The Outer Worlds 2 je zpět: je větší, drzejší a krásnější než kdy dřív!

Na pokračování sci-fi RPG Outer Worlds od Obsidian Entertainment jsme čekali šest let. Já jsem si první díl náramně užil, ale byl jsem k němu v mnoha ohledech i dost kritický. Malou, nebo možná dost velkou, ochutnávku toho, jaký by mohl být druhý díl, jsme dostali už ve fantasy RPG Avowed od téhož studia. A můžu říct, že věci, které jsem hlavně po technické stránce chválil na Avowed, najdeme i tady. Připravte se na návrat do budoucnosti plné zkorumpovaných korporací, náboženských kultů, vesmírných diktatur, ale i neohrožených agentů Pozemského direktorátu! Tohle je Outer Worlds 2!

Na rozdíl od prvního dílu tady nejste jen týpek probuzený z kryospánku po X letech. Tady jste zkušený velitel ozbrojené jednotky agentů Pozemského direktorátu na důležité misi v srdci kolonie Arcadia, která nejenže nepatří pod Zemskou jurisdikci, ale dokonce jde o diktaturu jménem Protektorát! A jak už to tak bývá, na téhle misi se všechno tak kapitálně pokazí, až skončíte na deset dlouhých let v nouzovém kryospánku, takže na skutečném začátku hry jste vlastně týpek probuzený z kryospánku po X letech.

Kolonie, kterou si pamatujete, se za ten čas změnila. Do sektoru přišla společnost Auntie's Choice a do bývalé diktatury rozsévá demokracii a korporatismus rychlostí 20 reklamních sloganů za minutu. Navíc se kvůli jistým událostem nedá do sektoru ani ze sektoru cestovat nadsvětelnou rychlostí, takže jste jediný zástupce Země, který tady může se vším udělat pořádek. Nebo šířit čistý chaos. Na jedné straně tu tak máte diktátorskou frakci, která jednotlivci nepřisuzuje žádnou hodnotu a násilně svým obyvatelům vymývá mozky, na straně druhé zase frakci, která si jednotlivců váží, akorát jen na úrovni, v níž dokážou produkovat a nakupovat zboží. A ještě je tu samozřejmě technokratický Řád, který se od Protektorátu odtrhl, a všichni jeho obyvatelé jsou doslova udělaní z matiky a univerzální konstanty, kterou mimochodem pořád ještě nevyřešili. V zásadě každá frakce vychází z mimořádně problematických základů a vede ji nějaký zmr… morálně šedý až černý člověk. Tím se hra za mě pozitivně liší od už zmíněného Avowed, kde bylo celkem jasné, která strana je ta lepší a které vaše rozhodnutí je morálně správnější. Tady není žádné a vážně jde především o váš osobní morální kompas.

Tvorba postavy je zjednodušená a vlastně skoro jedna ku jedné stejná jako v případě Avowed, jen s mírně jinými vlastnostmi. Jednou z těchto věcí je výběr příběhového pozadí postavy, které do jisté míry ovlivní to, jak se k vám některé postavy chovají, a v mnoha případech vám dá nové dialogové možnosti. Celkově i systém skillů, perků a osobnostních chyb je oproti prvnímu dílu propracovanější, ale zase ne až tak moc, jak jsem doufal.

Hned na začátku si vyberete tři z dvanácti skillů, ve kterých budete mít specializaci, všechny si ale postupně levelováním můžete zvyšovat. Tyto skilly vám pak ve hře opět dají nové dialogové možnosti, ale i způsoby, jak řešit konkrétní problémy. Navíc si k tomu postupně přidáváte i perky, těch je asi devadesát a odemykají se postupně podle toho, jakou úroveň skillu máte, nebo zda máte aktivní nějaký předchozí perk. Tady bych uvítal možnost vidět všechny perky v nějakém stromovém zobrazení, protože teď, když je to prostě jen seznam, vlastně netuším, jaké mám možnosti do budoucna. Perky vám také odemykají další dialogové možnosti a řešení, především vám ale dávají různé bonusy do boje i mimo něj. A s tím souvisejí i osobnostní vlastnosti a chyby, které jsou také přepracované oproti předchozímu dílu.

