specializuje na něco jiného, což se podepisuje i na délce zákroku. Tahle pestrost se mi líbila a autory musím pochválit, že zakomponovali rozvoj psychoanalýzy, jejichž počátky sahají právě až k první světové válce.

Ať už se s jakýmkoliv zraněním dostanou vojáci na operační sál, neznamená to automaticky úspěch. Každá z operací je jinak náročná a během některých může dojít ke komplikacím i usnadnění. To znamená, že se může prodloužit a vyžadovat více chirurgického materiálu, či naopak.

Záleží jen na tom, jak se rozhodnete. Úspora a nepředpisová metoda může znamenat pokles morálky, zatímco prodloužení operace podle příručky naopak její zvýšení. 

Právě morálka je v této 3D manažerské survival strategii jakýmsi pomyslným měřítkem vašeho výkonu. Budete-li si ji držet ve ve vyšších číslech, personál bude pracovat rychleji a efektivně, v nízkých to bude zase naopak. Jen s rozdílem, že pokud klesne morálka na nulu, přestanou vás podřízení poslouchat úplně a hra skončí.

Výše morálky tak bude mít značný vliv i na vaše rozhodování a několikrát budete nuceni přehodnotit svůj dosavadní postoj, než který byste za standardní situace měli. Svůj podíl na tom má i stav zásob, který není nekonečný. To platí i o energii vašeho personálu. Pokud budou vyčerpaní, přestanou stíhat vyrábět chirucký materiál anebo léky, což bude mít za následek častějšího odmítání náročnějších operaci. Nemuselo by pak zbýt na ostatní, a to by opět znamenalo další smrt.

I když je hra zaměřená na pacifickou část války, čeká vás neustálý boj s počtem bojeschopných vojáků. Protože se jedná o polní nemocnici, není divu, že jste blízko války, a právě proto máte vedle sebe linii 36. divize, která nemocnici brání v zákopech. 

Počet bránicích vojáků není nekonečný a záleží tak na vašich schopnostech jich dát dohromady co nejvíc. Což nás dostává k poslední zastávce, kterou je rehabilitační oddělení. Podobně jako na příjmu jsem musel u pacientů rozhodnout, co s nimi dál. Poslat jsem je mohl do boje, čímž se zvýšila bojová síla, odeslat na velitelství, za což se jsem obdržel vojenské platební směnky, nebo propustit ze služby, což mělo za následek zvýšení morálky. 

Stejně jako předtím, i zde platí, že záleží na dané situaci. V zákopech nesmí být příliš málo vojáků, jinak by neubránili nemocnici. Naopak čím vyšší obrana je, tím menší ztráty můžete očekávat. Zároveň platí, že každý operovaný voják se rozlišuje bojovou silou, která se vyznačuje až třemi šipkami.

Červené vyznačují skutečnou bojovou sílu, černé naopak omezení. Pokud jste se rozhodli vojákovi kvůli nepříznivé situaci na přijmu amputovat nohu, můžete ho s červeným značením maximálně propustit ze služby. Dalším řešením je zaslání vojáků na centrálu, aby mohli bojovat na jiných bojištích. Odměnou vám pak bude dávka chybějících surovin. Jde tak jen o to najít balanc mezi dostatečným počtem vojáků, zásob a výše morálky. 

Pokud by to někomu přišlo nedej bože snadno zvládnutelné, očekávat lze i situace, ve kterých po vás velitelství doslova bude vyžadovat, abyste urgentně posílali vojáky na centrálu. Nebo naopak členy 36. divize zase do zákopu. Dostal jsem se tak i do situací, ve kterých jsem měl co dělat, abych vyrobil dostatečné množství surovin, jenže pak jsem obdržel požadavek, abych zapůjčil několik inženýrů na vykopání tunelu. Odmítnout jsem mohl, ale když jsem se rozhodl zajistit pomoc, odměnou mi byly personální body. A o to jsem zkrátka přijít nechtěl.

Za tyto body lze rozšířit personál, bez čehož se obejít nedá. S každou kapitolou je počet pacientů a potřeb vyšší, tudíž je příjem podobných cílů téměř nepostradatelný.

Vaši důstojníci, kteří ve hře slouží pro uvedení příběhu, vám často připomenou, že u konkrétních pacientů nechali doporučující dopis a bylo by dobré je ošetřit jako první. Zkrátka protekce. Hra tyto pacienty označuje jako VIP, a pokud takové žádosti vyhovíte, což může mít za následek úmrtí jiných pacientů, máte šanci získat nového doktora, který byl původně právě vaším pacientem.

