Martha is Dead - Recenze italského psychothrilleru

Píše se rok 1944. Na jinak prosluněné fiktivní toskánské městečko kromě hrozeb druhé světové války padá i hustá ranní mlha. Kromě občasných výbuchů granátů, jež jsou slyšet zpovzdálí, si ale žije rodinka armádního generála Ericha v této lokalitě celkem klidným životem. Jeho žena Irene je místní švadlenou a dcery – jednovaječná dvojčata Giulia a Martha – mají vše, na co si vzpomenou.

První zmiňovaná (Giulia, za kterou hrajete) je vášnivou fotografkou, a tak brzy ráno obchází u nedalekého jezírka nastavené fotopasti v naději, že přes noc vyfotila zvěř, která se k jezírku chodí napít. To, co ale objeví, změní naprosto vše. Na hladině se vznáší tělo její sestry Marthy a to znamená jediné. Martha je mrtvá. Nebo ne?

Ačkoliv hra patří do žánru survival hororů z pohledu první osoby, nečekejte tady žádnou krvavou řežbu jako v Resident Evil nebo lekačky, jejichž pomyslným králem posledních let je Outlast. Italské studio LKA se na to snaží jít trochu jinak. O čemž jsme se mohli přesvědčit už při jejich první hře z roku 2016 – The Town Of Light.

V Marthě je většina příběhu prezentována ve formě textu. Váš přibližně šestihodinový herní zážitek tak bude především o tom neustále někam chodit a objasňovat konkrétní události. Jednou tak budete muset zavolat do pohřebního ústavu, jindy přinést matce květiny a někdy třeba na poněkud rozsáhlém pozemku najít hrob neznámého muže

Nic z toho není nijak těžké. Na mapě je vždy místo úkolu znázorněno červeným křížkem. Co je však horší, je cesta k danému úkolu. Nerad bych z příběhu prozradil víc, než bych měl, protože ten mě na celé hře bavil nejvíc. Jako příklad bych ale uvedl cestu k jezeru, kam během hry jdete hned několikrát. Za denního světla je cesta neskutečně zdlouhavá, většinou se nic neděje, a tak za zpěvu ptáků jen jdete a jdete.

Pokud však máte navštívit jezero v noci, dostává to grády. Cesta pochopitelně není kratší a už jsem zmiňoval, že vás ve hře nic neleká. Atmosféra je ale vážně temná a já měl tak pocit, jakoby mě neustále někdo sledoval. Na výběr bylo několik cest a i když směr, kterým se vydáte, děj nijak nezmění, začnete najednou přemýšlet, zda bude lepší vydat se doleva kratší cestou okolo podivné chatky, nebo doprava sice delší, ale zato osvětlenou stezkou. Snaha autorů, abychom se ve hře cítili opravdu nepříjemně, se tedy povedla na výbornou a já doslova vžil do pocitů Giulie. Nebo Marthy?

Vše ale není jen o víceméně nudném putování z bodu A do bodu B. Hlavním prvkem celé hry je zde dobový fotoaparát. Focením daných předmětů se totiž příběh posouvá dál a s touto mechanikou si autoři celkem vyhráli. Dostupné jsou zde doplňky jako stativ, blesk či speciální filmy pro pořizování snímků v dešti a tmě.

A protože během druhé světové války pochopitelně nebyly digitální fotoaparáty jako dnes, musíte vaše snímky vyvolat v temné místnosti. Název „temná“ nevypovídá jen o tom, že je v ní tma. V suterénu domu, kde se nachází, se totiž opravdu nebudete cítit moc příjemně. Zpět ale k samotnému vyvolávání fotografií. To zde funguje na principu jakési minihry. Vše je potřeba správně nastavit a vyčkat určitou dobu, aby byl proces dokončen.

Celé to však zabere jen pár vteřin, a tak se nebojte, že byste zůstali ve sklepě zavření desítky minut. Svůj průchod hrou si můžete oživit i bloumáním po okolí a fotit vše, co vás napadne. Třeba mrtvou Marthu. Je to ale Martha?

Kromě zmiňovaného fotografování a vyvolávání snímků hra nabízí i spoustu drobných mechanik, které ji oživí. Věštit tak budete z tarotových karet, které jsou sice důležitou částí příběhu, ale pořadí, v jakém je vytáhnete, vůbec nic nezmění.

