V Hunt: Showdown nebudete mít strach jen ze zombíků

Jak bych vám Hunt: Showdown popsal. Viděli jste Úsvit mrtvých? No tak si ho přesuňte trochu víc na Divoký západ a můžeme začít. Ocitáme se v Louisianě, někdy ke konci 19. století. Jde o dobu kovbojů, lovců odměn a přebytečných revolverů. Ale pozor, tohle není žádný Red Dead Redemption ani jeho zombie DLC. První věc, kterou byste měli vědět: Ta stvoření, která tu máte lovit, nejsou obyčejní zombíci. Ti tu jsou taky, jen se jim říká Grunti, kteří mají roli terčů na střelnici. A pokud nechcete skončit stejně, radím vám se pěkně plížit a dobře poslouchat. Protože to, co na vás číhá v nejbližší stodole, rozhodně není žádná veselá kravička.

Hunt: Showdown je PvEčko ale zároveň i PvPčko, tudíž byste si kromě prostředí měli dát pořádného majzla i na ostatní hráče. V tomhle světě totiž nejste jediný hrdina, který si tu hraje na kovbojského Doomguye. Svým způsobem vlastně nejste vůbec hrdina, chcete jenom kořist, stejně jako ostatní lovci. Tu můžete získávat tak, že si každý kolo prošmejdíte pár menších lokací, pozabíjíte sem tam nějakého Grunta a rychle pryč k extrakčnímu bodu. Asi tolik k mým prvním hodinám hraní. Ale řekněme, že už jste velký lovec, co chce pořádnou kořist.

Tak to se musíte připravit na rodeo. Obvykle se na mapě nacházejí dva bossové, najít je ale není snadné. Potřebujete k tomu tři stopy. Ty už není takový problém najít, protože vaše postava má speciální schopnost vidět jejich přibližnou polohu na míle daleko. Po tom, co úspěšně odhalíte všechny tři stopy, před sebou budete mít dvě možnosti. Buď odejít se svojí stále ještě žijící postavou pryč z mapy a odnést si všechny zkušenostní body a doživotní trauma z těch hrůz, co jste potkali, anebo to dotáhnout do konce a vejít dovnitř do té temné stodoly a poslat to, co tam žije zpátky do pekla.

Hra má momentálně tři bosse, nejčastější bývá Pavouk. Zapomeňte na toho, kterého máte v koupelně, tohle je super démonicky, nechutnej pavouk, u kterého nikdy nepoznáte, ze kterého směru na vás leze. Jeho rychlé klepetání uslyšíte ze všech směrů (pokud nemáte sluchátka s dobrým prostorovým zvukem). Jeho jed vám bude kolovat v žilách a jeho pavučiny se vám budou lepit do tváře. Předpokládám, že jste se právě rozhodli jít spíše k extrakčnímu bodu anebo zkusit Butchera (Řezníka). Řezník je prosím pěkně obrovský humanoidní prase v plášti s dlouhým, hořícím hákem. To prostě nechcete naštvat, věřte mi. Poslední boss je natolik hrůzostrašný a smrtící, že jsem ho ani nespatřil a už jsem byl mrtvý.

Jak už je vám asi jasné, svět Hunt: Showdown je krutý, nelítostný a plný dost nechutných věcí. Vůbec bych se vám nedivil, kdybyste se snad v některých chvílích cítili i nějakým způsobem frustrovaní. Například, když vás dvacet metrů od extrakčního bodu s báglem narvaným pavoučí hlavou odpálí hráč, který si tam trpělivě vyčkával, až mu donesete jeho trofej. Ano, i takové věci se tu dějí a ne občas. A aby toho nebylo málo, smrt je tu permanentní záležitost, takže pokud jste zrovna hráli za postavu s devadesátým osmým levelem, s nejlepším vybavením a upgradama, tak vás opravdu lituji. To se naštěstí netýká nováčků.

Váš rank a level vaší postavy jsou dvě odlišné věci. A do té chvíle, než dosáhnete jedenáctého ranku, si můžete umírat, jak je vám libo a žádná ztráta vám nehrozí. Ale jakmile dosáhnete výše zmíněného jedenáctého ranku, měli byste začít být opatrní. Od teď je pro vás smrt něco, co si opravdu nemůžete dovolit a útěk k extrakčnímu bodu budete zvažovat čím dál častěji. Všechny zbraně, vybavení a upgrady, které jste své postavě koupili a odemkly, by totiž byly ztraceny a vám by nezbylo než si naverbovat novou postavu a začít od nuly. Jediná spása pro vás může být váš kamarád, kterého si můžete přizvat. Ten vás totiž může v případě vaší smrti zvednout.

Hunt: Showdown je hra od německého vývojářského studia Crytek, které nám přineslo například první Far Cry nebo sérii Crysis. Všechny jejich hry byly na svou dobu opravdu nádherné, a to hlavně díky jejich vlastnímu CryEnginu, jehož pátá generace pohání právě Hunt: Showdown. Netřeba říkat, že audiovizuál je tady úplně jiná liga, což dělá atmosféru tak hutnou, že ji neukrojíte ani pilou. Každý zvuk prasklé větvičky může znamenat blížícího se nepřítele. Rozsypané střepy nebo hejno vran vás donutí si radši najít jinou cestu a častokrát si rozmyslíte, jestli je vhodné střílet, nebo se radši chopit například sekery. Výstřel je tu totiž slyšet téměř přes celou mapu.

Co atmosféře značně přispívá jsou do detailu nadesignovaná monstra, která jsou tak nechutná, že je budete chtít odprásknout dřív, než se vám detailně načtou všechny jejich textury. Na to budete mít, v případě hraní na PS4, dostatek času. Pomalé načítání textur a nižší framerate je totiž něco, čemu se konzolová verze nevyhnula, ale i spolu s pomalejším ovládáním v menu to není nic, na co by se nedalo zvyknout. Za někoho, kdo strávil v Hunt: Showdown téměř 50 hodin a hrál to na klasické PS4 s auto aimem a třiceti FPSkama, vám hru můžu určitě doporučit. Jen se možná trochu přikláním k PC verzi. Za tým Indiana si Hunt odnáší 8/10.