Čekání na novou Mafii bylo urputné. Nepočítaje v mnohém povedený remake jedničky, zcela nové dobrodružství jsme si mohli naposledy užít v příběhově a atmosféricky sice dobře zpracované, ale hratelnostně dost plytké a monotónní trojce. Místo dalšího posunu v čase kupředu se vývojáři z Hangar 13 rozhodli jít naopak do minulosti. A to s cílem nám ukázat zblízka samotnou kolébku mafie, Sicílii, na začátku 20. století. Tohle zasazení přitom dává pro sérii dokonalý smysl. Nejen z pohledu samotného konceptu, ale také s přihlédnutím na fakt, že italský venkov vytváří velmi drastický kontrast oproti kulisám amerických měst z předešlých dílů. Mafia: Domovina už od začátku působí svěže, a pokud hledáte celkem hezký film obohacený kulturním zážitkem, titul si nadmíru užijete. Pokud ovšem vyhledáváte moderní akční adventuru s nějakým přesahem, budete překvapeni tím, jak urputně se hra drží zastaralého herního designu, který i předešlé díly zvládaly lépe.

Píše se rok 1904 a vžíváme se do role Enza Favary. Kluka, který de facto vyrostl v sirných dolech. Snad jediné, co ho pořádně drží na nohou, je jeho ambice stát se svobodným občanem. V klasické podobě, kterou v sérii moc dobře známe, se něco semele a protagonista se zaplete k místní mafii. Tak začíná na první pohled sice neoriginální, ale ve skutečnosti vlastně překvapivě neokoukaná cesta do rodiny dona Torrisiho. Zatímco minulé díly vstup do rodin a počátky mafiánské práce trochu uspěchaly, Mafia: Domovina si dává celkem na čas, než se z Enza, hrabače koňských trusů, stane Enzo, postrach banditů. Tohle tempo vyprávění, které se zprvu spíše zaměřuje na pomalý vzrůst reputace a připomenutí, že nejste hrdina příběhu, ale pouze poskok v nějakém cizím, je skvělý. Navzdory tomu, jak vážně se hra bere, jde spíše o takovou moderní romantickou akčňárnu než lehce komediální drama, kterým se vyznačovaly předešlé díly.

Za mě to není vyloženě špatně. Je to prostě zase jiný směr, který na můj vkus funguje dostatečně dobře, aby mě po zhruba 10hodinovou herní dobu dokázal udržet u monitoru. Ale kromě pár výjimek musím říct, že mi tu vlastně chybělo cokoliv zvlášť zapamatovatelného. A to jak po stránce postav, tak samotných událostí. Je to vtipné, protože když si člověk vybaví různé momenty z téhle nové Mafie a těch starších, paralel a inspirací je vidět spousta. Ani jeden díl není nutně méně či více akční než ten druhý. Ale kde předešlé díly hrály na to, že jsme sice schopní, ale mafie je nebezpečný byznys, do kterého bychom neměli skočit po hlavě; tady mi přijde, že se hra snaží na každém kroku Enza vyobrazit jako úžasného borce, co všechno zvládne. Úplně krásným příkladem je mise s koňským závodem. Enzo, který na koňský hřbet usedl nejspíš tolikrát, co by člověk napočítal na prstech jedné ruky, nahradí ožralého jezdce, který měl reprezentovat donovu čest. A jak k tomu dojde? Borec Enzo se sám přihlásí, že závod zmákne jako nic. Teď si to srovnejte s první Mafií, kde Frank Toma jako náhradníka nominuje díky dlouholetým zkušenostem s řízením taxíku, načež se i tak Tom snaží ze závodu vymluvit tím, že to přece není vůbec to samé a že je to fakt debilní nápad. Obě situace jsou v jádru úplně stejné, ale přístup k nim naprosto odlišný.