Pozitivní vlastnosti si vybíráte dvě z osmi a negativní vlastnost jen jednu ze tří, což je strašně málo – a to mě mrzí – protože negativní vlastnosti jsou vlastně docela neoriginální a nudné. Všechny tyhle věci vám opět ve hře otevírají unikátní dialogové možnosti a řešení. Během hry pak podle vašeho chování můžete získat další negativní vlastnosti, podobně jako tomu bylo v jedničce. Akorát místo extra skill pointů tady dostanete zajímavé bonusy a nevýhody.

Pokud se často plížíte, můžete získat zničená kolena. Sice se pak plížíte rychleji, ale když se postavíte, kolena vám zapraskají a všichni to uslyší. Pokud často přebíjíte zbraň, dostanete extra damage, pokud nevystřílíte celý zásobník, ale když ano, tak se damage snižuje. Těchto negativních vlastností je mnoho a všechny jsou strašně zajímavé, ale nakonec jsem si uvědomil, že mi skoro žádná nevyhovuje s výjimkou jedné, která mi zvyšovala toxicitu, ale zároveň i úroveň léčení v boji. Například jsem si takhle dal chybu, při které jsem dostával každý level extra skill point, ale zároveň jsem si musel vždy zvyšovat jen ty skilly, které mají aktuálně nejnižší hodnotu. Po hodině hraní mi došlo, jaká blbost to vlastně je, a loadoval jsem starý save, protože bych efektivně nebyl schopný dělat žádná originální řešení založená na vysoké úrovni skillu.

V zásadě vám tak hra po celý čas dává velké množství možných řešení hlavních i vedlejších questů, a to až do takové míry, že je to možná příliš. Já jsem se tedy snažil splnit všechny cesty, které jsem mohl, abych získal co nejvíc expů a co nejvíc si zvýšil level, ale občas jsem se v tom rozhodování tak nějak zasekl a nevěděl jsem, co z těch možných věcí chci vlastně udělat víc. Trochu mě mrzí, že questy tady nejsou tak krásně a kreativně propojené jako v Avowed, což jsem považoval za největší sílu té hry, ale na nějaké úrovni spolu některé sidequesty i hlavní quest souvisejí. Je to ale spíš takový RPG standard. V konečném důsledku jsem ale věci řešil buď kecáním, technikou nebo násilím. Jeden quest, který vždycky končil zabitím protektorátních agentů, jsem takhle díky zvýšení své rétoriky dokázal splnit úplně bez krveprolití.

Proto jsem se občas pokoušel i někam přeplížit a minimalizovat zbytečné ztráty na životech, ale protože jsem si nikdy nic nedal do tichého pohybu, dopadlo to jako vždycky. V jednom questu jsem se takhle prostřílel přes armádu agresivních farmářů, jen abych zjistil, že se to celé dalo obejít a vyřešit quest bez jediného výstřelu, jen abych získal protilátku, která z nich zase udělala normální lidi. No, u mě už neměla z koho. On ale ten stealth tady není až tak příjemný a dopaminem odměňující jako bojová vřava, za což může mimo jiné i absence pěkných vražedných animací.

Boj je na druhé straně oproti prvnímu dílu plynulejší, svižnější, přehazování zbraní rychlejší a funguje tu tedy i taktika rychlé změny zbraně místo pomalejšího nabíjení, kterou jsem často ve velkém používal. Kromě zbraní tu máte různé házecí věci jako například granáty. Granáty jsou vaši kamarádi na život a na smrt! Tedy hlavně na smrt! Vašich nepřátel. Neexistuje boss fight, při kterém by mě z bryndy nevytáhly dvě desítky dobře mířených, nenávistí osolených granátů. V boji vám budou pomáhat i různé gadgety. Zpomalovač času je základ, časem ale najdete například i dočasný štít či rozpouštědlo mrtvol, které se hodí, když za sebou potřebujete zamést důkazy o vašem tichém vraždění. Doslova. Takže mně to bylo k ničemu.

