Layers of Fear aneb přehlídka psychických poruch

Layers of Fear, aneb vrstvy strachu. Jako kovaná konzumentka hororových filmů jsem ke hře přistupovala jako ke každému „rádoby“ hororu. S otevřenou náručí jsem čekala na cokoliv netradičního, inovativního a hluboce znepokujícího, jak by se na slušný psychologický hororový walking simulátor čekalo. Renomé vývojářů i celé značky napovídalo, že přesně to dostanu. A přiznávám, že znepokojená jsem vážně byla.

Na tenhle remake byla zvědavá velká část milovníků hororových žánrů a musím říct, že rozhodně neurazí. Nová verze totiž obsahuje vše. Najdete v ní jak první, tak i druhý díl a dvě bonusové kapitoly navíc.. To samo o sobě vytváří lehký guláš, který vám zkusím vysvětlit tak, aby se v tom vyznali jak znalci originálu, tak úplní nováčci. Titul vás totiž příběhem provede z pohledu hned vícero postav.. Děj je dělený do kapitol a novým začátkem celého dění je ta s názvem The Writer’s Story. To je zcela nová část, která v předchozích hrách nebyla a nabízí perspektivu spisovatelky, která vyhrála soutěž a byla jí dána „životní“ příležitost napsat nový bestseller na motivy tragického příběhu jednoho malíře. Poté následují právě tři kapitoly, které přináší a rozšiřují příběh originálního Layers of Fear. Hlavním hrdinou je zde Painter, tedy onen malíř, který se pokoušel pečovat o hudebně velmi nadanou manželku po tragickém úrazu a o dceru. Důležité zde bylo to slovo zkoušel. Společně s notnými dávkami alkoholu mu to totiž asi příliš dobře nešlo. Jak to ale ve skutečnosti bylo záleží spíše na vaší vlastní interpretaci. Z pohledu hráče totiž nevidíte události objektivně, spíše se brodíte vzpomínkami jako v nějakém strašlivě zmatečném myšlenkovém paláci a pohled malíře, muzikantky i dcery spíše připomíná poznávačku psychických poruch. Po těchto kapitolách přichází další část hry, která se zaměřuje na metodického herce či herečku s příležitostí si zahrát v nově připravovaném filmu na motivy bestselleru spisovatelky v úvodu. Jak asi chápete, toto je právě příběh Layers of Fear 2, který je díky nově dodané postavě spisovatelky zarámován společně s jedničkou do jednoho poutavého, ale strašlivě zmatečného celku. 

Hra je protkaná vodítky, jako jsou dopisy, popsané papírky, novinové výstřižky a fotografie, které postupně skládají příběh dokupy. Z počátku v tom budete mít asi stejně jako já strašlivý bordel. Drobky informací nacházíte po celém domě, ve všech možných zákoutích a přitom si ani na chvíli neoddychnete od strachu, který vás bude následovat na každém kroku. Přestože informací naleznete habaděj, tak i po dohrání hry můžete mít v hlavě pořádný guláš. V důsledku toho, že ve hře v podstatě nefigurují žádná jména a postavy napřímo také prakticky nikdy nevidíte, zůstává veškeré vaše povědomí o různých událostech jaksi vágní. V tomto případě se omlouvám, ale když se pokouším prchat před požárem, tajemnými hlasy a děsivou realitou, nemám zrovna čas na to si vypisovat poznámky, abych pochopila, kdy malířova manželka navštívila jakého doktora a jestli dcera měla nebo neměla talent.

Ačkoliv je vyprávění ze své podstaty retrospektivní, tak jeho výsledek přesto můžete ovlivnit a dostat se k různým koncům, které budou záviset od toho, kolik naleznete útržků z děje a jak se budete rozhodovat na konci každé kapitoly. Tedy jestli se ve svém pátrání po pravdě a toho, co se s rodinou stalo, hypoteticky přikloníte na stranu manžela, nebo manželky.

Trochu větší jasno v hlavním ději budete mít díky dvěma zcela novým bonusovým kapitolám, a to konkrétně The Final Note a Inheritance. První jmenovaná pomůže s pochopením celého vyprávění z manželčiny strany. Troufám si říci, že tahle část je ještě více znepokojivá, smutná a donutí vás přemýšlet nad tím, jak časté a běžné jsou dnes problémy se zvládáním stresu a jak na nás depky klepou za každým rohem.

Druhá kapitola je naopak skvělá k dokreslení atmosféry. Nastíní totiž pohled malířovy dcery a vy tak poznáte její skutečné dětství. Obě epizody rozhodně doporučuji si zahrát. Rozhodně skvěle zvládají vyplnit některé příběhové mezery, které nastanou v průchodu hlavního příběhu.

Prozkoumávání je každopádně alfou a omegou celé hry. Bez získání určitého předmětu se nedostanete dál. A pokud vás přemůže strach a vykašlete se na hledání vedlejších vodítek, budete mít v ději mezery. V každé nové kapitole můžete posbírat i útržky ze zničené malby. Což je pro sběratele achievementů skvělá výzva a pro běžného hráče dodatečný stres, že se nepodařilo vše dostatečně prozkoumat. Hra vám často nevratně zabouchává a dokonce i zamyká dveře hned za zády, což je poněkud zbytečně stresující. I když jsem vyloženě chtěla prozkoumávat co nejvíc, tak mi to vlastně nebylo umožněno. Chápu, že tento podlý krok ze strany vývojářů zvyšuje znovuhratelnost, ale vážně si nejsem jistá, že to stálo za frustraci během prvního průchodu.

