Oživení série Silent Hill je aktuálně v plném proudu. Došlo na úžasnou předělávku kultovní dvojky, jejíž vývojáři teď pracují na remaku prvního dílu. Vzniká úplně nový díl s podtitulem Townfall. A letos se k nám dostal Silent Hill f. Titul, kterému je na první pohled těžké uvěřit jméno takové ikonické série. Koneckonců, už jenom zasazení hry do japonského městečka Ebisugaoka je odvážným krokem. Krokem, který sice není úplně neprůstřelnou výhrou, ale rovněž ani krokem vedle.

Celý zážitek s přesunem do Japonska nabízí dost odlišnou, přesto suverénní atmosféru. 60. léta a značně „prostodušší“ životní styl zdejších obyvatel vytváří solidní zasazení pro japonský horor. Školačce Hinako a jejím blízkým se náhle změní život, když do města vtrhne mlha. Vcelku poklidný den se tak převrátí naruby. Krásné uličky města zaplaví hotová noční můra v podobě červených kytek a všudypřítomných groteskních monster. Jádrem příběhu však není místní hrůzy prožít či dokonce přežít, ale pochopit jejich smysl. I kdyby zprvu marně. Velmi brzy totiž pochopíte, že Hinako není v očích ostatních tak úplně normální. Přesně v jakém ohledu však nechám na vašem odhalení. Je to hlavně z toho důvodu, že řada věcí počítá s vlastní interpretací. Hra navíc očekává, že ji budete hrát hned několikrát a budete se snažit dosáhnout všech konců, aby se vám všechny nuance odhalily. Ti, kteří tedy vyhledávají veskrze zajímavý příběh o nejen sociálním postavení, budou muset hru dohrát ideálně čtyřikrát. Při prvním dohrání totiž nebude skoro vůbec nic dávat smysl. Ale ať už se spokojíte jen s jedním průchodem, nebo ne, tak či onak vás čeká opravdu solidní a ryzí japonský horor.

To znamená nejen důraz na podivno nebo body horror s kupříkladu bizarním nahromaděním částí lidských těl nebo jejich deformaci. Znamená to hlavně fakt, že většina hry je od Japonců pro Japonce. Běžnému západnímu hráči, jako třeba mně, prostě chtě nechtě uteče řada historických, folklorních a zejména kulturních pojítek a symbolizmů. A ačkoliv to není chybou hry a moje ignorace není protiargument, musím jednoduše upozornit na fakt, že bych Silent Hill f po jeho výpravné stránce neoznačil za jakkoliv jednoduchý nebo přístupný. Už tak obtížný psychologický bizár totiž doplňují malé i velké náznaky japonské symboliky, které pro řadu konceptů hry hrají naprosto klíčovou roli. A to prostě může pro většinu hráčů velmi jednoduše ze snaživého vyprávění udělat jen sérii cut-scén, na které budou nechápavě koukat.

Pointou je, že na tomhle vyprávění z pera slavného japonského spisovatele Ryukishiho07 celá hra stojí. Pokud ji nebudete hrát kvůli příběhu, tak ji téměř vůbec nemá cenu hrát celkově. Po stránce hratelnosti jde totiž o poměrně typický akční horor po vzoru předešlých dílů série. Avšak snaha o změnu v soubojovém systému je ve skutečnosti dost dvousečnou zbraní. Přesun z Ameriky do Japonska znamená, že střelné zbraně a náboje do nich nenajdeme v každém druhém šuplíku. Hinako se tak bude kolem sebe ohánět tyčemi, pálkami, kladivy či noži. Tenhle zbraňový arzenál a důraz na něj dává vzniknout soubojům, které evokují akční RPG. A konkrétně souls-like hry. To především tím, že pouhým mačkáním útoku moc daleko nedojdete.

Kromě rychlého, avšak slabšího úderu, je tu i silný, který musíte nejdříve napřáhnout. Hinako navíc zvládá celkem obstojně nepřátelským útokům uskakovat. Což bude k přežití zásadní. Nechybí ani možnost určité útoky nepřátel parírovat, protivníky omráčit nebo si nabít speciální úder přes takzvanou sanitu. Během toho všeho je navíc podstatné dávat pozor na věčně vypotřebovanou staminu, bez které jinak neuděláte zhola nic. Na papíře vlastně takový soubojový systém zní zajímavě a jako celkem fajn krok kupředu. Ale zabíjí ho porodní bolesti a obecné problémy první verze. Brzy si totiž uvědomíte, jak těžkopádné to celé je. Zvláštní a mnohdy nepředvídatelně animace nepřátel doplňují frustrující hitboxy. Hinako švihá tak pomalu, že z poloviny úderů můžou pozdější nepřátelé celkem snadno utéct. A nepomáhá tomu ani to, že typů protivníků je vlastně navzdory osmihodinové herní době dost málo. Ze soubojů hlavně v druhé polovině hry se tak stane jen nucená dřina. Spousta z nich jde sice přeskočit tím, že prostě poběžíte dál, ale to hlavně ke konci přestane být možnost a hra vás bude nutit bojovat. Což bylo s gradujícím příběhem už poněkud vyčerpávající. A pokud to půjde, běžet dál bych doporučoval. Kromě toho všeho má totiž hra i systém pro opotřebení zbraní. A ačkoliv jdou tu a tam opravit, moc toho nevydrží a budou se vám rozbíjet. Mlátit a bojovat tedy s rozvahou!

