High On Life 2 je vtipná hra s vcelku nudnou hratelností

High On Life 2 je jako fidget spinner. Návyková hračka, se kterou jsou první hodiny nesmírná zábava. Když si ale uvědomíte, že se jedná o kousek plastu, který se jen a pouze točí, začne vás nudit. A to je bohužel případ i pokračování akční střílečky studia Squanch Games. High On Life 2 je nekonvenční hra, která na první pohled působí jako čirá zábava. Jenže triumfy, se kterými se vytasí v prvních hodinách, jsou také ty jediné, které má. Bez ohledu na to s kolika originálními i působivými nápady titul přichází, je zjevné, z kterých chyb prvního dílu se pokračování zkrátka neponaučilo.

High On Life 2 je akční střílečka, kterou nejvíce definuje její ulítlý troufalý humor. Ten se ostatně otiskl i do samotného vypravování. Opětovně se vžijete do role lovce odměn, který si po svržení kartelu G3 užívá slávy. Když se ale dozvíte, že zlotřilá mimozemská společnost Rhea Pharmaceutical chce začít z lidí dělat pilulky, přidáváte se k teroristické skupině vedené vaší sestrou, abyste zas a znovu dostali lidskou rasu z průšvihu. Z opěvovaného lovce je tak rázem vyhnanec a odměna je tentokrát vypsána na vaši hlavu.

Přestože premisa příběhu nepatří k nejoriginálnějším, osobně jsem si tohle ztřeštěné vypravování užívala, dokonce víc než u prvního dílu. Nečekejte vesmírnou odyseu, přesto funguje příběh pro účely titulu opravdu vhodně. Bavit se u něj budete především díky jeho největším aktérům, kterými jsou vaše mluvící zbraně.

Právě ty v kombinaci s vaší posádkou povedou většinu dialogů, kterých je ve hře opravdu hodně. Každá z nich má vlastní povahu, chování i minulost: Sweezy věčně nadává – především vám, Sheat chce všechno řešit přímočaře a Travis je neustále v rozpacích ze svého plánovaného rozvodu. Povahy postav se propisují i do dialogových voleb, kterých je ve hře nad má očekávání, zejména ke konci hry. Byť samotný závěr, při kterém vás tvůrci donutí prakticky 40 minut sedět na místě a poslouchat haldu dialogů, bych k nejlepším rozhodně nepřirovnala.

Přesto originalita se v tomto ohledu tvůrcům nezapře, a to ani v případě zmiňovaného humoru. Ať už se jednalo o boření čtvrté stěny, kontextuální narážky, urážky či reference, nemůžu říct, že by mi vtipy připadaly vyloženě cringe, byť na mě rozhodně nefungoval každý. Ovšem o ždibec zajímavější pro mě bylo využití vtipu v kontextu úrovní a hratelnosti.

V jeden okamžik se objevíte v salónku výletní lodi a vyšetřujete vraždu. Sbíráte důkazy, vyslýcháte podezřelé a je jen na vás, abyste správně určili, kdo je vrahem. Později máte za úkol vplížit se na proslulý PolitiCon a provést atentát na zkorumpovaného politika, jen abyste se o kousek vedle zúčastnili naprosto ulítlého „death-matchového“ souboje na takzvaném MurderConu. A zatímco v další úrovni budete bojovat s duchy na pirátské lodi v břiše jakési „lochnesky“, jindy povedete souboj s nepřítelem uvnitř uživatelského rozhraní nebo se pokusíte postavit proti mimozemskému kultu.

Zrovna tak se hře daří vytvořit řadu zábavných plošinovkových částí, ve kterých využijete schopnosti svých zbraní. Se Sheatem můžete tvořit zipliny nebo napojovat elektrický proud; Creature může vyslat své „děti“ do úzkých prostor; s Gusem si vytvoříte pomocné plošiny a Sweezy zpomalí jakýkoli pohyb v okolí. A přesně v těchto chvílích se při hraní High On Life 2 budete bavit.

Zábava ovšem skončí v okamžik, kdy se objevíte v přestřelce, které jsou – ostatně jako v prvním díle – jeho nejslabší částí. Osobně jsem si je zprvu užívala. Akce je rychlá a se zmiňovanou plejádou zbraní a jejich schopnostmi se na první pohled zdá, že toho v souboji můžete podniknout opravdu hodně. Jenže po pár hodinách zjistíte, že to, co vám hra nabídla na začátku, se nikterak nemění a přestřelky začnou být generické a fádní. Přestože hra nabízí úctyhodný arzenál jako variaci na útočnou pušku, brokovnici či duální pistolky – zjistíte, že je úplně, ale úplně jedno, kterou zbraň zrovna využíváte.

