PRAGMATA je povědomá i unikátní v tom nejhezčím slova smyslu

Unikátnost či originalita jsou přednosti, které jsou u nových her vždycky vítané. Že je to pravda a že je to možné nám dokázala například loňská hra roku Clair Obscur: Expedition 33 a přesně o rok později nám to dokazuje i PRAGMATA, zcela nová značka studia Capcom.

PRAGMATA přitom dělá všechny správné kroky k tomu, aby zaujala co nejširší skupinu hráčů. Je povědomá v mnoha ohledech a přitom neztrácí svou vlastní identitu. A za to může vděčit zejména svému soubojovému systému, který je společně s nádhernými úrovněmi pilířem celé hry a díky němuž nebudete chtít jen tak skončit.

PRAGMATA je příběhová akční adventura, která se odehrává na Měsíci. Vcelku příhodné s nedávno probíhající misí Artemis II. V tomto případě se ale svět nachází desítky let v budoucnosti, kdy lidstvo nejen, že na Měsíci přistálo, ale taktéž vybudovalo rozsáhlou vědeckou základnu experimentující s takzvaným lunofilamentem. Materiál, který skrze jakési tiskárny zvládne vytvořit repliku téměř čehokoli. A přesně na tuto základnu se vydává i hlavní postava Hugh Williams, který má za úkol zjistit, proč přestalo zařízení komunikovat se Zemí. Naštěstí ale po příčině nepátrá sám, záhy se k němu přidává pragmata Diana, jakýsi android s podobou šestileté holčičky.

Příběh plní svoji funkci velmi dobře a jeho postupně rozplétající se zápletka je jedním z hnacích motorů hry. Vyprávěn je zejména skrze cutscény, rozhovory mezi Hughem a Dianou a také poházené korespondence. Postupně zjistíte nejen, co se na základně děje, ale také budete rozplétat původ Diany.

Právě ta je naprosto bravurně napsaná a jsou to rozhovory mezi ní a Hughem, které jsem si užila nejvíce. Tvůrci se snaží mezi postavami vytvořit vztah otce a dítěte, což se jim daří pouze částečně. Mrzelo mě totiž, že postava Hugha, na rozdíl od Diany, byla občas spíše plošší a uzavřená. Příliš informací se o něm nedozvíte a zrovna tak i jeho charakter působí spíše jednoúčelově.

To naštěstí nic nemění na tom, jaké emoce ve vás příběh vyvolá. Jeho dynamika je téměř učebnicová, takže vaši pozornost lehce udrží, přestože je i vcelku předvídatelná. Málokterý příběhový zvrat mě překvapil, což mu lehce ubíralo na důraznosti.

Čirým opakem pro mě byly úrovně. Očekávala jsem zasazení do čistě sterilních prostor vědecké základny. A přestože jsem její zdi většinou opravdu neopustila, prostory úrovní mi mnohdy vyrazily dech. Objevila jsem se na polorozpadlé podobizně Times Square, běhala jsem mezi zarostlými habitaty i skákala ve snížené gravitaci po povrchu Měsíce. Unikátnost prosakovala do každého zákoutí, a nejen to podporovalo mou touhu je prozkoumávat.

Úrovně se skládají z několika propojených částí, přičemž v každé budete překonávat nepřátele, překážky, případně jednoduché prostorové hádanky. A to zejména, budete-li se chtít dostat k zásobovacím bednám, modifikacím, bodům k aktualizaci firmwaru, REMům či zásobám lunafilamentu – jo, je toho hodně, ale věřte, že všechno budete chtít mít.

Sesbírané předměty si pokaždé odnesete do shelteru. Ten ve hře funguje nejen jako prostor pro uložení, ale jako hub – vaši základnu – kterou si postupně vylepšujete a která funguje jako takový bonfire. Tudíž jakmile se do shelteru vrátíte, vyléčíte se i si naberete všechnu munici, ale také se téměř všichni nepřátele restartují.

Shelteru se ale nevyhnete. Využívat jej budete k aktualizaci svého obleku, zbraně či Diany; pomocí lunafilamentu si vytvářet či vylepšovat vybavení a později také tvořit různá zákoutí s hračkami pro Dianu, číst zakódované korespondence, měnit obleky, hrát bingo či trénovat v simulacích.

Jo, je toho hodně. Většinu věcí jsem nutně mít nemusela a zrovna tak jsem nemusela ve většině nabídek trávit tolik času. Ale já chtěla. Bavily mě výzvy i odměny v tréninkových simulacích, chtěla jsem vidět Dianu šťastnou, vést s ní vážné i lehkovážné konverzace nebo se rozmýšlet nad tou nejvýhodnější kombinací své výbavy. A to mě dostává k bájnému jednorožci titulu: soubojovému systému.

PRAGMATA proti vám vyšle roboty. Háček je ovšem v tom, že zásah zbraní jim jen těžko ublíží, dokud je díky schopnostem Diany nehacknete. Pokaždé když na nepřítele zamíříte, zobrazí se vám na obrazovce mřížka, která funguje jako takové bludiště. Tím se musíte během souboje proplést, abyste odhalili slabá místa každého stroje, která následně můžete zasáhnout zbraní. Můžete si vybrat přímější, ale méně efektivní cestu, anebo delší, díky které nepřátele hacknete na delší dobu či mu dáte větší poškození.