Naopak když špatně ošetříte důležitého důstojníka, velitelství se vám rozhodne odebrat platební směnky a personální body. Volitelné mise je tak potřeba plnit tak či tak, kvůli čemuž postrádá jakýkoliv smysl mít možnost této volby.

Vypořádat se s poměrně těžkými úkoly je jedna věc. Problém však je, že krom rostoucí obtížnosti jsou zde i technické nedostatky, které z titulu nedělají jen depresivní zážitek, ale často i naprosto frustrující. 

Vrásky mi dělala naprostá absence klávesových zkratek, respektive jejich nastavení. Obecně mi jednoduchost menu nevadila, ale pro zjištění, že lze otáčet mapu a zrychlit hru, jsem musel promačkat nejprve celou klávesnici. A to byl opruz. Ještě větší, když jsem zjistil, že mezi nejčastějšími okny musím přepínat místo kláves, pouze myší.

Přitom spousta tlačítek nedělá vůbec nic a využít by se rozhodně daly. Mnohem horší bylo, že jedno z nejčastějších oken, přiřazování práce, nešlo otevírat jinak než v podnabídce budovy. Proč chybí v hlavních ikonách mi je doteď záhadou.

Když už jsem konečně začal ovládat hru tak, aby mi okamžitě neklesla morálka, začaly se projevovat technické potíže. Vojákům lze přidělit specializaci, aby pracovali rychleji, případně v přítomnosti ostatních zvyšovali pomocí humoru morálku. Zkrátka takové Hawkeyeho vtípky při práci. Problém je, že veškerá sranda skončila ve chvíli, během které se otevřelo okno pro přidělení dané specializace, ale v něm nebylo na co kliknout. To by ani tak nevadilo, ale z nabídky nešlo odejít jinak než násilným vypnutím hry. A vzhledem k absenci auto-savů jsem musel začít s celým postupem odznova. A to je po hodině a půl hraní opravdu k zbláznění.

Problémy s klikáním ale vůbec nekončí, právě naopak. Často mi nešlo rozkliknout nabídku úkolů, dokud jsem znovu nenačetl manuální save. Specializaci úkolu ve formě ikony je v některých chvílích problém rozkliknout na celé ploše ikonky a fungují tak pouze její okraje. 

Nejde však jen o zkousnutelné problémy, ale třeba i špatné zobrazování statistik, na které byste měli mít možnost se spoléhat. Krásným příkladem jsou zmíněné šipky u karet pacientů na rehabilitačním oddělení. Postupem hraní se mi přestaly zobrazovat v náhledu a pacienty jsem začal roztřizovat nesprávně. Musel jsem nahlížet do celé karty, a to dá u více vojáků v časovém presu opravdu zabrat.

Hra vás sice upozorní na vyčerpání jednotek, aby nedošlo k jejich kolapsu, ovšem nezřídka se mi stávalo, že mi svítila ikonka výstrahy, přitom byl veškerý personál odpočatý. Dokud jsem neresetoval celou kapitolu, svítil mi výrazně červený symbol pořád, což mě dohánělo k šílenství.

Chybné zobrazení lze nalézt i u pacientů na rehabilitačním oddělení. Každé z těchto pracovišť má omezený počet postelí a po vylepšení budovy se mi stav automaticky nastavil na deset obsazených, i když byli všichni pacienti vyléčeni.

Celkový dojem kazí i vizuální stránka, ve které se krátké filmečky přehrávají opakovaně anebo zvuk každou minutu na pár sekund vypadne. Někdy dojde ke ztlumení hlášení nebo rozhovorů vašich důstojníků, což je s ohledem na nízký počet dialogů zbytečná škoda.

Příběh jako takový není vyloženě výplní, ale rozhodně by mohl být bohatší. Jde zhruba o 70 dialogů rozložené mezi tři kapitoly, u kterých doteď moc nechápu, proč tu vlastně jsou. Společný mají hlavní cíl a to přežít do předem určeného data. Následně kapitola skončí a s příchodem mini cut-scény, která moc nových poznatků nepřináší, se jede zase dál.

Směšné na tom je, že jakmile splníte cíl přežití, nastane konec kapitoly s přechodem do menu, což třeba i přeruší probíhající rozhovor mezi důstojníky, kde jsem se snažil vyzobat části příběhu z vedlejšího úkolu.

