Je Wild Hearts lepší kopií Monster Hunter?

Představte si, že jste osamělý lovec monster, ne o moc větších než běžná zvěř. Putujete krajinou a za jejich trofeje, si vyděláváte na své živobytí. Když tu vám najednou vstoupí do cesty podivín, který vám na ruku přidělá neznámý předmět a řekne vám, že se po zdejších lokacích pohybují obří monstra jménem Kemono, které je potřeba zlikvidovat.

Ta pro svůj život potřebují tzv. „celestial thread“, které je mimochodem součástí i onoho předmětu na vaší ruce. Podivín zmizí a vy jste najednou lovcem o dost větších monster. Co se stalo, proč se to stalo, vůbec nic nevíte. Objeví se ještě onen podivín? Vše se dozvíte postupem času, při putování rozmanitou asijskou krajinou, v akčním 3D JRPG jménem Wild Hearts od japonského studia Omega Force.

To je tu s námi už bezmála třicet let. Kromě několika dílů One Piece a Toukiden je jeho hlavním počinem akční hack and slash série Dynasty Warriors. Není tedy žádným překvapením, že se nyní rozhodlo zkusit konkurovat slavnému Monster Hunteru, a tak se vývojáři předvedli s JRPG Wild Hearts. Zkusili tedy něco nového, ale zároveň tak nějak zůstali v žánru, který jim vždy šel. Problém však nastal, když se svůj nový titul rozhodli vyvíjet pod hlavičkou Electronic Arts, protože vydavatel má vždy právo do věcí tak trochu kecat.

Na jednu stranu je to pochopitelný krok. EA je prostě velkým jménem a zároveň jim jejich program EA Originals dal možnost celý projekt financovat, protože ruku na srdce, ale tenhle typ her u nás není až tak oblíbený jako třeba na asijském trhu. Na Wild Hearts je vidět, tvůrci z Omega Force ve hře zanechali svůj rukopis. Může být tedy Wild Hearts úspěšný titul, i když je vlastně kopií nejslavnější hry svého žánru a je pod taktovkou lidí, kteří jsou známí tím, že zkazí, co můžou?

Odpověď vás nejspíš překvapí. Ano i ne. Chvíli totiž budete do hry neskutečně zažraní a budete chtít zabíjet další a další monstra. A pak zas přijde moment, kdy ji budete nenávidět a proklínat všechny její mechaniky. To už ale předbíhám. Pojďme na začátek a řekněme si, kdo jsme, kde jsme a co je naším posláním. Wild Hearts se odehrává ve fiktivní zemi jménem Azuma.

Ta je inspirována takovou tou typickou fantasy Asií, kde je spousta barev, tradičních čínských domů a bambusu. Na první pohled byste si tedy řekli, v jak krásné harmonii musí tamní obyvatelé žít. Jenže to by se nesměli po zdejších lokacích pohybovat tzv. Kemono. Jde o obří monstra, která ohrožují zdejší lid. Jak a proč se tu objevili, to postupně odkrýváte. Váš úkol je prostý. Jako správný monster hunter - tedy pardon, lovec monster - je musíte z této země vyhnat.

Ne vždy jste ale sami. Zabít přerostlého kohouta nebo mývala můžete pochopitelně bez cizí pomoci. Stačí přijít na to, jak se který protivník pohybuje a co mu ubližuje nejvíc. Tedy až poté, co ho v dané lokaci najdete. Pak už stačí jen bezhlavě sekat, uhýbat a doufat, že padne co nejdříve. To je vždy otázkou času, protože ukazatel zdraví u nepřátel nevidíme a to, že se blíží jejich konec poznáme většinou jen tak, že jsou monstra agresivnější a zároveň zranitelnější.