Nepřátele se sice odlišují svým vizuálem i přístupem boje, ale každá zbraň na ně působí takřka totožně. Protivníci zkrátka nemají slabiny, které by určily, která zbraň je na ně nejúčinnější. Přehazovat je mě tak donutila pouze vyplýtvaná munice. Místo přebití bylo zkrátka rychlejší sáhnout po další v řadě. To je dle mého nevyužitý potenciál a neduh, kterým trpěl i díl první. A to zkrátka nechcete slyšet u hry, která se definuje jako akční střílečka a u které právě přestřelky činí tak polovinu hry.

V každém případě tomu nepomáhá ani nově přidaný skateboard. Souboje sice na jednu stranu zrychlí, ale na druhou stranu je... jako fakt zrychlí. Chápu, divná věta, ale je to tak. Někdy je to ku prospěchu a jindy naopak. Ve větších arénách je jízda na skateboardu při souboji zábava, protože můžete být nejen rychlí, ale také chytře využívat prostředí. Ale když se dostanete do arény, která je menší nebo je spíše vedena vertikálně, případně má více nepřátel, ze souboje se stává čistý chaos, kterým si to ještě chaotičtěji rázujete od nepřítele k nepříteli.

Zatímco v souboji máte pravděpodobnost tak 50 ku 50, zda budete skateboard zrovna milovat, nebo proklínat, mimo přestřelky jej nebudete chtít sundat… z nohou.

Skateboard totiž dodává pohybovému systému nejen rychlost, ale také s ním můžete skákat na různá zábradlí, lešení a další vyvýšená místa. A to je zkrátka zábava. Přitom je s ním manipulace velmi jednoduchá. Právě díky rychlosti pohybu vám nebude vadit přesouvání se po polootevřených lokacích.

Na celkem třech mapách se budete přesouvat nejen od úkolu k úkolu, ale můžete vyzkoušet také řadu vedlejších aktivit: rozvážet lidi coby provizorní „taxi“, zúčastnit se závodů, vyzkoušet si seznamku, zhlédnout film v kině, hledat vylepšení pro své zbraně či měnu, kterou můžete utratit v obchodě, nebo strhávat vlastní wanted plakáty. Aktivity na pár chvil zabaví, ale rozhodně jsem necítila nutkání splnit všechny, ani se k nim po dohrání vrátit. Neurazí, leckdy pobaví, ale za originální se považovat nedají. A orientace v lokacích také vázne, protože si na mapě nemůže vztyčit orientační bod.

Oproti tomu se nejen lokace, ale také celá hra může pyšnit krásnou grafickou stylizací. Barevná paleta a animovaná podoba hře zkrátka sluší. Animace zbraní jsou skvělé, ale musím uznat, že animace některých postav – zvlášť lidí – byly leckdy zvláštní a spíše umělé. Naprostou špičkou je ovšem dabing, titul do svého ansámblu navíc přivítal i hlasy nové.

Stejně ovšem nemohu vychválit technickou stránku titulu pro počítače. Zatímco jsem málokdy měla problém se snímkovou frekvencí, a to i na vyšší detaily s využitím DLSS, osobně jsem velmi často narážela na bugy. Ať už to byly přeskakující animace, zaseknutí v textuře či jejich kolize, nevyměněný prompt dialogu či nutnost restartovat hru, protože se zkrátka další část nenačetla – opravdu mě překvapilo, kolik technických chyb hra i po vydání obsahovala. Nikdy se mi nestalo, že bych musela opakovat větší část či bych měla z hraní kvůli bugům špatný zážitek. Ale k náladě mi zejména v závěru hry vyloženě nepřispěly.

High On Life 2 je hra jako žádná jiná, ze které čiší, že tvůrci mají kreativity na rozdávání. Příběh se nese v zajetých kolejích, ale nasazuje sobě zábavnou, vtipnou a neokoukanou fasádu, která vás – v případě, že vám i humor hry vyhovuje – zkrátka bude bavit.

Úrovně vám nabídnou řadu originálních lokací, ve kterých se dostanete do zábavných situací. Právě v nich hratelnost vzkvétá, ale naopak uvadá s každou další přestřelkou, které opětovně patří k tomu zásadně nejslabšímu. Skateaboard je jakousi dvojsečnou sekerou, která hru zvládá pozdvihnout i ji uškodit a optimalizace pro počítače hře úctyhodnou službu také nedělá.

Ačkoli je tak zjevné, že se tvůrci s druhým dílem snažili tenhle magoristický zážitek posunout na vyšší úroveň, je jí ve finále svou lehkou nadprůměrností podobnější víc, než se může zdát.