Split Fiction je nejlepší ukázka toho, co jsou to vlastně videohry zač

Mezi pojmy „inspirovat se“ a „ukrást“ je jen velmi tenká hranice. Kdy se totiž cizími nápady pouze inspirujeme a kdy už je přejímáme pro svůj vlastní obsah? To je otázka, se kterou pracují tvůrci z Hazelight Studios ve své nové kooperativní hře Split Fiction, zatímco jsou sami její obětí.

Stejně jako jejich předešlé hry bude i Split Fiction jedna z nejlepších kooperativních her, které budete hrát – to snad není žádné překvapení. Ale zrovna tak vás může hryzat otázka, jestli jste tohle vlastně už nehráli. Pravdou totiž je, že Split Fiction je zkrátka jako pokračování titulu It Takes Two. A to se vším dobrým i zlým.

Split Fiction je kooperativní titul, jehož žánr se velmi těžko určuje. Ačkoli je hra vnitru adventurou, mnohdy na sebe bere podobu jiných žánrů. Využívá řadu prvků z plošinovek, stříleček či bullet hell. Napříč titulem se budete potýkat s řadou platformových pasáží a lehkých hádanek, eliminací nepřátel zbraní či katanou, ale také se budete vyhýbat smršti ničivých projektilů a výbojů. A to zažijete uprostřed scenérií čistokrevného sci-fi a fantasy, kterými vás postupně provede příběh.

Vypravování sleduje dvě ženy, Mio a Zoe, které se chtějí stát spisovatelkami, přičemž jejich úsilí pohání odlišná motivace. Záhy ovšem dívky zjišťují, že společnost Rader Corporation nechce jejich příběhy publikovat, ale ukrást pro své vlastní potřeby. Když se tak jedním nedopatřením obě ocitají uprostřed totožné simulace, která na sebe přejímá podobu jejich smyšlených světů, usilují o únik a zmaření plánů zlotřilé společnosti. 

Ano, příběh je jedno velké klišé, což si dle různých dialogových narážek tvůrci moc dobře uvědomují. Ostatně vypravování A Way Out a It Takes Two také nepatřila k těm nejoriginálnějším. Připravte se tak, že motivace postav i to, s čím se potýkají, odtušíte na hodiny dopředu, stejně jako celé rozuzlení. Nemůžu ovšem říct, že by příběh nefungoval, případně by mě nezajímal či nedojal. Tvůrci s ním pro potřeby titulu umí dobře pracovat a především se jim povedlo přivést pozoruhodné a naprosto odlišné postavy mající hlavní roli. 

Mio a Zoe jsou dynamickou dvojicí, která vás zabaví od začátku do konce. Zatímco Mio je odtažitá a podezíravá, Zoe má v kapse pokaždé připravenou nějakou optimistickou odpověď. Povaha postav není ani jednotvárná. Postupem hrou totiž sledujete nejen, jak se vyvíjí vztah mezi dívkami, ale také ony samotné. Každá navíc inklinuje k jinému žánru. Zatímco Mio má v oblibě sci-fi, Zoe fascinuje fantasy. A to je jen další dynamika hry, která funguje na výbornou: level design úrovní a jejich hratelnost.

Stejně jako v ostatních hrách Josefa Farese, prim i v tomto případě hraje hratelnost, která nastavuje laťku opět vysoko. Titul se skládá z osmi úrovní, přičemž každá je laděná do sci-fi či fantasy a bere si kousek od jiného herního žánru. Zkrátka představují přehled toho nejlepšího z videoher. Hratelnost se totiž v malých dávkách mění každý druhý okamžik. V jednu chvíli kosíte řadu robotických nepřátel, abyste v tom dalším pro změnu řešili hádanku s barevnými bariérami a na závěr se z trojrozměrného prostoru přesunuli do dvojrozměrného a jako v Super Mariovi nebo Donkey Kongovi porazili velkého nepřítele. A přesně to působí neskutečně skvěle.

Jednotlivé světy jsou navíc úchvatně zpracované nejen po stránce vizuální, ale také po stránce level designu. To jen podtrhává přítomnost takzvaných side stories neboli vedlejších příběhů, které jsou jen další vrstvou promyšlené hratelnosti. Jedná se o krátké úrovně, které jsou pokaždé buď naprostou šíleností nebo odkazem na jinou herní mechaniku či hru a jednoduše tak zvládají vyvolat nostalgický zážitek. A zde narážíme na tu tenkou hranici mezi slovy inspirace a krádež.

