The Talos Principle je přesně ta série, které pokud jste fanouškem, čekají vás krušné časy. Koneckonců, kdo by chtěl na pokračování ve všech směrech dokonalé logické a filozofické hry čekat skoro deset let?! Přesně to potkalo všechny, kdo si oblíbili nevšedně hlubokou a občas netradičně obtížnou jedničku. Ale dvojka je konečně tady, tak se pojďme mrknout, jak dopadla.

Už zkraje mohu říct, abyste nečekali nic revolučního. Druhý díl se vcelku hezky drží zajetých pravidel svého předchůdce, a tak vás čekají i povědomé prvky v jednotlivých hádankových místnostech. Budete sem a tam přebíhat s kostkami, odražeči barevných laserů, rušičkami elektrických zařízení, budete díky velkým ventilátorům skákat ze strany na stranu a snažit se najít způsob, jak se dostat k cíli v podobě kruhového oltáře, po jehož aktivaci hádanku splníte.

Už na první dobrou budete moc dobře poznávat jádro hry. A to i navzdory tomu, že se z prostředí využívající prvky egypta přesouváme do zdánlivě utopické budoucnosti. Z robotí simulace, kterou má pod palcem Elohim, se dostáváme ven. Do města New Jerusalem coby tisícátý vytvořený člověk. Právě my reprezentujeme naplnění dlouholetého cíle zaplnit město tisíckovkou lidí, aby se vytvořila stabilní civilizace, kterou si první člověk, zmizelá vůdkyně Athena, vysnila. Jenže tak jednoduché to samozřejmě není. Při našem přivítání se zničehonic zjeví jakýsi hologram Prométhea pocházející ze záhadného ostrova. A tak se my a několik dalších lidí vydáváme na expedici s cílem zjistit, co se sakra děje.

To nás pomalu vede napříč několika lokacemi a miniostrůvky, ve kterých budeme právě jednu po druhé řešit místnosti s hádankami. Každá lokace se přitom snaží do běžného repertoáru prvků známých z prvního dílu vždy vložit něco unikátního. Zatímco v jednom ostrově tak dostanete akumulátor, který můžete  laserem barevně nabít, jiná lokace vám dá RGB konvertor ke spojování barev do jiné. Všechno se pak doslova postaví na hlavu, jakmile se dostanete i ke hrátkám s gravitací.

Všechno tohle zní skvěle a musím uznat, že samotné plnění hádanek je suverénně nejlepší částí hry. A to dokonce navzdory tomu, že mají občasně zvláštní obtížnost. A myšleno je to dvěma způsoby. Jednak tak, že jejich obtížnost působí nekonzistentně. Jednou budete řešit relativně komplikovanou místnost a vzápětí něco, co doslova vyřešíte za deset vteřin. Můžete se hned několikrát zaseknout na začátku, zatímco na konci vás čekají úplně triviální výzvy. Tahle absence stupňování mi upřímně nepřišla úplně nejlepší. A druhý způsob, jak to bylo s obtížností myšleno, je bohužel obecná náročnost. Celkově mám pocit, že je u jednotlivých místností oproti jedničce vcelku znatelně nižší. Ano, byly momenty, kdy jsem se zasekl. Přesně ty momenty, kdy jsem po splnění místnosti nemohl jinak, než hlasitě bědovat nad tím, jaký jsem neskutečný blbec. Tak, jak bych si to představoval v průběhu hry hned několikrát. Takové momenty ale nastaly upřímně jen výjimečně. Většina místností měla velmi jasný cíl i průběh a jen málokterá vás nutila přemýšlet laterálně, kreativně a jednotlivé prvky využívat trochu netradičním způsobem.

Totéž platí i u zpravidla těžších místností v podobě takzvaných ztracených levelů, které najdete v každé lokaci vždy po dvojici. A tentokrát to platí i v případě sběru nepovinných hvězd. Ty, pokud si vzpomínáte, patřily v prvním díle často mezi ty nejvíce obskurní a nejtěžší výzvy. Tady tomu tak bohužel není. Většina hvězd navíc sleduje jeden z pár archetypů hádanek s nimi spojenými. Značná část z nich po vás vyžaduje najít někde v lokaci poletující modrý obláček a následně ho nějakou chvíli napříč prostředím sledovat. A je to vážně nuda. Druhá velká část hvězd potřebuje, abyste si prohlédli relativně čitelnou mapu a došli na pár vyznačených bodů, abyste zatáhli za páku. Jednou nebo dvakrát dobré. Popáté už se spíš jenom ptáte, jestli vážně tvůrci nedokázali přijít s něčím lepším. Alespoň že poslední typ hvězd vyžaduje podobně jako část v prvním díle využívání prvků v hádankových místnostech a různé střílení a propojování laserů napříč celou lokací. Těch jsem ale doufal, že bude více. Nebo i hůře dostupných hvězd v samotných hádankách představující nějakou výzvu navíc; i to zde chybí.