Je tam mimochodem ještě i zmenšovač, ale ten se mi nepodařilo získat. Ne že bych nevěděl, kde je, jen jsem ani za tři světy nepřišel na to, jak k němu doskákat. Parkour je tady přitom důležitou součástí hry a technicky je řešen úplně stejně jako v Avowed, navíc s přidáním botiček umožňujících dvojskok, akorát tady těch skákacích pasáží je trochu méně, což mě mrzí, protože je to mimořádně zábavná mechanika. Občas vás navíc překvapí i neviditelné stěny bránící doskákat někam, kam by to mělo jít, a to mě ve hrách vždycky mrzí.

Kromě nákupů a prodejů všeho možného i nemožného tady můžete různé věci i vyrábět. Především jde o různé modifikace do zbraní, zbrojí, helem, ale i věci jako různé druhy nábojů, vložky do inhalátoru, kterým se v boji léčíte, či už zmíněné granáty. Novinkou je možnost vyrábět vylepšení pro vaše společníky, i když tentokrát už je nemůžete oblékat jako barbíny tak jako v prvním dílu.

A když už jsme začali s těmi společníky. Ve hře jich je dohromady šest, dva z nich s vámi budou od samého začátku a zbylé postupně posbíráte všude možně. Niles je agent Direktorátu a váš přímý podřízený, trochu zničený životem a nepěknými zkušenostmi. Valerie podpůrný automaton, který sotva drží pohromadě a jakmile budete moct, vyměníte ji za kohokoli jiného. Inez je bojová medička krví a duší věrná Auntie's Choice. Tristan je Arbiter z Protektorátu, hlavu má sice kompletně plnou protektorátní propagandy, takže se tam už víc nevejde, ale zato má mimořádně přesvědčivé argumenty v podobě svého obrovského kladiva. Aza je nebezpečná násilná kultistka uctívající nebezpečné časoprostorové trhliny, která pro vás bude dělat především nebezpečné a násilné věci. Marisol je bývalá vražedkyně z Řádu, která je sice staršího data, ale pořád dobrá v tom, co dělá. A, jak je už u Obsidianu zvykem, s nikým z nich se nemůžete vyspat, ani si jen dát pusu či se držet za ruce, což mě osobně štve, ale co už s tím nadělám, že.

Jejich dialogy jak s vámi, tak mezi sebou, stejně jako názorová zázemí jsou oproti jedničce ale lepší a už nepůsobí tak jaksi gumově či uměle. Tomu pomáhá i výborný dabing. Akorát se mi ve hře stal menší bug, kdy jsem si s nimi musel zopakovat všechny naše rozhovory. Nevím proč, ale možná to souvisí s updatem, který recenzentská kopie dostala pár dní před vydáním, vám se to snad při hraní nestane, ale nebylo to nic, co by hru rozbilo, naštěstí.

Co se týče NPC postav, asi dvakrát se mi stalo, že dialog na sebe úplně nenavazoval, když jsem nejdřív někomu pomohl s jejím problémem, a ona mi pak řekla, co jsem potřeboval vědět, ač jsem tohle téma nikdy nenahodil. Při takhle velké hře, kde je každý dialog nějakým způsobem rozvětvený, ale v zásadě jde o pochopitelnou chybičku. V prvním díle jsem dost kritizoval i málo kombinací tváří, vlasů a těl postav, to je tady už mnohem lepší, hlavně když jde o postavy, se kterými máte přímo dialogy, i když občas se některé vedlejší postavy někomu jinému podobají, přece jen jich je tam dost. Například tenhle týpek se náramně podobá na Stalina.

Moje velká kritika na první díl byla ve velikosti, nebo tedy malosti map. Tak teď místo několika menších lokalit v rámci jedné planety dostaneme konečně jednu souvislou mapu, dokonce bez načítacích obrazovek při vstupu do města nebo většího domu. Opět, tohle zvládal už Avowed, a proto mě to nepřekvapilo a hře to rozhodně sluší. Ona je totiž především nádherná. Mimozemské světy jsou přímo dechberoucí a vy si budete absolutně užívat jen takové to obyčejné přesouvání se z bodu A do bodu B s občasným vyvražděním místního obyvatelstva nebo fauny v bodu C. Te je jinak hrozně málo, v zásadě od jednoho do tří druhů na lokalitu z nichž jeden je importovaný z jiných světů.

