Remake System Shocku přináší parádní akci!

System Shock – už jen samotný název hry podtrhuje mé pocity. Systémový šok jsem totiž opravdu zažila v moment, když mi došlo, že recenzuji titul tak důležitý, že ovlivnil nejen celou generaci hráčů, ale i vývojářů. Tahle kyberpunková detektivní sci-fi střílečka dokázala už v roce 1994 zaujmout náročné oči kritiků, dostala mnoho cen a vlastně položila základy takovým klasikám jako třeba BioShock nebo Half-Life.

Všichni tak chápeme, že žánr immerzivních simulátorů by se bez tohoto titulu takřka neobešel, ale největším problémem podobných remaků bývá prostý fakt: bezmála 30 let herního vývoje zatřásá samotnými základy tak, že by originál dneska zkousnul jen málokdo. Já jsem sice originální hru v době vydání nehrála, ale můžu vás ubezpečit, že to, co vývojáři z Nightdive Studios dokázali, mi vyrazilo dech. A řeknu vám proč.

Často se stává, že při oživování starých her dochází k výrazným změnám. A někdy jsou ty změny až tak velké, že už se nová verze originálu nepodobá, jde si vlastní cestou a hráči mohou být ve výsledku zklamaní, protože tam chybí něco, co si na původní verzi oblíbili. System Shock je ale naštěstí remakem, který k originálu přistupuje s veškerou úctou a respektem. I tím, že v roli zlotřilé umělé inteligence SHODAN můžeme opět slyšet původní představitelku Terri Brosius. 

S úctou se přistupuje naštěstí i v rámci vizuálu. Samozřejmě na první pohled jde o věc, která prošla největší změnou. A je vidět, že je Unreal Engine 4 je se svými možnostmi od enginu původní hry někde jinde. Co by za to asi v Looking Glass Studios v devadesátých letech dali. Přesto musím říct, že se zachovala atmosféra hry a hlavně i její myšlenka. Dokonce jsem měla často pocit, jako bych hrála původní System Shock, jen jsem si k tomu hraní konečně nasadila ty správné dioptrické brýle.

System Shock se tak stále drží své drsné vize realismu s důrazem na temné, kovové chodby vesmírné stanice a spousty blikajících terminálů a obrazovek, aniž by ale zároveň působil suše. Vlastně jde o překvapivě barevný titul, který spíše než na ultra realistické modely a textury sází na takovou tu podobu sci-fi snímků z 80. let a takového toho kombinování digitálu a analogu. Hlavně skvěle využívá hezké nasvícení a moderní efekty s pixel-artovými texturami některých prvků. Vzniká tak opravdu fascinující kombo něčeho, co vypadá nově, ale zároveň ve vás stále evokuje nejen retro pocit, ale i tísnivou atmosféru toho, že je něco v nepořádku. A vážně to funguje skvěle.

O něco menší posun samozřejmě zažil příběh. V něm se přesuneme do přibližně padesát let vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo těží minerály na prstencích Saturnu, zaměstnanci žijí na oběžné dráze, a ve vesmírné stanici CITADEL vylepšují lidská těla tak trochu vlastním způsobem. A kdo by nechtěl vylepšit třeba o nějaký ten implantát, co? 

Nevíme, co přesně tohle přání obnáší, ale vy prostě ten implantát tak moc chcete, že se rozhodnete nabourat síť megakorporace Tri-Optimum, abyste ho získali. Aniž bychom zacházeli do velkých detailů, všechno se tak trochu semele, donutí vás k vypnutí etických zábran SHODAN, dostanete ten implantát a pak probouzíte z pooperačního spánku právě na stanci CITADEL. 

Svět kolem vás je nezvykle tichý a prázdný. Sami v něm ale rozhodně nejste! Šílená SHODAN totiž usoudila, že lidstvo je problém, který lze odstranit. A vy jste zase usoudili, že naopak SHODAN je tím problémem, který lze odstranit. Výměna názorů a vzájemné přesvědčování obou stran je ve tedy zbylý příběh System Shocku v kostce.

Víceméně většinu hry tak budete trávit procházením oné stanice s jasným cílem se zbavit SHODAN a ideálně při tom neumřít. Jak už bývá u immersive sim her zvykem, pomůže vám v tom hned několik věcí. V první řadě zbraně a nástroje, které budete postupně nacházet a rozšiřovat si jimi váš repertoár možností. To vám hlavně pomůže v boji proti nepřátelům, jmenovitě různým robotům, kteří stanici nadále obývají.

Ještě větším pomocníkem vám ale při hraní bude vaše vlastní hlava. Právě protože jde o immersive sim titul, bude přemýšlení a taktizování rozhodně na místě. Průzkum stanice totiž není úplně snadný. Jednoduše v ní můžete zabloudit nebo ztratit přehled, co vlastně chcete nebo máte dělat. Důkladný průzkum, čtení různých logů nebo textů, díky kterým třeba zjistíte heslo ke dveřím, a interakce s prostředím to bude denní chleba.

