Life is Strange: Reunion působí jako fanfikce, která ignoruje to nejlepší z prvního dílu

Fanfikce nám pokaždé nabízely alternativu. Jsou to tužby fanoušků, kteří si přejí odlišný průběh či vyústění příběhu, případně rozdílné vztahy mezi postavami. A za jednu takovou fanfikci bychom mohli označit i Life is Strange: Reunion. Až na to, že se nevydává za „alternativu“, ale kánon.

Studio Deck Nine pokračuje v tom, s čímž začalo již ve hře Double Exposure, ale „nebojí“ se hranici překročit daleko hlouběji. Reunion nepřináší vůbec nic nového ani originálního a sérii nepřispívá ničím jiným než odlišným – i když pro mnohé možná lepším – vyústěním příběhu Max a Chloe. Ovšem pro všechny ostatní je Life is Strange: Reunion jeden velký vztyčený prostředníček, který jde přímo proti prvnímu dílu série.

Life is Strange: Reunion je pokračování příběhové adventury Double Exposure studia Deck Nine, čímž taktéž navazuje na první díl série z roku 2015, který vytvořilo studio DON’T NOD. Tvůrci se tak po rozporuplném návratu Maxine Caufield rozhodli do oblíbeného universa navrátit další populární postavu, Chloe Price, a dopřát jim tak „druhou šanci na šťastný konec“.

Příběh navazuje na události Double Exposure. Max spojila dvě reality do jedné, čímž zachránila svou kamarádku Safyi i své útočiště, univerzitu Caledon. Jenže současně prolnula realitu, ve které obětovala svou přítelkyni Chloe, s tou, v níž pro změnu obětovala město Arcadia Bay. Chloe se tak vydává za Max, aby rozřešily, co se vlastně stalo, zatímco se snaží odvrátit další katastrofu: oheň, který má sežehnout univerzitní kampus.

Zápletka příběhu pracuje s poněkud jednoduchým schématem. Máte tři dny na to, abyste odhalili žháře. To je v pořádku, Life is Strange pokaždé pracovalo s prostým motivem. Ale i kdybych pominula fakt, že je zápletka až nápadně podobná dění v prvním díle, nemůžu se zbavit pocitu, že tentokrát je to spíš jakási výplň.

Příběh mnohdy popírá sám sebe a maže činy, které stanovil v předchozím díle. Safiina touha vytvořit „Avengers“ je jednou větou zavrhnuta; přestože se Max svěřila přátelům se svými schopnostmi, někteří si je najednou nepamatují; některé postavy jsou ve hře odsunuty na vedlejší kolej nebo v ní vůbec nejsou.

Nejen z těchto důvodů na mě příběh působí spíše jako toužebná fanfikce. Až příliš očividně vytváří podmínky a příležitosti pro to, aby se Max a Chloe opět setkaly a ideálně spolu i zůstaly. A pokud tohle od „pokračování“ chcete, pak je velká pravděpodobnost, že se vám Reunion bude opravdu zamlouvat.

Dialogy mezi Max a Chloe totiž opravdu patří k tomu nejlepšímu, co hra může nabídnout. Známá esence hlavní dvojice je zachována, a přestože se Max stejně jako v Double Exposure chová jinak než dřív, Chloe je v podstatě věrná svému originálu. Dialogová rozhodnutí navíc provádíte za Max i Chloe současně, může se proto zdát, že je celé směřování jejich vztahu ve vašich rukou.

I přesto nejsou dialogy bezchybné a některé působí lehce nedodělaně. Buď neznějí příliš uvěřitelně táhnou se příliš dlouho, nebo ignorují skutečnosti, které nechtějí řešit. To se děje i v případě vedlejších postav, jež jsou tentokrát velmi upozaděné. Například s Amandou či Vinhem absolvujete všehovšudy čtyři konverzace a Safi sehraje svoji roli až téměř ke konci. O to méně si tak budete vážit dialogových a dokonce i příběhových rozhodnutí, která nepůsobí nijak důležitě.

Za přibližně 6 hodin hraní narazíte na 8 až 10 rozhodnutí. Jenže stejně jako v případě Double Exposure tyto volby ovlivní děj jen minimálně. A navíc je vcelku očividné, která rozhodnutí jsou ta „správnější“. Když se například rozhodnete, že nebudete s Chloe rozvádět romantický vztah, ale zůstanete kamarádkami, hra se přesto zcela očividně skrze rozhovory a posunky přiklání k romanci.

Reunion se snaží v hráči vyvolat dojem, že má možnost volby a že hra respektuje jeho předchozí rozhodnutí. Ale přitom to tak vlastně není. První díl série měl taky jednoznačně načrtnuté koleje, kterými se ubíral, ale často se mu dařilo měnit alespoň okolnosti, případně v hráči vyvolat falešný pocit, jak velký dopad dané rozhodnutí má. To ale Reunion až na pár výjimek nezvládá. Tvůrci si napsali příběh, který chtěli, a ten taky odvyprávěli. S nebo bez požehnání hráče.