Naštěstí jen o mlácení to všechno není. Hra i díky příběhu buduje naprosto úžasnou atmosféru. Mnohdy se nic neděje, ale stejně máte stažené půlky z toho, co může být za rohem. A tam může být třeba hádanka. Těch sice není ve hře tolik, kolik bych čekal, ale kromě tradičního hledání klíčů ke dveřím jsou tu i sekce, u kterých si budete muset zapřemýšlet. Pokud to není vaše parketa, tak žádný strach, hra nabízí odlišné nastavení obtížnosti pro souboje i pro hádanky. S narůstajícím nastavením se ale mění více, než byste čekali. Hádanky mají jiná řešení a mnohem náročnější nápovědu. Nastavení na nejtěžší obtížnost bych ale doporučil jen těm, kterým nevadí občasně zvláštní myšlenkové pochody a jsou zdatnější v japonské kultuře. A jak je na tom nastavení obtížnosti u soubojů? Jasně, nepřátelé vydrží víc, vy méně. Klasika. Ale kromě toho hra někde přidá nečekané nepřátelé navíc a některé sekce trochu pozmění, aby vás překvapily. Tohle se navíc týká i opakovaného hraní. V New Game+ najdete více dokumentů k pochopení příběhu a může se otevřít i nějaká předtím nepřístupná lokace.

Problém tedy zůstává hlavně u faktu, že samotné hraní může být těžkopádnější. A přesto pro plné pochopení hry musí hráč hru dohrát několikrát. Není to úplně kombinace, která jde nejlépe do sebe. A to i navzdory faktu, že si do New Game+ přenášíte vylepšení postavy o vyšší zdraví nebo staminu, včetně nalezených nebo zakoupených amuletů omamori pro další benefity.

U zbytku si přitom nelze nijak zvlášť stěžovat. Po grafické stránce vypadá hra krásně a především umí tvořit velmi hezké scény se světlem a stíny. Což je vidět hlavně při přecházení mezi dvěma drasticky odlišnými lokacemi, které navštívíte. Atmosféru japonského městečka z minulého století pak vytváří titul naprosto dokonale. Což sice na jednu stranu znamená, že nějaké úctyhodné výhledy a dechberoucí scenérie tu úplně nenajdeme, ale s mikro detailech se nemá hra absolutně za co stydět. Atmosféru pak dotváří samozřejmě perfektní japonský dabing (ten anglický je upřímně celkem divný) a skvěle zrežírované cut-scény. U kterých akorát zamrzí uzamknutí na 30 snímků za vteřinu. Což o to více bolí, protože zbytek hry vlastně neměl na mé sestavě problém jet na nejvyšší detaily v rozlišení 1440p kolem trojnásobné hodnoty s jen výjimečnými pády někde lehce pod 60 ve dvou nebo třech momentech. Sám jsem navíc nenarazil na žádné zásadní bugy a obecně šlo o plnohodnotný produkt, jak jsem si představoval. Čemuž samozřejmě v neposlední řadě sekunduje i dokonalá hudba navozující správný japonský horor od Akiry Yamaoky, skladatele hudby dalších dílů série a samozřejmě i legendární dvojky.

Jako celek je tedy Silent Hill f povedeným experimentem pro celou franšízu. Značně se odklání od vlivu amerického prostředí, ale jádro zůstává stejné – jde tedy o drsný psychologický horor, jehož podstatu a zápletku nepochopíte do posledních momentů. Představené hrůzy se tak budete muset snažit pochopit a během toho si užívat zajímavé lokace a celkově nasávat atmosféru i za doprovodu úžasné hudby. Nutnost hru dohrát několikrát, abyste si z příběhu odnesli co nejvíce, může někomu stát v cestě. To hlavně s přihlédnutím na souboje, které mohou tvořit pro spoustu lidí vůbec největší kámen úrazu. I navzdory tomu je ale Silent Hill f něco, co si zaslouží pozornost.