Takže ano, pokud se vyžíváte ve svém vlastním utrpení, tak se na lov můžete vrhnout o samotě. Hra si však zakládá na kooperaci. Stačí buďto na mapě světa kliknout na „join session“ a připojit se k dalším dvěma hráčům z celého světa, při boji zažádat o pomoc a vyčkat, kdo se k vám připojí, nebo najít při putování danou lokací portál a zjistit, s jakým monstrem chce kdo pomoct

Když se k vám tedy někdo připojí, je to zábava. Navzdory tomu, že zbraní ve hře není mnoho a postupně se odemykají, je radost sledovat, jak někdo používá střelnou zbraň, někdo jednoruční rychlé katany a vy monstrum mlátíte obouručním těžkým kladivem. Kombinace stylu boje a zbraní zkrátka nenudí. Na zabití jsou zpravidla tři pokusy, poté se musíte na lov vrhnout znova, a pochopitelně občas narazíte na spoluhráče, kteří vás odmítají oživit nebo se připojí a nehrají.

Nic z toho ovšem zážitek nezkazí. Zaručeně vám ho ale zkazí to, když se k vám nikdo nepřipojí a vy se jednoduše nemůžete dostat dál. Skvělým případem je třeba Lavaback z konce první kapitoly. Toho jsem já osobně zabíjel 4,5 hodiny. I když jsem přišel na to, jaké jsou jeho pohyby a kdy a jak zaútočí, i když jsem měl i zbraň poměrně dost vylepšenou, sám jsem ho prostě nemohl zabít. Pak přišlo o úroveň těžší monstrum, připojili se ke mně dva další hráči a za čtyři minuty bylo hotovo.

Takže chápete mou frustraci? Nevím, jestli to Wild Hearts nějakým způsobem dělá schválně, že se k vám při těžších soubojích nikdo nepřipojí, jestli hru nikdo nehraje nebo jestli jsem měl jen smůlu, že dané Kemono zrovna nikdo nelovil. Zábavný lov v partě tak střídá zoufalá snaha o pomoc.I když se k vám zrovna nikdo nepřipojí, vždy je po vašem boku společník Tsukumo, roztomilá futuristická kulička, která je ve své podstatě sběratelským předmětem. V každé lokaci jich jsou totiž po mapě rozesety desítky. Čím víc jich seberete, tím více si Tsukumo můžete vylepšit. A to aby vám pomáhal s útokem, bránil vás, léčil nebo odlákal pozornost. Ze začátku však jeho společnost vůbec nepostřehnete. Jeho uplatnění v boji je znát až po několika hodinách hry a několika vylepšeních.

Kromě společníka Tsukumo a ostatních hráčů je důležitým prvkem hry i stavění. To na první pohled působí, jako byste hráli Fortnite, a přiznám se, že mě to trošku vyděsilo. Abych se však dostal na vyvýšená místa, byl jsem nucen se s touto mechanikou sžít. A nyní už si neumím představit, že bych bez ní hru hrál. Po nějaké chvíli jsem tomu ale přišel na kloub a teď si neumím představit, že bych hrál bez této mechaniky.

Stavět totiž můžete nejen obyčejné bedny, abyste se dostali na nedostupná místa, ale i pochodně pro ohnivé útoky nebo katapulty, dokonce lze jednotlivé prvky kombinovat. Kombinace zmiňovaných beden a pochodní vytvoří poměrně silnou bombu, samotné bedny zase barikádu a odrážecí plošiny s bednou třeba ochromující kladivo. Je tu tedy opět znát inspirace například shantae plates ze Zeldy nebo budování z Portal Knights. K veškeré té zábavě s různými typy zbraní se však přidává i výborná implementace stavění.

Nebudete však vyrábět jednu bombu za druhou. Důležitou součástí Wild Hearts je i sběr lootu. Na stavební prvky je potřeba kamení a dřevo, na vylepšení zbraní a zbroje trofeje z monster nebo na upgrade vaší postavy zase potřebujete třeba různé druhy surovin rozesetých volně po světě. To vše celou hru možná až zbytečně natahuje. Běžný hráč ji totiž kompletně dohraje za nějakých šedesát hodin. Což není v tomto žánru moc, ale ani málo.