Ano, jsem teď poněkud kritický, ale to z toho důvodu, že jsem opravdu v tomto aspektu čekal více. Čekal jsem náročnější výzvy, čekal jsem více unikátních prvků, čekal jsem zajímavější nepovinný obsah. Abyste mě nebrali zle, stále jde o skvěle zpracovanou logickou hru, kterou by neměl žádný fanda podobných titulů minout. Ale za mě druhý díl rozhodně nedosahuje kvalit toho prvního. Možná s čestnou výjimkou příběhu.

Ten tentokrát působí více aktivněji. Na expedici budete pobíhat hned s několika dalšími postavami, které si budou navzájem povídat, reagovat na události kolem a budete s nimi moci vést dialogy. Stejně tak jako s dalšími občany New Jerusalemu skrze sociální síť. Jednotlivé debaty přitom stále mají výrazný filozofický podkres a řešit tak budete nejen smysl života a vesmíru, ale také lidskou historii, budoucnost, dobro a zlo, sílu i nebezpečí neomezených vědomostí a spoustu dalších věcí, které vás donutí se zamyslet nad samotnými základy existence. Na rozdíl od prvního dílu jsou přitom všechny tyto aspekty výrazně více stravitelné. Nejen, že místo dlouhých textů dostanete většinu věcí ve formě dabovaných dialogů, ale zároveň se k vám dostane výrazně větší počet různých úhlů pohledů. Místo filozofické otázky, na kterou jste nuceni si interně odpovědět, dostanete debatu hned několika lidí s možností se k některým věcem následně sami vyjádřit.

Ačkoliv jsou momenty, kdy je dialogů možná až moc a hra vás sem tam nutí se jim věnovat s nemožností jít hned na další hádanku, jde o velmi hezkou část hry, která mi svým zpracováním vyhovovala.

Zrovnatak se povedl i celkový audiovizuál. Dabing je na velmi dobré úrovni, hudba je opravdu nádherná a překvapivě různorodá využívající hned několik hudebních nástrojů a zvuky jsou zkrátka dostatečně dobré. Na můj vkus jsou ale některé z nich přece jen lehce monotónní, hlavně pokud pak jde o určité objekty v samotných hádankách. Co se týče grafického zpracování, i to je na překvapivě vysoké úrovní a hra se nebojí využívat vcelku velké množství vodních ploch, vegetace a opravdu neuvěřitelných výhledů. Vážně, některá místa vám prostě vyrazí dech… Ale i to s sebou bohužel nese pár negativ. Tím předním je optimalizace.

Alespoň na nejvyšší detaily i se zapnutým DLSS měla RTX 4080 s Ryzen 7 7700 co dělat, aby se hra udržela na něco přes 60 snímků za vteřinu. Pomohlo by tomu zapnutí funkce Frame Generation, ale to bohužel často vyústilo v pády hry. Optimalizačně se objevuje ale i pár problémů navíc. Nejvíce jsem zaregistroval různé problikávání odrazů ve vodě či sem tam poletující vegetaci a další zpravidla drobnější problémy.

Trochu hůře už je na tom ale level design jako takový. A teď nemyslím ty hádanky. Ty, jak už jsem řikal, byť nejsou nijak výrazně obtížné, jsou vážně skvělé. Spíše mi jde o to prostředí mimo hádanky. V každé lokaci máte vcelku příjemnou cestičku kolem dokola, která vás vezme napříč všemi osmi hlavními hádankami. Pokud ale chcete řešit především vedlejší obsah, často vás čeká až nesmyslně dlouhé dobíhání přes sice hezky vypadající, ale obsahově nudný mini-svět. A jakmile začnete všechen vedlejší obsah plnit, tohle přebíhání velmi rychle vyústí bych řekl i v několik hodin pouhého držení běhu rovně. Koneckonců, kompletní dohrání na 100 % vám může vzít kolem 25 hodin, což je na podobnou hru opravdu obstojné. Ale myslím si, že zredukování světa mohlo být titulu ku prospěchu. Takhle jsem více než bych chtěl jen nudně přebíhal mezi místnostmi a to nebyla úplně nejzábavnější část.

The Talos Principle 2 tak má dle mého hned několik evidentních nedostatků. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že jsem si celé hraní opravdu užil a nezbývá mi než doufat v nějaké DLC s obtížnějšími výzvami. Druhý díl tak stále patří mezi jednu z těch lepších logických her, které můžeme na trhu a v dnešní době najít, to naprosto bezesporu. První díl ale zůstává neporažen, což je po téměř deseti letech opravdu škoda.