To je čistý základ souboje, který je od začátku do konce stejný. Téměř každá další potyčka jej ale určitým způsobem posouvá.

Postupně vám hra umožní používat více a více zbraní, které mají rozdílné schopnosti. Můžete sáhnout po šokové brokovnici, pušce, která nepřátele na chvíli znehybní, pistoli, která vytvoří vaši repliku, či laserovém dělu. Zrovna tak se budete moci vybavit více a více bonusovými hackovacími uzly: zatímco jeden prorazí více nepřátel najednou, další jim uštědří větší poškození nebo je na chvíli poštve proti ostatním protivníkům. Takzvaný hackovací matrix se tak postupem hrou bude plnit a případně ztěžovat. Vy tak budete muset častěji uvažovat nad tím, jakou cestou se mřížkou vydat. A jelikož fungují bonusové hackovací uzly jako náboje, tudíž je musíte v sbírat, někdy si je na nepřítele vyplýtvat nechcete.

A to všechno děláte, zatímco míříte, střílíte nebo se vyhýbáte útokům nepřátel. Soubojový systém je tak doslova multitasking v praxi. Ale jelikož mě hra tuhle souhru učila postupně, neměla jsem s ovládáním sebemenší problém.

Souboje jsou také logicky čím dál těžší díky variaci různých druhů nepřátel. Zpočátku to budou menší skupiny útočící primárně na blízko, později se přidají další nepřátele s jinými útoky, jiným chováním i jinými slabinami. Zvýší se nejen jejich počet, ale také výdrž a množství útoků. Nechybí ostatně ani boss fighty, které mě bavily. Každý totiž vyžadoval jinou strategii a na bosse se po nějakém tom úsilí a vytrvalosti dalo vyzrát. Nejen v rámci boss fightů využívaly potyčky také prostředí. Výhodně vyvýšené pozice či úkrytu, ale také pohybující se lasery či rušičky signálu. Nejen proto patří souboje k zásadně nejzábavnější části titulu. Výtek bych k němu měla vlastně jen pár.

Je pravda, že se pohybovat v soubojích může být náročnější v případě, že máte k dispozici omezený prostor. A zrovna tak se vám ke konci hry může základní smyčka omrzet, i přesto, že tvůrci přidávají další změny, které je dělají o něco těžšími. To jsou ale spíše dílčí výtky, které alespoň mně zážitek z akce nikterak nekazily.

A nic zkaženého není ani na grafické podobě. Ta je zkrátka nádherná, zejména v případě prostředí a již zmiňovaných úrovní. Zrovna tak hlavní postavy jsou graficky opravdu vyladěné. Hugh je po dobu hry schován ve svém obleku, který je ale propracovaný do detailu, a Diana se může chlubit nejen komplexní róbou, ale také dlouhými krásnými vlasy s neuvěřitelnou fyzikou.

Takové detaily si mohli tvůrci dovolit zejména kvůli využití RE Enginu, který nám své přednosti připomněl již ze začátku roku se hrou Resident Evil Requiem. A PRAGMATA jeho všestranné využití jen a pouze podtrhuje v plné své kráse. Jediným vroubkem by mohla být občasná rozladěná synchronizace lip-syncuv případě dialogů s Dianou.

Ještě pochvalnější slova patří optimalizaci na konzoli PlayStation 5. Titul jsem odehrála při upřednostnění kvality a i na starší verzi konzole konzistentně udržuje snímky mezi 40 a 50 bez propadů pod 30 fps. A na režimu výkonu bez problému dosahuje 60. Některé textury například podlahy mohly při určitém nasvícení lehce zrnit, ale toho si při hraní nešlo téměř všimnout a během celých patnácti hodin hraní jsem nenarazila ani na žádný bug – což je u hry před vydáním více než obdivuhodné.

Z celé audiovizuální stránky bych tak za tu slabší část označila hudbu. Skladby jsou krásné, ale oproti celému titulu příliš nevyvstanou. Využívají hodně ambientních tónů, a tudíž jsou často i méně výrazné. Lehce nevýrazný je i dabing Hugha, který jen podtrhuje jeho plošší charakter, oproti tomu dabing Diany je skvělý a zrovna tak i všechny zvuky.

PRAGMATA mohla skončit jako jeden velký přeplácaný nezmar. Zprvu se mi zdálo, že se inspirovala dynamikou hlavních postav u The Last of Us, přebrala estetiku Death Stranding, navázala na myšlenku Detroit: Become Human, vypůjčila si fungování úrovní od Bloodborne a sci-fi prvky připomněla sérii Horizon. Jenže PRAGMATA mi dokázala, že svou kombinací povědomých hodnot stojí sama za sebe.

Je originální díky svému propracovanému soubojovému systému, je poutavá díky záhadné a pozoruhodné postavě Diany, je unikátní díky svým nádherným uměleckým lokacím. A je další skvělou příběhovou akční adventurou, která by vás neměla minout.