A v jednom z vedlejších úkolů například pomáháte partyzánům. Komunikace s nimi probíhá přes telegram pomocí morseovky a to bylo pro někoho, kdo nejezdil na tábory, jako já, to nejstrašidelnější v celé hře. Vzdálenější lokace pozemku pak můžete navštívit na kole. To ale výrazně nedoporučuji.

Nikdy by mě nenapadlo, že budu hodnotit jízdní model v hororové hře, ale tady mi to prostě nedá. Rozjet se jsem kupodivu zvládl, problém však přišel s první zatáčkou. Každý pokus o zatočení doprovázelo škubání kamery a samotné řízení připomínalo jízdu ze schodů. Bicykl jde navíc použít jen v okolí domu a pro návštěvu hřbitova, který je pěšky vzdálen asi minutu hry. Pokud se však rozhodnete kolo použít, vzpomeňte si při prvním záchvatu vzteku na mě.

V Martha is Dead se nachází hned několik vedlejších úkolů (například zmiňovaná komunikace s partyzány). Jejich splnění nebo naopak nesplnění však děj nijak nezmění. Jen se oberete o pár desítek minut hraní a v některých konverzacích se dočkáte odlišných odpovědí.

Ačkoliv jsem si příběh vážně užíval, technický stav sráží celou hru na kolena. Když budu brát ohled na fakt, že se jedná o indie hru, na které dělalo deset lidí, dalo by se občasné vypadávání zvuku či zaseknutí o překážku odpustit. Vývojáři však slíbili, že hru pro novou generaci konzolí oproti počítačové verzi, kterou někteří hráči kvůli špatnému technickému stavu nemohli dohrát, všech problémů zbaví. Akorát že vůbec.

Několikrát jsem se zasekl v lokaci, kde jsem všechny požadované úkoly splnil a i tak jsem se nemohl dostat dál. Někdy jsem se zasekl v textuře, kterou jsem se propadl. A někdy mi hra zamrzla a pomohl jedině restart od poslední uložené pozice. Korunu tomu všemu nasadil začátek hry, který jsem musel opakovat čtyřikrát. Po několika desítkách minut na mě vyskočila chyba a pokračovat už jsem prostě nemohl. Nejprve jsem to dával za vinu svému PlayStationu, dnes už ale na internetu naleznete stovky komentářů od hráčů s podobnými problémy. A to jak v PC verzi, tak i ve verzích pro nové i staré generace konzolí.

Abych ale vývojářům pouze nekřivdil. Využití ovladače DualSense zvládli na výbornou. Adaptivní spouště jsou pro většinu her pro PS5 již samozřejmostí. Na ponuré atmosféře a herním zážitku přidávají skvělé vibrace. Ovladač vždy střídá vibrování jeho levé a pravé strany, což má simulovat kroky. Jde o prkotinu, která je ale příjemným zpestřením.

Třeba grafická stránka hry, je ale vcelku dobrá. Unreal Engine 4 zkrátka dodává hře na takzvané realističnosti. Stíny, sluneční paprsky prosvítající mezi korunami stromů i animace jsou na indie hru na velmi dobré úrovni. Dobová hudba hrající z rádia i efekty vám místy přivodí husí kůži. A pokud navíc zvolíte dabing v originální italštině, budete mít hned chuť vyrazit na nějakou tu italskou vinici.

I když ještě den před vydáním kolovaly zprávy o tom, že bude Martha pro konzole PlayStation cenzurována, je možnost si v úvodu hry nastavit i necenzurovanou verzi. Pokud se vám tak nedělá špatně při pohledu na stahování z kůže, červy požírající lidské maso nebo částečnou nahotu, rozhodně bych vám doporučil tento režim zapnout.

Přiznám se, že Martha is Dead se mi hodnotí celkem těžko. Na jednu stranu zde máme přibližně šestihodinový příběh plný šílenství, strachu a nejistoty. Příběh, který vás od začátku do konce nenechá klidnými. Na stranu druhou tu máme hru, která – ač není vysloveně rozbitá – má plno technických problémů, které celkový zážitek z ní naprosto potápí. Nakonec tak musím hru doporučit na šest bodů z deseti.