Zdánlivě opuštěná stanice kdesi ve vesmíru. Stanice, na které se nachází nečekaná hrozba i nepředvídatelní roboti. Atmosféra a estetika, která jako kdyby vypadla z 80. a 90. let. Důraz na průzkum, hádanky i neutuchající tísnivou atmosféru. A jeden špatný pohyb může znamenat smrt. I když to tak zní, nepopisuji kultovní hororovku Alien Isolation z roku 2014. Nýbrž hororovou adventuru, která byla oznámena už v roce 2012. Routine si prošlo vývojovým peklem a potýkalo se s řadou problémů. Kdysi revolučně vypadající horor konečně po 13 letech vyšel, a to zdánlivě bez větších fanfár. Zůstává tedy nutnost odpovědět na otázku: jak to nakonec dopadlo?

Jestli na něco Routine spoléhá především, je to atmosféra a konstantní budování napětí. V roli nejmenovaného inženýra se probouzíme po týdenní izolaci na území lunární stanice. Ale… Nikdo nikde. Každá místnost a lokace, do které vejdeme, vypadá opuštěně, nefunkčně a v některých případech skoro jako po válce. Společnost vám převážně budou dělat jen vlastní kroky, blikající světla, neustále hučení stanice a tu a tam i nějaká ta hrozba, která vás může stát krk. Je to přesně v tomhle, kde titul naprosto a bez přehánění exceluje. Samotná stanice a její části, které navštívíme, působí nejen klaustrofobně, ale především jako nepříjemné bludiště, u něhož se budete bát byť jen podívat za roh. Je to prostředí, které je nepřístupné i agresivní – ne množstvím nepřátel, ale úzkostí, kterou vyvolává. A kterou hra mistrně využívá ve svůj prospěch, kde to jenom jde.

To hlavně v kombinaci se svým audiovizuálem. Na designu audia se podílel i Mick Gordon, takže se není čemu divit. Věčné praskání potrubí, vzdálené hučení nebo kapání vody výborně doplňuje grafická stylizace. Osobně nejsem fanouškem efektů, jako je zrnitost či chromatická aberace, a bez okolků přiznám, že mi dlouho trvalo si zvyknout i tady. Přesto celý „found footage“ styl společně se zmíněnými zvuky fungují jako perfektní duo k vytvoření celkem nevídané… No, upřímně nevím, jak lépe to popsat, než „hmatatelnosti“. Všechno působí neskutečně přízemně, živě, realisticky – diegeticky, tedy že je součástí světa. To je podmíněno i prvky hratelnosti. Není tu žádné uživatelské rozhraní, které by vás z imerze vytrhlo. Žádná mapa, na níž se můžete spolehnout. Je tedy potřeba se orientovat podle veškerých možných indicií ve světě kolem vás. Dveře neotevřete stisknutím klávesy E, ale přímou manipulací s multifunkčním nástrojem C.A.T. I jednoduché menu hru nepozastaví. Všechno jednoduše slouží atmosféře.

Jak už to tak ale bývá, každá mince má dvě strany. Jinými slovy, pokud někde lze najít nedostatky, jsou to ve větší i menší míře víceméně všechny další části hry. Nejvíce za mě trpí vyprávění, které je sice místy atmosférické, ale jinak hrozně plytké i klišoidní. Byť se snaží mít nějaký psychologický, etický či snad i hororový přesah, všechno prostě tak nějak splaskne jako bublina. Jako kdyby se více cílilo na cool faktor a tajemno než prostě efektivní a zajímavé vyprávění. Postavy jsou naprosto nepamětihodné, události nejsou ničím novátorské a většina vyprávění je udělána skrze zcela nezáživné dokumenty a e-maily. Je to velká škoda, protože potenciál pro něco víc tam rozhodně byl. A daří se to minimálně několika skvělými audio- nebo videozáznamy. Výsledek ale jednoduše působí jaksi nedopečeně.

Takový pocit chvílemi evokuje i zbytek hry. Tří- až pěti-hodinová kampaň – podle toho, jak moc se kde zaseknete – vás vlastně spoustu času bude nutit se točit a bloudit v kruzích, abyste postupně vždy někde něco zmáčkli, odemkli nebo otevřeli. A ačkoliv je vše zpracováno pěkně či dokonce skvěle, v konečném důsledku si nelze odmyslet, že to, co si můžeme zahrát, je s největší pravděpodobností jen malý výcuc původní vize. O to větší ten pocit mám při psaní samotné recenze a snahy si vybavit každou část hry. Protože právě bez toho aktivního hraní, bez té dokonalé atmosféry, kterou jsem s každou vteřinou prožíval, mi dochází, jak málo masa na sobě kostra jménem Routine ve skutečnosti má.

Vesměs jde však o solidní lineární adventuru, či snad dokonce walking simulator, na jeden nebo dva večery. A rozhodně doufám, že hra bude dostatečně úspěšná, aby si zasloužila větší a bombastičtější pokračování. Ať už přímé, či duchovní. Hry nabízející tak silný atmosférický i hororový zážitek nevychází každý den. A už vůbec ne takové, které skvěle běží, vypadají a ve finále se i hrají.