Lost Records: Bloom & Rage nejenže není Life is Strange, ale bohužel ani kdovíjak úžasnou hrou

Tato recenze hodnotí druhou část hry Lost Records: Bloom & Rage s názvem Tape 2: Rage a navazuje na předchozí recenzi Tape 1: Bloom. Pokud jste ji tedy ještě nečetli, doporučujeme si ji přečíst před touto recenzí.

Lost Records: Bloom & Rage to dokázalo. Předčilo Life is Strange. To je věta, kterou bych nejraději zvolala v závěru této recenze. Jenže to udělat nemohu. Trpělivě jsem doufala, že právě druhá část titulu s názvem Tape 2: Rage bude úctyhodným zakončením vyvedeného titulu z dílny francouzského studia DON’T NOD, která využije potenciál začínající série. Pravdou ale je, že se studiu opětovně nejen nedaří předčít svůj vlastní výtvor, ale ani vytvořit skvělou hru.

Lost Records: Bloom & Rage se musí uznat jedna věc: kvalita konceptu příběhu. Stejně jako první části i jeho druhé se daří navázat na poněkud zajímavou tematiku příběhu, kterým se pro Bloom & Rage stal pohled na nově nalezené přátelství čtyř dívek. Jak lze ale z názvu druhé části odvodit, namísto radostných chvil pohlížíme na odvrácenou stranu přátelství a co neblahého, jako například žal, pomíjivost i možnou zradu, může přinést. Současně nám ale ukazuje, jak jednoduše lze zanevřít nad vzpomínkami nebo jak náročné může být vypořádat se se svou vlastní minulostí, což znázorňuje nečekané setkání dívek po 27 letech na „místě činu“, v městečku Velvet Cove.

Těchto témat se příběh chopil opravdu vydařeně a vykazuje tak kvality, o kterých víme, že tvůrci mají. Stejnou kvalitu si ostatně udržuje i při vykreslení charakterů hlavních postav. Osobně ale příběh nepovažuji ani zdaleka za bezchybný a myslím, že mu nejvíce škodí přítomnost nadpřirozených prvků.

Chápu, že punc nadpřirozena je něco, co k příběhovým adventurám studia DON’T NOD, tak nějak patří. Ale v případě Bloom & Rage se mi zdálo, že jsou do hry zakomponovány na sílu. Nejen že toho příliš na příběhu nemění, ale v závěru nejsou ani náležitě vysvětleny. Prostě se tak nějak dějí. A to nevnímám v případě kvalitního vypravování za správné. Většinu druhé části jsem jen nechápavě zírala na obrazovku a snažila se mezi řádky pochytit, co má která část vypravování vlastně znamenat a jaký přesah má mít. Myslím, že pokud by byl příběh dívek více zakořeněný v realitě, jeho dopad na hráče by mohl být významnější.

Stejně jako poněkud otevřený a nejednoznačný závěr. A to je vlastně taková ironie. Celá druhá část je totiž opravdu epilogem, závěrem vypravování, které ani nemuselo být rozděleno do druhé kapitoly. Ale neřekla bych, že je závěr vyloženě uspokojivý.

A to stejné se nedá říct ani o hratelnosti. Té je v druhé části vlastně ještě méně než v té první. Její základem jsou nadále dialogové volby, které ovšem neobsahují žádné razantní příběhové rozhodnutí, na jaká jsme z podobných her zvyklí, ale opravdu jen tvarují vztah Swann s ostatními dívkami. Ačkoli bych osobně výraznější volby ve hře přivítala, musím na stranu druhou uznat, že tímto způsobem hra působí více přirozeně. Ačkoli se totiž volby nezdají významné, mají vliv na nejednu událost v příběhu, která se může stočit několika směry. To se mi osobně opravdu líbilo a musím za to tvůrce pochválit.

Tím ale končí výčet všeho zajímavého o hratelnosti. Zbytek sestává jen z velmi krátkého průzkumu uzavřených lokací, které mohou zrovna jako v první části působit malebně, ale z hlediska hratelnosti toho příliš nepřidávají. A dokonce se ze hry vytratila i jakási potřeba využít jinak zábavnou minihru s videokamerou. Záběrů, které musíte sesbírat, je opravdu pomálu a hra po vás ani příliš nevyžaduje přehrabovat se natočenými záběry. Pokud jste tak stejně jako já čekali, že právě tahle originální a zábavná část dostane více smysluplného prostoru, tak vůbec. Jakýkoli náznak užitečnosti jako v první části, kdy jste s kamerou mohli vyřešit hádanku, se neopakuje.

Lost Records: Bloom & Rage je tak opravdu vizuální novelou nežli příběhovou adventurou. A přestože to nemusí být špatně, nemyslím si, že se své role zhostila vyloženě skvěle. Náznak skvělého vypravování je záhy a zejména v druhé části narušen přítomností nadpřirozených prvků, které si nemyslím, že aktuální podoba příběhu potřebovala. Titul obecně umí úžasně pracovat s charaktery postav, zejména se čtveřicí dívek, které jsou odlišné a jednoduše zapamatovatelné. Sledovat, jak se mezi nimi utváří odlišné vztahy, které lze ovlivnit dialogovými volbami, je velmi pěkné. Ale není to něco, co titul takzvaně spasí. A spasit ji nemůže ani dobrý audiovizuál navzdory kvalitnímu provedení.

Titul opět dobře pracuje s využitím hudby a zvukových efektů, což pocítíte zejména v průzkumných pasážích. Grafická stránka je také pěkná a pro titul zcela vhodně zvolená. Bohužel často disponuje menšími glitchy nebo lehce zanedbanějším zpracováním mimických animací, čemuž zrovna u vizuální novely budete věnovat nemálo pozornosti.

Zatímco se tak Tape 2: Rage nevydařilo předčít část první s názvem Tape 1: Bloom, titulu Lost Records: Bloom & Rage se zkrátka nepodařilo překonat nejslavnější titul studia, Life is Strange. A ačkoli chápu, že to nemusí být podmínkou pro to, aby byl z Lost Records skvělý titul, nezdá se mi, že by zkrátka splňoval kritéria, aby jím byl. Je dobrý. Nic víc, nic míň.

Jeho odehrání litovat nebudete, ale ani jej nebudete kdejak oslavovat. A to není výsledek, se kterým by se studio DON’T NOD mělo spokojit. Protože já si upřímně myslím, že má na víc.