A tenhle jinačí přístup k tónu je stejně reflektován jak v příběhu, tak v samotné hratelnosti. Pokud znovu použiju koňský závod jako příklad, pro první Mafii jde dodnes o notoricky známou část hry, která se s hráčem nepárala. Příběh říkal, že závod bude těžký a budou v něm jedni z nejlepších jezdců široko daleko. A taky že těžký je. Těch pět kol se udržet na silnici okruhu, nevybourat se v zatáčkách, nenechat se smést z cesty jinými závodníky, které jste museli také hlídat… To prostě snad nikdo na první dobrou nedal. Ale o to větší adrenalin v žilách koloval a o to více se člověk do Tomovy kůže vžil. Teď si to srovnejte s novým dílem. Nalajnovaná prašná cesta vyžaduje, abyste pár minut drželi W k jízdě kupředu a sem tam zmáčkli Q pro koňský trysk, než se znovu nabije. To je vše. Narážení do koní nic nedělá. Nikde se vysekat nejde. Není to žádná výzva, není v tom adrenalin a hlavně to není ani zábava.

Chápu, že nová Mafie a původní Mafie nejsou stejná hra. Každá dělá věci jinak a přistupuje k nim jinak. Ale myslím, že je fér říct, že přes 20 let stará jednička tohle prostě dělala lépe. A že by to, že se hráč musí opravdu snažit, mělo zůstat v DNA série. Což jsem i na nejtěžší obtížnost se zapnutou simulací jízdy v Domovině nezažil ani jednou. Koňské nebo automobilové honičky byly naskriptovaná jízda rovně. Přestřelky byly série mini-arén s příhodně rozestavěným bordelem pro ukrytí, na kterém byly ještě příhodněji krabičky munice a obvazy. Nevím, jak jinak to popsat lépe než tvrzením, že Mafia: Domovina působí neskutečně zastarale tím, jak hrozně na oko vede hráče k vítězství, aniž by mu v první řadě dovolila jakkoliv selhat. Nepočítaje to, že vlastně nemáte ve většině misí absolutně žádnou hráčskou svobodu nebo možnosti, jak něco udělat nejen více způsoby, ale hlavně vaším způsobem. Zejména první hodiny budete trávit jenom tím, že budete sledovat postavy, jak někam chodí a něco říkají, zatímco sami neděláte vůbec nic. Chápu, že to může znít divně, stěžovat si na něco takového u lineární, příběhové hry. Ale pokud jsem si během více než poloviny herní doby říkal, že kdybych nehrál a byla to jen cut-scéna, pro mě jako hráče se absolutně vůbec nic nezmění – a možná by to dokonce bylo i příjemnější – tak je něco za mě fakt špatně.

Tím každopádně vůbec neříkám, že gameplay stojí za nic, nebo by tam snad žádný ani nebyl. V momentě, kdy se hra nějakým způsobem otevře, je to vlastně se vším všudy celkem fajn střílečka. Gunplay je zábavný, zbraně od sebe působí odlišně a také je doprovází super zvuky i grafika. Jízda autem krajinou, byť nerealisticky rychlá, má skvěle udělanou odezvu a navozuje více než dobrou atmosféru. A stealth pasáže společně se souboji na nože, byť mechanicky prostoduché a absolutně v ničem originální, aspoň hezky nabourávají monotónnost. I když se velmi rychle ohrají. Jinými slovy, nová Mafie vás sice v ničem možná nepřekvapí, ale to neznamená, že by byla vysloveně špatná nebo nefungovala, jak má. Ale rozhodně bych uvítal, kdyby prostě vývojáři to vodítko občas nedrželi tak moc zkrátka. Byť na druhou stranu chápu to rozhodnutí. Ono totiž jakmile opravdu sejdete z připravené cesty, zjistíte, že i když jsou kulisy sicilského venkova vážně nádherné a hezky navržené, nejsou ničím jiným, než opravdu jenom kulisami. Všude je mrtvo, na cestách nikoho nepotkáte a město San Celeste nebo další obydlí obývají jenom tupě stojící paňáci bez špetky něčeho, co by zdánlivě mělo připomínat život.

