Když dva dělají totéž... - The Rogue Prince of Persia

Kondice Ubisoftu v posledních letech mírně řečeno pokulhává. Jako milovník značek Heroes of Might and Magic nebo Prince of Persia jsem tak začal tleskat novému trendu, kdy Ubisoft místo vlastního vývoje svěří svou značku jinému týmu. U Heroesů to naštěstí vypadá nadějně a sázka na tvůrce Dead Cells jakožto vývojáře The Rogue Prince of Persia vlastně také zněla jako dobrý nápad. Jenže Ubisoft v mezičase udělal něco naprosto nečekaného. Začátkem minulého roku vydal metroidvaniovský The Lost Crown, kde se Prince z hratelnostního pohledu vrátil do 2D prostoru. Po více jak třiceti letech tu na hlavních platformách máme krátce za sebou hned dva tituly, které se snaží navázat na hratelnost prvních dvou dílů série. A hned vám prozradím, že ten dnes recenzovaný bohužel vypadá jako chudý příbuzný.

The Rogue Prince of Persia přesouvá sérii do žánru, který odtipujete i z názvu: rogue-lite. Ten staví na neustálém opakování herních úrovní, a tak bylo potřeba příběhově vysvětlit, proč hlavní hrdina může neustále umírat. Může za to artefakt zvaný bola, jenž v dětství dostal, a který se stará o to, že kdykoliv princ umře, čas se vrátí do bodu, kdy se naposledy probudil. Právě tato schopnost se projeví jako extrémně užitečná, když Perzii napadne hunská armáda posilněná temnou magií. Poměrně zajímavá příběhová premisa je značně nabourána tím, že se prakticky nijak nerozvíjí a v průběhu hry tak prostě jen budete zachraňovat rodinu a přátele a neustále zpytovat svědomí, že jste jim dříve neřekli o vaší nesmrtelnosti. Chápu, že rogue-lite hry se často kvůli příběhu nehrají, ale i tak musím říct, že jsem z pohledu scénáře prostě čekal víc.

Je tedy čas na záchrannou misi. Co k tomu máme k dispozici? Princ je trénovaným akrobatem, a tak téměř od samotného začátku může běhat po zdech, odrážet se od hran, a dokonce i dashovat. Jeho bojové dovednosti se pak liší podle toho, jakou zbraň zrovna držíte v rukou. Těch nabízí The Rogue Prince of Persia poměrně velké množství. Na začátku každého levelu dostanete některé z nich na výběr a v průběhu úrovní je můžete střídat či vylepšovat. Proti vám bude stát řada velmi odlišných typů nepřátel a vaším úkolem bude mezi nimi tancovat a rozsévat zkázu. Soubojový systém je velmi svižný a staví na tom, že nepřátelé vás nezraňují pouhým dotykem, ale pokud zrovna provádí poměrně dobře signalizovaný útok. A jakmile si osvojíte základní ovládání postavy, je kosení nepřátel poměrně zábavné. Drobným neduhem je jen to, že ačkoliv hra nabízí přes dvacet druhů zbraní, ve skutečnosti se od sebe příliš neliší. Ať tak držíte kopí, meč či sekeru, váš útok je dost podobný a spíše se mění drobné doprovodné efekty. Výrazně lépe od sebe odlišíte nástroje. Můžete mít vždy aktivní pouze jeden, například luk pro dodatečný útok z dálky, ohnivý prach nebo řetěz pro přitažení nepřátel.

Úrovně v sobě kombinují náhodnou generaci s některými statickými prvky. Právě ty statické většinou slouží pro posouvání příběhu, protože na nich buď najdete důležitý předmět, nebo NPC, které vás nasměruje příběhově dál. Většinu prostoru úrovní ovšem tvoří náhodně generované prostředí naplněné nepřáteli, obchodníky či odměnami. Osobně bych preferoval, kdyby samotná generace byla o něco nápaditější. Každá nová lokace totiž obsahuje přibližně 3 unikátní stavební prvky či pasti, které se ale opakují tak často, že je vám vlastně úplně jedno, jak je zrovna daný level poskládán. Postupně se je prostě naučíte jen co nejrychleji čistit tak, abyste se neochudili o nějakou odměnu, a poté rovnou běžíte do jedné z navazujících lokací, dokud nepostoupíte v příběhu, anebo neumřete.