Pojďme ale k pozitivnější části hry. Hlavně ze začátku mě zaujalo obrovské množství obrazů na každém kroku. Ty jsou vytvořeny ve stylu Doriana Graye. Líbilo se mi si je prohlížet a z některých mi šel mráz po zádech. Obrazy byly součástí i hádanek samotných. Bohužel těch je ve hře žalostně málo. To jsem vlastně u té pozitivnější části tak dlouho nevydržela… Hádanky přitom bohužel nejsou nikterak náročné. Navíc je dobré si hlídat, co se děje za vašimi zády. Jste opravdu v obýváku, nebo je to kumbál? V tomto ohledu je hra vytvořená tak plynule a netradičně, že se mnohdy stačí jen otočit a půlka místnosti se změní. Jeden nikdy neví, v jakém pokoji se zase objeví a právě tento aspekt hry podtrhuje všudypřítomný pocit bláznovství a děsu.

A to ještě z jednoho prostého důvodu. Jediné, co totiž umíte, je sbírání předmětů, utíkání a později i používání lampy. Není to nic moc, ale víc ani nebude potřeba. A k čemu, že je ta lampa? Ta se hodí ke zničení iluzí nebo nalézání vodítek, které byste bez nasvícení nenašli.

Spíš než na nějakou speciální herní mechaniku se tak vývojáři zaměřili na příběh a lekačky. Děsivá atmosféra na mě dýchala už v prvních minutách a jelikož se doporučuje používat při hraní sluchátka, můžu vám zaručit, že se budete zase bát chodit v noci na záchod. Někdy jsem měla dojem, že to vývojáři s děsivou atmosférou možná až přehánějí, protože hra je založena na permanentním pocitu strachu. Celou dobu mě provázely jedny a ty samé zvuky, na které se sice dalo časem zvyknout, ale i tak mě pořád uměly překvapit a vylekat. Nečekejte ale, že vyskočíte hrůzou každých pár sekund. Pořádný výskok si užijete jednou za pár minut, a i tak vás mnohdy překvapí.

Hlavně když vás začne nahánět duch ženy. Upřímně jsem nestála o útěky před příšerami, ale bohužel moje tužby nebyly vyslyšeny. Podobná naháněčka ale dodává hráči trochu stresu navíc. Hlavně když ani nepomohlo po ní hodit čokoládu nebo brambůrky… Posvícení onou lampou už ale ano. Na chvíli.. Za pár sekund je vám totiž zase v patách. A pokud musíte proběhnout bludiště a u toho hledat věci potřebné k otevření další části hry, bude vám tenhle duch fakt pít krev. Některé úseky navíc byly už tak zdlouhavé, že mě ta ženská vyloženě nudila a ani pomoc na čísle 911 jsem nezískala…

Ale aspoň se na to všechno hezky koukalo. Po grafické stránce nebylo už ani první Layers of Fear v roce 2016 na enginu Unity špatné. Remake byl už ale vytvořen v Unreal Engine 5 a musím říct, že se jim vážně povedl. Speciálně se mi líbilo nasvícení předmětů a barevná paleta, která dodávala hře na realističnosti a díky tomu bude mít každý hráč bobky v gatích. Zásluhou raytracingu tedy vypadá neuvěřitelně reálně nejen světlo, ale například i odlesky na mokrých površích.. Nemusíte se přitom bát, že usmažíte svou grafickou kartu. Pokud jste šťastní majitelé RTX grafik čtvrté generace, můžete se těšit na podporu DLSS 3.0, ale i s dvoutisícovou řadu a DLSS 2.0 a že to jelo slušně. Konkrétně s maximálním nastavením včetně raytracingu jsem se ve 4k díky starší verzi DLSS dostala nad 60 FPS. Potěšeni budou i majitelé dalších grafických karet, protože hra podporuje i XeSS a FSR. 

A samozřejmě by to nebyla moje recenze, kdybych nenarazila na nepřeskočitelný bug. Ve třetí kapitole jsem se snažila projít přes jedny dveře, které mě zavedly do jiné místnosti. Jak si tak kráčím, najednou si všimnu, že padám do propasti… Pocit, že tohle zřejmě nepatří do hry, mi došel až tehdy, když už jsem kolem sebe neviděla vůbec nic. Musím přiznat, že se mi tahle černá díra celkem zamlouvala, protože byla méně děsivá než to, co mě mělo správně čekat. Nepomohl ani restart. Naštěstí hra vám dává možnost si zahrát každou kapitolu zvlášť bez toho, aniž byste si měnili rozhodnutí v hlavním průchodu. Jedině tak jsem mohla hru dohrát.

Spousta dveří se také těšila, až konečně vypadnu z místnosti. Aniž bych udělala jen tři kroky ven z pokoje, dveře mnou prolétly a vztekle se zavřely. Nezřídka byla problémová i samotná navigace. Náš malíř totiž má skutečné tělo, které vlastně nevidíte, ale musíte s ním počítat. Občas tak prostě mezi stolem a skříňkou neprojdete, ač byste v reálu věděli, že prostě stačí trochu zatáhnout břicho. Nejde ale o nic, na co by se nedalo s trochou cviku zvyknout.

Musím přiznat, že mě neustálé strašení bez chvilky oddechu štvalo. Ale hledání kousků příběhu a zvědavost, co budu mít za zády tentokrát, mě relativně bavila. Titul si užijí hlavně nováčci do série Layers of Fear. Pro veterány to zase bude skvělé osvěžení starších titulů v novém kabátě s novými příběhovými částmi navíc. Pokud jste milovníky pomalejších hororů se zajímavým příběhem, který vám bude šrotovat v hlavě i týden po dohrání, je to pro vás to pravé ořechové. Dohrát základní hru s přidanými kapitolami mi zabralo asi 14 hodin a myslím, že si ji užije každý milovník psychologických hororů. Samozřejmě za předpokladu, že víte, že je hra především tím walking simulátorem. Ten je ale zvládnut opravdu obstojně.