Schválně, zkuste si to představit. Roztomile vypadající, barevné akční RPG s izometrickým pohledem, poklidnou hudbou, nádhernou nízkopolygonovou grafikou a příjemnou hratelností. Přesně to je Tunic. Titul od jednoho jediného vývojáře, jemuž později vypomáhalo nezávislé studio Finji a který se rozhodl udělat akční hru s prvky Zeldy, metroidvanie i souls-like her.

Tahle na první pohled komplikovaná kombinace je ale obalena poměrně prostým audiovizuálem a vesměs jednoduchými herními mechanikami. Dohromady tedy vzniká další příklad indie hry, která na sebe může být po všech ohledech jen pyšná. A zároveň další hry, kterou byste neměli minout.

Ono vlastně hned zkraje není od věci říct jednu věc – pokud vás tahle hra jakkoliv zaujala, tak běžte, kupte si ji a hned zahrajte. Dohromady vám vydrží na nějakých zhruba 12 hodin, takže máte postaráno o příjemnou zábavu na pár sezení nebo víkend. Pokud ale potřebujete trochu více informací, tak začneme tím, co vás v kontextu této hry praští do očí asi vůbec nejdříve, a tím je vizuální stránka.

Tunic je jednoduše řečeno strašně roztomilou hříčkou, která využívá koncept nízkopolygonové grafiky takřka k naprosté dokonalosti. V kombinaci s jednoduchými, přesto velmi ostrými texturami a realistickými stíny a světlem si už na první pohled tenhle titul zkrátka zapamatujete. Obzvlášť i v pozdějších částech a momentech, kdy se vám naskytne pohled na impozantní architekturu nebo nádherné výhledy. S relativně často měnícím se prostředím, a tudíž barevnou paletou, se postupně začnete více a více divit, co všechno je možné s tak jednoduchým audiovizuálem vykouzlit. Tohle je obzvlášť o to více cítit v kombinaci s pěknými efekty, opravdu hladkými animacemi, příjemnou a převážně poklidnější elektronickou hudbou a hlavně zvuky. Ty speciálně musím pochválit za jejich dokonalou výbušnost.

Ruku v ruce s relativně jednoduchým audiovizuálem jde ale samozřejmě také samotná hratelnost. Ta, jak už bylo zmíněno, se řadí někam do žánru akčních RPG. Představte si tedy izometrickou Zeldu spojenou s lehkými prvky metroidvanie, souls-like her a podobně. Vesměs jde ale o poměrně prostou záležitost. Postupným průzkumem světa krom cesty dál nacházíte i různé předměty, které můžete na vašem dobrodružství využít. Ať už jde o zbraně, předměty na vylepšení vaší postavy nebo spotřební nástroje v podobě například bomb. Jednotlivé výbavy ale není tolik a třeba zbraně v podstatě napočítáte na prstech jedné ruky. Stejně tak máte k dispozici vcelku omezený repertoár pohybů, do něhož se řadí obyčejné sekání, bránění štítem, úskok, parírování a v závislosti na vašich zbraních několik málo možností navíc.

Hratelnostně se tedy nejedná o nic obrovského a celkem brzy si jednotlivé možnosti osvojíte. Ale právě tahle jednoduchá hratelnost v kombinaci s docela vyzývavou obtížností je to, co vás bude táhnout kupředu. Navzdory prostým mechanikám i grafice totiž Tunic celkem solidně otestuje vaše schopnosti. Ačkoli bych nešel až tak daleko, abych hru označil jako vyloženě hardcore, najde se několik momentů, obzvlášť u bossů, kdy vám přece jen nedá vítězství úplně zadarmo.

Bývaly ale také momenty, kdy jsem si říkal, že moje smrt nebo selhání nebyl vyloženě důsledek mojí neschopnosti. Vzhledem k izometrické povaze titulu jsem si občas přál, abych měl trochu lepší výhled na situaci. Obzvlášť když kolem nepřátel často kroužíte a oni mají tendenci se všelijak otáčet. I když nemohu říct, že by byla jinak kamera jakkoliv problematická. Trochu větší problémy jsem ale měl s možností úskoku a parírování. Obě věci potřebují vcelku přesné načasování a ačkoli jsem si po čase na úskok zvykl, parírování se mi do rukou prostě nikdy nedostalo. K jeho zahájení je potřeba pouze krátce stisknout tlačítko pro blokování, takže se samotné parírování půlku času ani pořádně nespustilo; přičemž se vaše postava nejdříve chvíli napřáhne a poté spustí animaci, která by měla nepřátelský úder vyblokovat. Jinými slovy tak musíte v hlavě odhadnout, kdy nepřítel zasáhne, vypočítat, jak dlouho vám bude trvat nápřah, zajistit, aby se animace střetly a doufat, že v první řadě vůbec výpad zahájíte a nebudete omylem blokovat štítem. Zkrátka jsem měl pocit, jako kdybych musel v hlavě nejdříve řešit kvantové rovnice, takže jsem prostě tuto možnost nikdy pořádně nevyužil, což je škoda.

Naštěstí je to jediný zásadní problém, který jsem s ovládáním měl. Později, až dostanete trochu více možností, se sice občas může stát, že uděláte jednu akci místo druhé – protože na jedné klávese jsou asi tři různé akce – ale jinak je s tím problém takřka nulový.

Jedna další věc, kterou ovšem musím na Tunicu ocenit, je práce s příběhem i tím, jak vám hra říká, co byste měli dělat dál. Žádný dabing tady totiž nenajdete a většina textu je napsaná písmem, které nelze přečíst. Dostávat tak budete jenom malé útržky dialogů a různých textů, z nichž si musíte poskládat příběhové události i to, kam byste měli zrovna teď jít. Není tak úplně těžké zabloudit nebo chvíli dumat nad tím, co po vás zrovna teď hra chce. O to více je ale důležitý alespoň částečný průzkum jednotlivých lokací, v nichž nacházíte stránky jakéhosi manuálu. Ten nabízí a postupně poodkrývá příběhové pozadí, předá vám informace k ovládání a co můžete dělat, jak třeba funguje systém staminy a dokonce v něm najdete i mapy jednotlivých lokací. A to všechno jenom s pomocí obrázků, tedy vizuálních nápověd, a malých útržků čitelného textu. Jen škoda, že tímto prostřednictvím není o příběhu řečeno více. Po dohrání jsem měl pocit, že jsem narazil tak možná jen na nějaký povrch, ale do samotného nitra už jsem se vyloženě ponořit nemohl. I když samozřejmě v mojí hlavě vznikaly nejrůznější teorie.

Jde nicméně o vážně zajímavý a fascinující systém. Autor hry se sice mohl rozhodnout vám všechno předat naprosto blbuvzdorně, ale když chvíli přemýšlíte i nad těmi nejzákladnějšími věcmi a musíte je vydedukovat z pečlivě a krásně vytvořeného manuálu, probudí to ve vás ještě větší touhu prozkoumávat a zjišťovat. A to je úžasné.

Se vším všudy je tedy Tunic vážně docela prostou hrou. Nedělá nic nového a vyloženě velkou znovuhratelnost také nenabídne. Přesto to, co dělá, tak dělá pečlivě, pořádně a naprosto zjevně se srdíčkem. Jde o nádherné, roztomilé, příjemně dlouhé i dobře vyzývavé akční RPG, které vás chytne, nepustí a po dohrání budete chtít rozšíření nebo pokračování přesně jako já. Za tým Indiana si tedy Tunic odnáší krásné doporučení na 8 bodů z 10.