O to více je nutné si pamatovat kudy a kam jdete. Skvělým příkladem je třeba to, když jste někde daleko a ocenili byste doplnění životů. Vydáte se tedy za léčebným modulem, ale cestou několikrát zabloudíte anebo potkáte další nepřátele, takže rychlé odskočení si pro léčbu se může zvrtnout v boj o holý život.

A ačkoliv jde o stresující část hry, líbí se mi, jak nepřátelé reagují na mé útoky a že mají nějaké vlastní strategie, které celkem realisticky nutí i mě samotnou přemýšlet nad útoky. Třeba to, když kroužíte kolem pojízdného vrtáku za účelem ho ubít, tak se někdy rozhodne přeparkovat do rohu. Akorát mi moc nesedl balanc jednotlivých nepřátel. Je až podivné, že velcí a mohutní roboti typu „big daddy“ jsou jednodušší na zabití než ten prokletý, zpropadený, pojízdný vrták. Roztáčí svůj rypák a vysmívá se vám, zatímco vás s ledovým pohledem přetváří na ementál. Znovu a znovu. Sadista.

Chladná hlava a dobrá taktika ale není všechno. Musíte také doufat, že máte dostatek zbraní i munice toho správného typu a s omezeným inventářem jste pracovali správně. V takových momentech vám naštěstí pomohou vaše implantáty, kterými si můžete vylepšovat svou postavu.

Za normálních okolností jde asi o něco, co se dá ignorovat, ale tady má volba obtížností překvapivě velký vliv. Na výběr máte ze čtyř podsekcí: souboje, mise, kyberprostor a hádanky. Na výběr máte vždy mezi snadnou, střední a těžkou. Dobře si proto rozmyslete, jak si je zkombinujete. Já jsem se dala na zlatou střední cestu, což mi přijde jako ta nejvyváženější volba. Nad logickými úlohami se trochu zapotíte a v boji máte přiměřené množství nepřátel. Ale jde na to jít i jinak. Pokud si dáte nastavení misí na nejlehčí obtížnost, hra vám bude i radit, co byste měli pro pokročení dál dělat. Naopak na nejtěžší obtížnost máte na eliminaci SHODAN pouhých 10 hodin a umřete permanentně, pokud nemáte na konkrétním podlaží aktivovanou restorační komoru.

Základní hratelnostní smyčku se pak snaží vývojáři rozbít i dalšími mechanikami. Třeba takovým kyberprostorem. V určité chvíli najdete místnost se speciálním ovladačem, do kterého strčíte hlavu a ponoříte se do jiné reality. Ve 3D prostředí si budete muset poradit s létajícími polygony a přijít na to, co se po vás chce. Tenhle arkádový prvek je příjemným zpestřením, kterého není ani málo, ani hodně a nevadí ani navzdory tomu, že je příběhově povinný.

Další minihry nebo logické hádanky na vás čekají i u některých dveří. Musíte překlápět a propojovat vodiče, zapojovat zdroje, hrajete si s různými spínači, přičemž ovlivňujete směr proudění nebo kumulaci energie. 

Většinou jsem neměla problém s jejich řešením, když jsem pochopila, co se po mně chce, ale někteří hráči v nich utopili desítky minut a odradilo je to natolik, že se vydali hledat řešení na internet nebo ze hry utekli, proto si netroufám říct, že jsou přiměřeně těžké. Tady vnímám trochu úskalí onoho nevměšování se, které System Shock má, že vám neporadí ani nenaznačí, což vede svým způsobem k frustraci i mučení hráčů.

Další jistou hádankou je pak luštění kódů k zamčeným dveřím, které už jsem matně zmiňovala. To, musím uznat, dokázalo potrápit i mě. Nápovědy můžete najít třeba i ve zvukových záznamech.

Aby toho nebylo málo, hra mě překvapila i zakomponováním prvků skákaček a obecně logických her. Najdem tu třeba světelné mosty, umělá gravitační a antigravitační pole nebo také bruslící boty, díky kterým se už nikdy s rozběhem netrefíte do dveří.

Hraní jsem si užila i přes napětí a mírnou frustraci, která na mě doléhala pokaždé, když mi chyběly instrukce, jak v příběhu pokračovat. Uklidňující výtahová melodie mi pomáhala zmírnit vnitřní neklid a vědomí, že někde v prvním podlaží je kouzelný stroj, co mi zahojí všechny mé rány, mi bylo oporou. Každá jeho návštěva pak připomínala nalezení oázy uprostřed pouště, která vám dodá sílu poprat se se vším, ať je to co je to. 

System Shock je vydařený remake téměř 30 let staré legendy, který ctí originál ve všech možných aspektech, ať už je to příběh, atmosféra, obtížnost nebo jeho hlavní myšlenky. Přináší nám retro zážitek v zářivých barvách a dokazuje nám, že se nestal legendárním počinem jen tak pro nic za nic. Pokud patřil mezi vaše srdcovky a váháte, zda s ním znovu strávit nějaký ten čas, není nad čím váhat. A i když jste původní hru nehráli, stále vás může oslovit a potrápit vaše mozkové závity. Připravte se ale na to, že vám nedá nic zadarmo.