Vhodný přístup tvůrci nezvolili ani v případě hratelnosti. Ta totiž stejně jako zápletka působí spíše jako výplň. Reunion vás vyzve, abyste k odhalení žháře nasbírali co nejvíce důkazů, které vám pomohou v závěrečném rozhodnutí. Často budete pobíhat po lokacích, klikat na všechno, na co narazíte, či interagovat s postavami. A to jak v roli Max, tak i Chloe, přičemž každá z dívek disponuje jinou „schopností“, což hře dává alespoň lehký závan novoty. Navíc můžete děj sledovat z obou perspektiv, a to má své výhody.

S Max a jejím přetáčením času můžete získat vhodnou odpověď nepovedeným pokusem, čas přetočit a postavu ohromit odpovědí správnou. To by byla sranda, kdyby příběh schopnost nevyužíval jen tehdy, kdy se to tvůrcům hodí. Když mi například Reggie po rozhovoru odběhl do sklepa, přetočila jsem čas, aby do sklepa nechodil. Jenže když se ve sklepě spustila cut-scéna, Reggie v ní byl.

Titul mi tak vlastně umožnil přetočit čas, ale už nereflektoval následek. A to je za mě ukázka toho, že tvůrci se schopností zkrátka vůbec neumějí pracovat. Přestože jsem si mohla přetočit „důležité“ rozhodnutí a vybrat si jeho alternativu, hra si se schopností nijak více nehrála. Ve hře zkrátka není příliš adventurních prvků jako například v prvním díle, kdy jste museli přijít na to, jak odehnat Victorii ze schodů. Titul mě sice provedl vcelku pěknými novými lokacemi univerzity, ale až na minimum výjimek mi nenabídl vedlejší příležitosti, při kterých bych s přetáčením času mohla experimentovat. A tenhle zcela nevyužitý potenciál mě na celém pokračování mrzí asi nejvíce.

V případě, že hrajete za Chloe, vám bude k dispozici přesvědčování. Pokud chcete z postav vymáčknout pravdivou odpověď, budete muset odhadovat, co chce či nechce slyšet. Některé správné odpovědi lze vydedukovat vcelku jednoduše, případně k nim vodítko najdete v průběhu hry. Tahle minihra mě bavila, škoda jen, že byla ve hře asi tak třikrát.

A to je vlastně všechno, co hratelnost zahrnuje. Nenabízí vůbec nic nového, dokonce se ani nevrací přecházení mezi realitami z Double Exposure. Vývojáři jen vzali schopnosti ze starších titulů série a ani je nepoužili úplně správně. Možná to ve mně vyvolalo jakýsi záchvěv nostalgického pousmání, ale rozhodně mi to nepřineslo zábavu.

Radost jsem bohužel neměla ani z audiovizuálního zpracování, které bylo v případě Life is Stange obvykle prvotřídní. Určité problémy například s animacemi obličeje či lipsyncem míval i první díl, ale postupem času bylo znát, že si tvůrci s grafikou dávají více záležet. V tomto případě jde ale o jakýsi mišmaš nových a starých modelů.

Zatímco původní modely postav například Max či Mosese vypadají vcelku normálně, nové postavy a zejména jejich výrazy v obličeji mě budou asi ještě strašit ve snech. Nejen, že je rozdíl mezi modely zcela evidentní, ale postavám nefunguje správně mimika ani některé animace, což je o něco více viditelnější na konzoli než na počítači. Hra sice zachovává pěknou barevnou paletu a prostředí univerzity je jednoduše krásné. Ale jelikož strávíte většinu času v rozhovorech, nehezké modely a podivná mimika postav jsou to, co budete mít primárně na očích.

Podobně rozbitá je i optimalizace na konzoli PlayStation 5. Přestože jsem nemusela ve hře žádnou část opakovat, ani jednou mi nespadla a nevšimla jsem si nějakých velkých bugů, neustále jsem narážela na vizuální chyby. Jako například doskakující textury, problikávající černé snímky, přesvícené scény či zaseknuté efekty. A to jak v režimu kvality, tak výkonu. A to celé podívané na kráse opravdu nijak nepřidá.

A hudba? Ta je z toho všeho asi nejlepší, byť na poměry Life is Strange je dle mého názoru stále poněkud podprůměrná. Série se pokaždé vyznačovala řadou zpívaných, zapamatování hodných skladeb, kterých tady zkrátka příliš není.

Life is Strange: Reunion tak na mě opravdu působí jako fanfikce. Jestliže po něčem takovém toužíte, Reunion si s přehledem užijete. Jsou to právě okamžiky a dialogy mezi Max a Chloe, které jsou na hře zásadně to nejlepší. Je ovšem zjevné, že právě kvůli této dvojici bylo upozaděno všechno ostatní. Ať už jsou to vedlejší postavy, nezajímavá rozhodnutí, nevýrazná hratelnost, vedlejší obsah, či grafická podoba nových postav. A to je dle mého názoru spíše než úctyhodné zakončení příběhu Max a Chloe velký projev neúcty ke kdysi oblíbené sérii.