Jak jsem řekl v úvodu, úmrtí pro vás není definitivní. Vždy se vrátíte do oázy, která vám bude sloužit jako základna pro meziherní vylepšování. S odemykáním nových lokací dostáváte i nové dovednostní body, které si můžete přerozdělit v několika smysluplných stromech dovedností, kde jsem já většinou upřednostňoval cokoliv, co mne udrží déle naživu. Z nepřátel padají úlomky duší, které můžete u kováře či šamanky proměnit za odemknutí nové výbavy. Hlavní hrdina se tedy vlastně napříč hrou tolik nemění, ale spíše ovlivňujete náhodu ve svůj prospěch, protože nové zbraně, nástroje a medailony často předčí ty staré. O medailoncích jsem vlastně ještě nemluvil Ty sbíráte obdobně jako další výbavu, jen jich unesete vícero. Zpočátku budete mít k dispozici tři sloty a postupně bude růst jak množství slotů, tak i užitečnost jednotlivých medailonů v nich. V repertoáru je medailonů přes šedesát a najdete mezi nimi jak drobná procentuální vylepšení útoků či obrany, tak i speciální schopnosti jako zapalování nepřátel v okolí. Princova čistící efektivita tak skutečně stoupá i nad běžné hranice rogue-lite žánru. To je dobře, protože jinak se úrovně stávají velmi repetitivní.

Vývojáři se proti frustraci snaží bojovat vícero způsoby. Hlavním je ten, že mnohé herní lokace se vám odemykají postupně. Od začátku do posledního bosse budete muset projít v jednom runu sedmi prostředími, ale na vás je, která si vyberete. Například startovní lokace budou ve finále k výběru tři a celkově navštívíte 11 různých běžných lokací a pět arén s bossy. Variabilita je celkem dostatečná, ale zvláště na začátku se vám mnohá místa budou poměrně zajídat. Obzvláště dvě, která neobsahují náhodnou generaci terénu, a tak jsou pokaždé naprosto stejná.

Dvousečnou zbraní The Rogue Prince of Persia je už jednou zmíněný příběh. Dějově v něm žádné zvraty nečekejte, ale plnění jednotlivých úkolů je celkem zábavné. V některých případech totiž hra vyžaduje, abyste například donesli předmět z jedné lokace do druhé anebo abyste našli nápovědu napříč různými místy. Smutné je, že tyto případy jsem napočítal přesně tři. Ostatní spočívaly pouze v tom, že dojdete na místo a dialog či princův komentář vás nasměruje dál. Obzvláště otravné bylo, že mnohá místa musíte navštívit bez zjevného smyslu opakovaně, protože informace z pozdějších levelů často vedou k doplnění informací z těch předchozích.

Hra obecně nahrává těm hráčům, kterým nevadí dělat stále to samé pořád dokola a dokola. Vím, že pro mnohé hráče je právě to podstatou celého rogue-lite žánru a nejde tak o chybu, ale o žánrovou definici. Za mne to ovšem jde dělat mnohem lépe. Hra začíná být skutečně zábavná až někdy v momentě, kdy se poprvé dostanete k hlavnímu bossovi. A to je za mne trochu pozdě. Pro ujasnění ovšem dodávám, že samotná likvidace bosse ještě nevede k nejlepšímu konci hry, a tak vás po něm ještě nějaké grindování bude čekat, obzvláště pokud si budete chtít odemknout nějaké zábavné skiny. Hře by prostě slušeno řádově víc obsahu po stránce příběhu a náhodně generovaných setkání či výzev. Osobně si tak myslím, že ještě půl roku v předběžném přístupu by stačilo na významné vylepšení zážitku. Na druhou stranu musím uznat, že od spuštění předběžného přístupu i tak hra ušla dalekou cestu. Nemluvím přitom jen o přebarvení kůže hlavního hrdiny z fialové na lidštější odstín.

Hra nemá žádné technické obtíže, běží naprosto svižně a na disku zabírá jen jeden gigabajt. Jedná se tak o naprosto ideální titul například pro handheldy, jako je ROG Ally. Obecně také doporučuji hrát hru na ovladači. Sice jsem většinu času strávil na myši s klávesnicí, ale vývojáři zjevně tuto cestu příliš nezkoumali, a tak se některé ovladací prvky ovládají bez ovladače skutečně nepříjemně. Pokud máte více monitorů, může se snadno stát, že myší překliknete nechtěně do Windows uprostřed náročného souboje.

The Rogue Prince of Persia je poměrně dobře odladěná rogue-lite skákačka, která fanoušky žánru dokáže na deset až dvacet hodin pobavit. Pokud ovšem dáváte ve hrách přednost propracovanějšímu příběhu anebo komplexnějším mechanikám, tak bych spíše doporučoval hledat někde jinde. Sám u hry budu nejvíce pamatovat především na soundtrack, který skvěle kombinuje perské motivy s akční hratelností a velmi dobře se poslouchá i samostatně. U značky jako Prince of Persia je ale celkem škoda, že největší pochvala jde směrem k hudbě. Přinejmenším ale oceňuji, že díky skinům inspirovanými předchozími díly série jsem v průběhu recenzování mohl zavzpomínat na DOSovský originál.