Resonance: A Plague Tale Legacy je dobrá hra, ale ztrácí důležitou jiskru původní série

Série A Plague Tale byla vždycky poutavá proto, že využívala dobře známé prvky akčních adventur, zatímco je obohacovala něčím originálním. Ať už to bylo unikátní pouto sourozenců Amicie a Huga, práce se světlem ve světě zamořeném krysami nebo Hugovy tajuplné schopnosti.

Právě souhra něčeho povědomého a něčeho nového dělala ze série A Plague Tale jednu z nejlepších novodobých akčních adventur. Proto je více než škoda, že i navzdory několika skvělým přednostem nemůžu říct to stejné o spin-offu s názvem Resonance: A Plague Tale Legacy.

Resonance: A Plague Tale Legacy se odehrává patnáct let před událostmi druhého dílu zvaného Requiem, která dosazuje hráče do role Sophie, budoucí kapitánky lodi ze zmíněného pokračování.

Příběh mapuje, jak se ze Sophie stala členka otcovy družiny banditů. Ovšem potom, co se jedna z jejich loupežných výprav zvrtne, musí Sophie utéct až na tajemný Minotaurův ostrov, ke kterému ji to celý život skrze zástup podivných vidin táhlo.

Vypravování funguje velmi dobře, a to jak pro příznivce původní série, tak pro úplné nováčky. Představuje jednoduchou, ale poutavou zápletku, kterou v průběhu rozplétáte v roli opravdu zajímavé postavy. Sophia je schopná, chytrá, ale současně podléhá emocím, což ji dělá o to uvěřitelnější. Kromě Sophie totiž vnímáte příběh i z pohledu antického bojovníka Theseuse a pozvolna zjišťujete, jak spolu oba protagonisté i Minotaurův ostrov souvisí. Mou jedinou výtkou je jeho předvídatelnost. Vcelku jednoduše dokážete odhalit hlavní příběhové zvraty. To je ale ostatně něco, co jsem vyčítala i předchozímu titulu.

Naopak hratelnost má se sérií A Plague Tale společného spíše méně než více. Stále v ní rozpoznáte základní stavební kameny – jedná se o lineární akční adventuru z pohledu třetí osoby, ve které budete prozkoumávat lokace nebo řešit hádanky. Taktéž se nevyhnete soubojům, které byly znatelně přepracovány.

Z bojů na dálku se stávají souboje na blízko. Sophia nedisponuje prakem a kuší, ale mečem a dýkou, se kterými provádíte základní a kritický útok, vykrývat příchozí rány, ale taktéž můžete nepřátele odkopnout nebo si je přitáhnout hákem. Pokud je ve vaší blízkosti předmět, můžete jej po protivníkovi hodit. Soubojový systém má řadu funkčních útoků, které dohromady vytvářejí vcelku zábavný koncept. Sbíráním takzvaných bodů rezonance si některé útoky vylepšujete nebo otevíráte zcela nové a nacházením dalších zbraní si zase zpřístupníte některý z pasivních bonusů jako útok, který poškodí více nepřátel najednou či způsobí krvácení.

Potíž bojů je, že se občas stanou repetitivnějšími, protože tento koncept vám hra představí prakticky na začátku hry a do konce jej příliš nezmění. Nepřátele sice nabízejí vcelku dostatek variací: kromě těch běžných narazíte na lučištníky, štítaře, odolnější nepřátele s těžkými zbraněmi či kopím. Nevyhnete se ani několika boss fightům, které dokážou trochu zavařit, ale jakmile se naučíte nepřítelovy útoky, dají se jednoduše zvládnout.

A jestli mě něco přímo vytáčelo, pak to bylo zaměřování nepřítele. Hra mi to zkrátka neumožňovala, takže se mi několikrát stalo, že Sophia zaútočila na někoho úplně jiného, a třeba tak nevyužila okamžiku, kdy byl odlišný protivník omráčený. To dokázalo souboj naprosto zbytečně prodloužit.