Představte si, že věnujete několik hodin tomu, abyste několikrát zdolali jedno a to samé monstrum, protože na vylepšení vaší zbraně potřebujete 5x jeho ocas. Po úmorných bojích si s nadšením zbraň zdokonalíte, načež hned v dalším příběhovém úkolu zjistíte, že na typ monstra, které máte teď ulovit, potřebujete úplně jinou zbraň a zase jedete to stejné kolečko. Ono by tedy šlo ho třeba zneškodnit i s původní zbraní a s pomocí nějakého hráče. Jenže to by se k vám musel někdo připojit, že jo. Opět tedy musím zopakovat, že zábavu střídá frustrace.

Pro nějaké to „povyražení z kopýtka“ by bylo fajn si při soubojích promluvit se spoluhráči nebo se třeba v nějakém hubu připojit k hromadnému chatu a dohodnout si s někým lov a pomoc s úkoly. Nic takového tu však nenajdeme. Komunikace, která je u titulu, jenž si zakládá na kooperaci, dost důležitá, tu funguje jen dvěma způsoby, a to pouze v boji.

Buďto můžete předdefinovanými slovy a stiskem klávesy L dát ostatním na vědomí, že jste tu taky, nebo si jednoduše připojíte mikrofon. Toho využívají především hráči ze zemí, kde se nemluví anglicky. A to mě dost mrzí. Nezbývá tedy nic jiného, než si „popovídat“ s NPC v městečku Minato, jediném místě, kde to žije a kam se Kemono nedostanou. Tamní obyvatelé vám zadávají vedlejší úkoly, můžete zde nakupovat a prodávat suroviny a u Natsume, která je místní kovářkou, se lze vylepšovat.

V jádru je tedy Wild Hearts dobrou hrou. I když docela okatě kopíruje slavnější Monster Hunter, Dauntless nebo třeba God Eater, snaží se přidat něco navíc. Stavění ho dělá trochu sandboxovejším a dává hráčům spoustu možností, jak úkoly splnit. Důraz na kooperaci je znát, a když funguje, tak září. JRPG jsou prostě pro specifickou skupinu hráčů a dějová stránka nikdy nebyla něčím, v čem by tituly tohoto žánru excelovaly. Tady je však příběh vyprávěn trochu více „po evropsku“. Takže dokáže zaujmout i někoho, kdo nikdy podobný typ hry nehrál.

To se však nedá říci o grafickém zpracování. I když hra v klidu běží při 60 fps, potažmo při 30 během cut-scén, a ačkoliv detaily postav a monster vypadají dobře a svět srší barvami, jeho zpracování už tak dobré není. Při podrobnějším prozkoumání je vidět, jak jsou textury odfláknuté, i při nastavení grafiky na ultra vypadá například voda i detaily povrchů jako několik let starý titul z Nintendo 3DS. Animace mnohdy trvají, až moc dlouho, což je u hry, kde je v boji potřeba každá vteřina celkem mínus. Smíšené pocity jsem měl i v případě audia. Soundtrack je perfektní, opravdu mě bavilo ho poslouchat a soubojům přidával na epičnosti. Efekty zbraní a řev nepřátel už trošku pokulhávají a dabing se k některým postavám naopak vůbec nehodí. Na stranu druhou tu alespoň nějaký je. 

Wild Hearts je pro někoho, kdo nikdy nehrál hru podobného žánru, dobrou volbou. Protože je o něco jednodušší než konkurenční tituly a skvěle vás do tohoto typu her uvede. Koneckonců je tohle jen kopie Monster Hunteru, která se snaží dělat určité věci trochu jinak. Něco se povedlo a něco ne. Titul si rozhodně nezaslouží upadnout v zapomnění, ale všichni ví, že král je jen jeden.