Aniž bych to chtěla zveličovat, je jednoznačné, že některé nápady studio jednoduše převzalo, a proto u řady herních mechanik a situací pocítíte, že jste je již hráli – i například v It Takes Two, akorát je mnohdy obtížnost posunuta na lehce vyšší úroveň. A ačkoli bych osobně ráda ve hře viděla i něco vesměs nového, naprosto chápu, proč to tvůrci dělají. Například proto, že to z titulu dělá takový lunapark herních světů a pro někoho, kdo videohry teprve poznává nebo vůbec nezná, je tohle nejlepší možná ukázka toho, co jsou vlastně zač. Ale také proto, že je to jednoduše zábavné. A když jsou tyhle nápady ještě doprovázeny nespočtem kooperativních prvků, tak o to víc.

Kooperace (či ko-la-bo-ra-ce!) je stále věrnou součástí titulu a jeho největší předností. Jako jedna z mála skvělých kooperativních her látá Split Fiction díru na trhu a těžko budete po A Way Out a It Takes Two hledat lepší kooperativní titul pro dva hráče. Tvůrci spolupráci hrdě využívají, kde to jenom jde, a daleko se bez toho druhého nedostanete. Zejména kvůli tomu, že každý z vás dostane jiné možnosti nebo mechaniky. Mio a Zoe totiž v každé úrovni disponují jinou schopností, které se od sebe dosti odlišují, ale přitom na sobě závisí. To nejen vytváří další vrstvu skvělé dynamiky, ale zároveň vybízí k znovuhratelnosti. Samozřejmě, že si totiž budete chtít vyzkoušet hrát za druhou postavu, abyste mohli svému spoluhráči vyčíst, proč mu to vlastně tehdy s ní tak nešlo. Čekat na vás totiž budou různé situace včetně těch, u kterých spojíte síly dohromady nebo se budete smát, ale také těch, u kterých se zvládnete při šestém pokusu pohádat.

Žádné dohady ale rozhodně nebudou panovat o audiovizuálním zpracování. Titul vypadá jednoduše krásně a byť to není hra, kterou byste nerozeznali od skutečného světa, nabízí líbivou a lehce stylizovanou grafiku, která se ale od dob It Takes Two posouvá kupředu. Právě grafické zpracování probouzí k životu naprosto úchvatné podoby jednotlivých sci-fi či fantasy světů, které doplňuje také vhodně zvolený hudební doprovod. Dobrý pocit z hraní pak umocňuje i technické zpracování. 

Titul na konzoli PlayStation 5 Pro běžel naprosto krásně bez pádů či výraznějších bugů či glitchů, a to samé platí pro počítač. Split Fiction jsem vyzkoušela na sestavě s procesorem AMD Ryzen 9, grafickou kartou GeForce RTX 4080 a 64 GB RAM a na nejvyšší detaily a bez upscalingu mi hra běžela prakticky stabilně nad 100 snímků za sekundu. To je v porovnání s konzolovou verzí, která se drží nižší snímkové frekvence, samozřejmě znatelně lepší. A to stejné platí také o kvalitě obrazu, který je více ostrý a čistý, byť se ani v jednom případě hra neobešla bez chvilkového problikávání některých textur.

Stejné tvrzení ovšem neplatí o ovládání, které je znatelně lepší na ovladači. Tím, že titul kombinuje několik pohybů a úkonů dohromady, a přitom nespoléhá na přesné míření, je ovladač daleko příjemnější a přístupnější variantou. Přesto se jak na ovladači, tak klávesnici budete občas potýkat s tím, že postava neskočí úplně přesně tam, kam chcete, případně se neukotví v záchytném bodě. To vám sem tak pocuchá nervy, ale rozhodně to není nic, co by vám hru znechutilo či znemožnilo dohrát. Naopak perfektně pak funguje cross-play mezi konzolí a počítačem. Připojení je naprosto jednoduché a hraní pro změnu plynulé.

Split Fiction se tak po vzoru dalších her studia hrdě řadí na seznam těch nejlepších kooperativních her, které videoherní průmysl má. A i přes několik výtek, které jsem zmínit musela, to nemění nic na tom, že nám hra přinesla dobrodružství, které si rádi zopakujeme. Příběh se sice neřadí k těm nejoriginálnějším a ačkoli bychom mohli vytýkat častou inspiraci či přejímání nápadů jiných her, nemění to nic na myšlence, že je hra kombinuje naprosto perfektně. A především zábavně. Split Fiction se tak velmi rychle stane pro neznalé hráče naprosto skvělou vstupenkou do světa her a pro zkušené zkrátka dalším nezapomenutelným herním zážitkem.