Bojové hry opět začínají být velkým jménem. I když 2XKO ve své early access verzi prochází krušnými časy, tak stále jde o očekávaný titul. Hlavně, když se konečně dostane na konzole. Guilty Gear slaví úspěch i u západního publika. Tekken 8 má čím dál víc navštěvovanější turnaje. Fanoušci Marvelu netrpělivě vyhlíží Tōkon: Fighting Souls. Jenže pak tu je dnes už mrtvé MultiVersus nebo zapadlý Mortal Kombat 1. Alespoň film byl dobrej. Vývojáři se díky úspěchu ostatních nebojí přijít s novými značkami, a tak konečně přichází plnohodnotná videohra na motivy další skvělé komiksové série a populární seriálové adaptace Invincible. Pohled do světa superhrdinů této série je zkrátka unikátní. Ale jak nakonec dopadla hra samotná?

Bojový žánr značce Invincible sedí. A to zejména v režimu 3v3. Nedokážu si představit jiné zaměření, než je tohle, nebo hack’n’slash. Jenže po dohrání kampaně a několika hodinách v multiplayerovém versus režimu mi přijde, že v případě druhého žánru to mohlo dopadnout o něco lépe. Fanoušci a celkově hráči si zasloužili více doladěný titul, protože momentálně jde o hořkosladký zážitek. Počínaje příběhem.

Děj Invincible nevychází ani z komiksu, ani ze seriálu. V jiné realitě je Mark spolu s ostatními hratelnými postavami unesen a zotročen. Za vším stojí Technici, kteří se připoutáním postav ke strojům snaží použít jejich těla jako baterky. Jo, vlastně jde o Matrix, kdy simulace jen slouží k postavení jednotlivých hrdinů a záporáků proti sobě. A to je vše. Doslova. Celý příběh dohrajete za hodinu, možná za dvě, pokud hrajete na vyšší obtížnost. Nechci po bojovkách, aby měly příběh na celé večery nebo abych byl dojat. Tekken nebo Mortal Kombat mají kampaně jen na pár hodin, ale snaží se něco odvyprávět a příběhy postav propojit.. Jenže tady je vše tak rychle za vámi, že to ani nestihnete zpracovat. Scénář je tak přímočarý, jak ho jen šlo udělat, a celá hra tak působí jen jako jedna jediná epizoda seriálu. Na druhou stranu ukázky vypadají nádherně. Kombinace 2D a 3D stylizace hře velmi sluší a vše je více detailní, než jsem čekal. Stylově má tak spíše ke komiksům než k seriálu. Tento styl se přenáší i do hratelných částí spolu se sníženým počtem snímků za sekundu u postav, jak již můžete být zvyklí z animovaných Spider-Man filmů, nového Kocoura v botách nebo Želv Ninja.

Jenže s tím přichází podstatný problém, který například Dragon Ball FighterZ s podobným stylem netrápí. A tím je ovládání. Invincible VS má dva základní režimy ovládání – Standard a Motion. V základu má hra zapnutý Motion, který mimo jiné dokončuje vaše útoky. Je to o dost jednodušší a méně taktické. Na druhou stranu na konci komba aktivuje speciální útok, který vám ubírá speciální ukazatel. Krom speciálních útoků slouží k přivolání dalších dvou hratelných postav. Jenže pokud na vás někdo útočí a vy chcete použít jednoho z vašich parťáků jako štít, máte většinou smůlu. Nemluvě o tom, že rozložení tlačítek nedává vůbec smysl. Po přepnutí na režim Standard se ale toho moc nezmění. Ano, sice najednou je silný útok na správném místě, ale furt neřeší dva problémy – kombo útoky a obranu. Proč? Hra vám totiž neukáže, jaká tlačítka máte zmáčknout na základě ovladače, který máte připojený. Místo toho máte vše označeno jako L, S, M, H a tak dále. Ono se to nezdá, ale jakmile se snažíte naučit útoky, tak dlouho trvá si zvyknout. Hlavně když kombinace nevychází z žádného známého systému ovládání. Cením tvůrce, že chtěli přijít s něčím novým, ale to přeučování je složitější, než se zdá. Hlavně již avizovaná obrana. Ta je jen částečně podobná jiným hrám. Sice stačí jen držet směr od soupeře, ale pokud do vás již útočí, tak musíte přidat úhyb. Což v ostatních titulech není problém, protože pohyby postav jsou plynulejší a lépe čitelné. FighterZ má jednodušší systém úhybu a hlavně lépe rozpoznáte, jakým útokům se můžete vyhnout, a kterým ne. Zde vypadají lehké útoky stejně jako těžké a speciální. A v rychlém tempu, kterým hra disponuje, je téměř nemožné to rozeznat, dokud nejste seznámeni důkladně s jednotlivými postavami. 