Naopak, pokud se budete držet toho, co pro vás autoři přichystali, problémy aby člověk pohledal. Navzdory přesunu na Unreal Engine 5 si nemůžu téměř jakkoliv stěžovat na technický stav. Byť hra neběžela s AŽ tak vysokými snímky za sekundu, jak bych se svojí sestavou čekal, většinu hraní se držely na konzistentní úrovni bez zásadních propadů nebo stutterů. Dokud jsem se tedy nedostal do lesů a dalších podobných zarostlých lokací. Největší propady snímků jsem zaznamenal spíše v cut-scénách, kde se možná nevychytala optimalizace  dodatečných efektů pro lepší filmový vizuál. Ale bugů jsem zažil vlastně jen minimum a pár viditelných optimalizačních neduhů, jako je donačítání trávy nebo stínů při přejíždění v rychlosti, jsem ve finále bez problémů ignoroval. A obzvlášť nasvícení a obecná kvalita prostředí si celkově zaslouží chválu. Ten sicilský venkov je vážně zvládnutý parádně.

Když bude člověk dělat, jak hra píská, dočká se velmi příjemného filmového zážitku s úžasnými hereckými výkony a dobře zvládnutými cut-scénami. Je samotný děj předvídatelný? Rozhodně. Je originální? Ne tak úplně. A ne každému bude sedět, že romantice byla věnována jeho opravdu velká část. Ale hlavně s českým dabingem, u kterého si snad s výjimkou občasně různorodého vyslovování italských jmen nemohu stěžovat na kvalitu, je to prostě fajn zážitek na víkend. Obzvlášť Oskar Hes v roli hlavního hrdiny Enza a Jakub Saic v roli dona Torrisiho za mě po celou hru zářili. Bál jsem se, že český dabing nebude moci navodit tu správnou atmosféru. Ale i když se oproti originální angličtině vytrácí větší hrátky s přízvuky, a tudíž může působit poněkud monotónněji, tak dabéři byli zvoleni skvěle, trefování se do mimiky je zvládnuto povětšinou výborně a s hereckými výkony nebyl problém. Byť trpěli hláškující nepřátelé, kteří jako kdyby většinou sdíleli jen jednoho dabéra a bylo to slyšet. Trochu mě také zarazil audio mix, který měl tendenci dialogy na můj vkus až moc tlumit. Sice jsem si tak více mohl poslechnout se vším všudy bezproblémové zvuky koní, aut i střelby, ale nepřišlo mi to vždy ideální. Naopak pochválit musím celkově hudbu. Je různorodá a skvěle navozuje atmosféru. I když některým nejspíš bude chybět pár temnějších nebo melancholičtějších skladeb.

Těžko se mi ve finále hledají zásadní nedostatky, které by mě nutily si říct, že by tohle byl nějaký krok vedle. Ale zrovna tak se mi těžko hledají důvody, abych si Mafii: Domovinu nejen kdykoliv zahrál znova, ale rovněž na ni vzpomínal. V hlavě mi neutkvěly žádné momenty, které bych chtěl zažít znovu, skoro žádné postavy, vlastně ani žádné větší poselství, myšlenka nebo pointa. Byl to prostě docela fajn příběh, po jehož konci jsem hru bez větších emocí vypnul, odinstaloval a šel hrát zase něco jiného. A všichni moc dobře víme, že série Mafia má na to, aby nás na dlouhé roky zasáhla. Sám moc dobře vím, že na to mají i vývojáři z Hangar 13. Můžu jenom doufat, že Domovina byla spíše technologickým experimentem a prvním krokem, díky kterému za několik let dostaneme novou Mafii, na kterou snad budeme vzpomínat tak dobře, jako na první dva díly.