Osobně mě taktéž mrzelo, že se střety s protivníky nedaly vyřešit tichým postupem. Stealth byl jednou z předností hlavní série, ale jakmile se v Resonance k nepřátelům přiblížíte, Sophia se přepne do bojového režimu a nemůžete je tiše zlikvidovat. Chápu, že se tvůrci nechtěli vydávat stejnou cestou,, ale myslím, že by tak nedocházelo ke zmíněné repetitivnosti. To ovšem neznamená, že stealth ve hře není vůbec.

Kromě vojáků se v Resonance střetnete s bytostí zvanou Netvor. Proti nadpřirozenému stvoření se můžete bránit převážně dvě ma způsoby: nepozorovaně proklouznout nebo přebíhat mezi osvětlenými místy. Titul je tak prokládán odlišnými a značně napínavějšími okamžiky, což jedině chválím. Zejména jsem ocenila přítomnost takzvaných Zkamenělých, kteří se ve vaší blízkosti nepřirozeně hýbají a čím hlasitější jste, tím spíše je probudíte k životu.

Ovšem schovávání před Netvorem dokázalo být leckdy i trochu frustrující. Jednalo se jen o několik konkrétních pasáží, u kterých se mi zdálo, že překážky nebyly úplně nejvhodněji rozmístěné, ale nejednalo se o nic, co by mě zdrželo zbytečně dlouho. Řekla bych, že se mi spíš přítomnost Netvora trochu zajedla, ostatně stejně jako souboje.

K čemu naopak nemám jedinou připomínku, jsou hádanky. K řešení většinou využijete Sophiin orb, jímž budete odhalovat skryté cesty i značení, propojovat tři barevné body a projektovat paprsek světla. Anebo budete pracovat s různě rozmístěnými zrcadly. Hádanky nejsou kdovíjak těžké, ale ocenila jsem jejich nápaditost a poměrně četné využití. Na rozdíl od soubojů se jen málokdy opakovaly a jsou za mě asi tou nejzábavnější složkou titulu.

Některé z nich jsou navíc podmíněné podrobnějším průzkumem krásných lokací, které jsou vedle příběhu a hádanek největší chloubou titulu. Každé zákoutí rozlehlého Minotaurova ostrova je dechberoucí a často skrývá poněkud zbytečný sběratelský předmět či doplňky, které Sophii propůjčují pasivní schopnosti. Lokace hrají sytými barvami, jsou pěkně nasvícené a kromě rozsáhlých působivých břehů navštívíte taktéž pozoruhodné staré chrámy. Je zkrátka skvělé vidět, jak přívětivou vizuální podobu mohli tvůrci vytvořit, když každý druhý kout nemuseli zaplavit hordami krys a zcela záměrně je udělat ošklivější.

S tím jde ruku v ruce nádherná grafika, které bych vytkla maximálně sem tam podivnější, až lehce prázdné oči, ale to jsem zaznamenala jen v minimu případů. Vizuál pak dokresluje úžasný hudební podkres, který vzbuzuje obdobné pocity jako hudební doprovody prvních dvou dílů.

Co naopak tento audiovizuální požitek trochu sráží, je optimalizace na konzoli PlayStation 5 Pro. Titul nabízí režim věrnosti, který upřednostní rozlišení, a výkonu, který se snaží dosáhnout na 60 snímků za sekundu. Přestože i v režimu výkonu vypadá hra velmi pěkně, má vynuceně vypnuté VRR, které si nelze zapnout. Často jsem tak během hraní vnímala rušivé trhání obrazu, a proto jsem většinu hry odehrála s vyšším rozlišením, ale pouze 30 fps, přičemž občas snímky klesly i níže.

Resonance: A Plague Tale Legacy je tak dobrá akční adventura, která nedělá nic vyloženě špatně, ale ani se nesnaží o nic výjimečného. Odvypráví vám nápaditý příběh a provede vás krásnými lokacemi, v nichž narazíte na řadu zábavných hádanek. Soubojový systém si užijete také, ale jeho jednotvárné využití vás může zrovna tak jako stealth leckdy trochu frustrovat.

Pokud jste příznivci světa A Plague Tale, rozhodně byste si tuto poutavou adventuru, která mapuje počátky jedné z nejzajímavějších postav série, neměli nechat ujít. Jen se připravte, že hře při honbě za změnami tak trochu vyhasla její unikátní jiskřička.