Hra vás tak nutí používat k obraně vaše další dvě postavy. Jenže stačí menší špatné načasování a nejen, že to nevyjde, ale zároveň i přivolané posily dostanou poškození. A to rovnou 30 % životů. Musíte tak pečlivě vybírat nejen ideální moment, ale i kdy jakou postavu použít, protože se dělí do několika základních skupin – ranged, grappler, striker a balanced – a následně i několika podskupin, jako je power, zone, pressure a mnohé další. Hra tak představuje rozšířený systém kámen, nůžky, papír. Ale pokud čekáte vysvětlení co jaká skupina či podskupina znamená a proti jakým se vyplatí ji používat, tak máte smůlu. Nějak to pochyťte. Celý systém 3v3, který by měl být postaven na funkci skupin, vlastně pořádně nefunguje, dokud do hry nezainvestujete větší množství hodin. Což by nebyl problém, ale hra by měla fungovat i v základu. Což nedělá. Škoda je i to, že postavy nemají například společné ultimátní útoky, jako tomu je u série Shippuden. Přičemž samotné ultimátní útoky jsou… Ok. Až na pár výjimek nic šíleně stylového a zajímavého. 

Dalším podstatným neduhem jsou za mě situace, kdy jedna z postav umře. Místo toho, aby naskočila okamžitě druhá, u které můžete hezky načasovat silný protiútok, nastane stejná ukázka, kdy postavy vyletí proti sobě. Tvůrcům nejspíše šlo o to, aby i prohrávající strana měla šanci se nadechnout, ale proč to nejde vypnout nebo nastavit? 

Možná vás napadá, že tohle může být jen nastavení určitých režimů. Jenže ono jich tady moc není. Ani toho nastavení. Máte zde příběh, zápasy proti druhým hráčům, arkádový režim, kde jen musíte zdolat určitý počet nepřátel za sebou, a trénink. Který je hodně osekaný. A to je vše. Žádné pořádné turnaje, zábavné minihry, kde byste si odemykali další odměny, nic. Ono to bude možná i tím, že není moc co odemykat. Většinu kosmetických věcí si odemknete odehráním příběhu a pak levelováním jednotlivých postav. Ale pokud čekáte, že získáte něco víc než jen pozadí na vaši Player ID kartičku nebo jinou barvu kostýmu, tak jste na omylu. Chcete zajímavé outfity ze seriálu a komiksu? Tak zaplaťte. V průměru 270 korun za skin.

Já si nedělám falešné naděje. Všechny velké hry mají mikrotransakce, včetně bojovek. Ale aspoň je velké množství zavřeno za herní měnou, kterou si lze vydělat klasickým hraním. Zde byste to hledali marně. 

Ale abych nebyl jen negativní, ono se na hře najde několik zářných momentů. Ať už to je vizuál, dobrá optimalizace nebo samotný seznam hratelných postav. Těch je celkem 18. Pouze jedna je zcela nová, jinak jde o známé tváře primárně z první třetiny komiksů. V budoucnu se má tento seznam rozšířit o další, tak snad dojde například na Thragga. Nejvíce mě ale potěšilo překvapivé přidání Cecila, který nedisponuje žádnými schopnostmi. Jde ale o natolik oblíbenou a podstatnou postavu, že tvůrci našli způsob, jak ho přidat. Po téhle stránce hra nepůsobí odfláknutě. Tvůrci se ale až tak moc snažili ze hry udělat turnajový materiál, že zapomněli na běžné hráče, kteří si chtějí zahrát s kamarády na jednom gauči, případně online. Takže i když komplexní systém 3v3 se všemi skupinami a podskupinami vybízí k velkému taktickému plánování, tak bohužel většina hráčů ho ani neobjeví, protože se k němu těžko dostanou. 

Invincible VS mi tak trochu zlomilo srdce. Série je obrovská a má velký potenciál. Samotné přepracování systému 3v3 zní na papíře zajímavě a vizuál je zpracován na jedničku. Jenže vše je dotaženo tak napůl, jen aby fanoušci odpustili chyby, protože tady konečně mají plnohodnotnou hru. Jen aby se bavili dostatečně na to, že si koupí dva skiny navíc. Pokud vývojáři nezapracují na přístupnosti a vyváženosti některých postav, tak jen těžko hru doporučím těm hráčům, kteří si chtějí o víkendu zahrát s kamarády.