Přitom právě ty, na rozdíl od hlavního příběhu, jsou mnohdy zajímavější. Do paměti se mi vryla například část vyzvědačské mise, při které jsme našli malou holčičku v bezvědomí, jež se snažila utéct před nebezpečím. Zaujaly mě i průvodní dopisy, které přicházejí v reakci na docházející zásoby masa v podobě návrhů od důstojníků.

Rozhodnout jsem tak musel mezi tím, jestli vykrást kurníky místní vesnice nebo zabavit blízké pekárně kvasnice pro výrobu alkoholu. Což přiznávám, přidává na uvěřitelnosti. Pokud se tak rozhodnete, dojde k úbytku morálky, avšak za cenu přežití.

Jestliže tak pominu nejzajímavější část kampaně, během které se mezi civilisty objevila španělská chřipka, samotný konec neskrývá víc než jen myšlenku o nesmyslnosti války. A to rozhodně není něco, z čeho si byste si sedli na zadek. 

War Hospital nevypadá špatně, celkově mu šedé zbarvení a pochmurné počasí, jako je déšť a mlha, přidává na deprimující atmosféře. Ale zjednodušení tady jsou. Díky pohledu ze shora je možné nahlédnout až do zákopů, avšak s absencí viditelnosti vybuchujících granátů.

Místo toho jsou zde filmečky, které se spustí při útoku, a na nich už je znát slabší rozpočet. Jedná se o opakující se scény, které se liší jen v případě, že máte méně bojeschopných vojáků nebo když dojde k odlišnému útoku. Autoři se rozhodli skrývat levnější provedení do tvorby připomínající olejomalbu, ale upřímně si myslím, že čas navíc by přinesl mnohem lepší výsledek.

V pracovištích nemocnice lze sledovat práci personálu, a to včetně pauz sestřičky, která se uklidňuje u cigárka přímo na operačním sále. Oceňuji alespoň zakrvácené části mapy, i když co se týče její rozlehlosti, musím být opět kritický.

Za celou kampaň, se nedostanete dál než do jednoho úseku francouzského města, které se kromě vylepšení staveb nijak nezmění a vypadá na konci stejně jako na začátku. Variabilnější prostředí by hře rozhodně prospělo, stejně tak i módy, protože kromě patnácti hodinové kampaně vás zde více nečeká.

Alespoň Michałovi Korniewiczovi se povedlo odvést v necelých 20 skladbách dobrou práci. Hudební podkres podtrhuje depresivní atmosféru pomocí smutných skladeb na klavír za doprovodu trubek, ovšem často dosti nevýrazně.

Hra s hudbou bohužel nepracuje příliš dobře. I když se neděje nic rozhodujícího, melodie nabírá na tempu, jako by se mělo blížet vyvrcholení. Jenže ono se nic vlastně neděje. Zbytečná marnotratnost.

Stále se však můžete těšit, pokud to tak lze říct, na kvalitně zpracované výkřiky vojáků nebo efektů signalizující smrt pacienta. Oceňuji velmi decentní zpracování, které skoro až připomá odchod duše z těla. Opravdu výborná práce.

War Hospital se pokusil vsadit na nevyužívanou stranu válek a dostat hráče k jejím skutečným důsledkům. I přes zajímavý koncept a skvěle uchopenou atmosféru však celý zážitek kazí přehršel chyb a technických nedostatků.

Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je hra finalizována ve spěchu a je tak otázkou, jestli na vývojáře netlačil vydavatel s dřívějším vydáním. Trocha více času, dovolím si tvrdit, by přinesla značně lepší výsledek a snad by kromě kampaně přinesla i volnou hru. 

Místo toho snaha o všudypřítomnost diverzity, která skýtá rozmanitost ras jednotek, namísto historického seskupení, titulu na přesnosti příliš neprospívá. Hlavní příběh vás nijak nezasáhne a myslet budete spíš na vedlejší úkoly, které přináší zajímavé události. Škoda jen, že například Marie Curie s jejími rentgenovými vozy spadá už pod placená rozšíření.

I se základní hrou však brzy zjistíte, že správa této polní nemocnice není jednoduchá. Přesto dokážu ocenit, že War Hospital je důkazem, že hra nemusí nutně přinášet jen jednoduchou zábavu, ale i unikátní zážitek. Avšak uznávám, pro někoho možná až příliš negativní: Ale taková už je podstata války.