S tím souvisí i jakási skládačkovitost assetů, kterou jsem také kritizoval v jedničce. Tam jsem měl dojem, že všechno je poskládané z pár modelů, nebo se prostě všechno tak nějak genericky opakovalo. Tady ten pocit nemám a může za to, podle mě, právě to, že tvůrci vytvořili větší mapy, kde museli logicky přemýšlet nad tím, kde by co mělo být, kam to umístit a proč. Také jednotlivá lidská sídla, obytné jednotky či města prostě působí originálněji a rozhodně jsem neměl dojem, že by grafici či designéři dokola nadužívali stejné grafické assety jako v jedničce. Takže po téhle stránce rozhodně zlepšení.

Vývojáři do hry po prosbách fanoušků dali i pohled ze třetí osoby. Ten však působí trochu divně, hlavně při plížení, a některé animace, především při skákání, vypadají zvláštně. Opět, tady je to stejné jako v Avowed, kde si to podle mě všechno technologicky vyzkoušeli a do téhle hry to údajně přidali až dva roky před koncem vývoje. Outer Worlds 2 je prostě hra, kterou by se mělo hrát z pohledu z první osoby a tam i funguje nejlépe.

Kámoš z jiné redakce, který taky hru recenzuje, se mě mimochodem zeptal: „Je to dobře optimalizované na PC?“ A já na to, že já nevím, já mám 5080tku. Takže jsem to v pohodě hrál na největší detaily se zapnutým ray tracingem, avšak navzdory tomu tady bylo místo s větším množstvím efektů, kde mi to začalo sekat právě kvůli ray tracingu. Zažil jsem i menší vizuální bugy, paradoxně po tom updatu, kdy se mi místo odrazových ploch na mířidlech zbraní opakovaně objevovala error textura, takže v jakém stavu budete hru hrát vy a co všechno vyřeší day one patch, to vám říct neumím. Na silné sestavě jsem v zásadě neměl žádný větší problém.

Jinak hrát to chcete ideálně asi na hard, já jsem to standardně hrál na normal, protože to při recenzích dělám vždy, ale normal je nové easy, chápete. Boss fighty mě trochu potrápily i tak, ale pro pořádný herní zážitek chcete ten hard. Také si tady můžete vypnout mnoho pomocných součástí UI a vlastně ho vypnout úplně, pokud chcete, takže si herní zážitek umíte přizpůsobit vlastním potřebám.

Hra vám zabere vyšší desítky hodin a díky velkému množství skillů, perků a negativních vlastností si ji můžete zahrát hned několikrát a zkusit věci řešit jiným způsobem a udělat jiná rozhodnutí. Trochu mi chybí to, co jsem viděl snad jen v Zaklínači 3 a Elexu 2. A to je nějaký další dialog, nebo reakce NPC postav potom, co už nějaké to rozhodnutí uděláte a čin vykonáte. Svět jako takový se sice nějakým způsobem následkem vašich akcí změní, ale NPC postavy na to dodatečně většinou nijak dál nereagují, dokonce i když vám samy ten quest zadávaly, nebo s ním možná pomohly. A to je škoda, protože tohle je přesně bod, který mi hned vrhne do ksichtu, že je to jen hra, a prostě mě to vždycky vytrhne z imerze.

Nakonec hudba. Tu bohužel nedělal úžasný Justin E. Bell, ale Dave Lindblad. Výsledkem je, že větší část hudby je vlastně ambientní dronová hudba, podobně jako u Avowed, kde nebyla partikularně pamětihodná ani hlavní melodie. Avšak k Outer Worlds se to tak nějak hodí, navíc si tu po vzoru Falloutu můžete pustit více rozhlasových stanic. U Auntie's Choice si tak můžete při řadě reklam užívat veselé tóny swingu, protektorátní vysílání se kromě propagandy zaměřuje na budovatelskou orchestrální hudbu, jako v reportážích z ČTčka z 50. a 60. let. Nejlepší hudbu má ale Řád, který ji prokládá strašně nudnými fyzikálními a matematickými přednáškami. Aspoň že hlavní téma hry zůstalo silné. Nehrál jsem ještě ani 20 minut a už jsem se na procházce se psem přistihl, jak si ho podvědomě pobrukuju. A nepřestal jsem s tím doteď. Jenže to pochází ještě od Justina E. Bella, Lindblad ho jen upravil pro druhý díl.