„Podstata války se nemění, mění se pouze její charakter.“ Asi tak by se dal popsat nový díl Hell Let Loose s podtitulem Vietnam. Přestože si série zachovává svůj osobitý styl kruté válečné vřavy a nekompromisní hratelnosti, původní vývojáře, kteří stáli za dílem z druhé světové války, byste zde hledali marně. Poté, co práva na značku odkoupil Team17 coby vydavatel, jsem se obával, jakým směrem se bude série nadále ubírat. Původní hru jsem zbožňoval a i dnes, roky po recenzování, se k ní rád vracím. Musím uznat, že nový vývojářský tým se chopil podpory překvapivě dobře, a to i přes zpočátku kontroverzní změny. Podařilo se jim však zachovat hutnou atmosféru a vizi původních tvůrců i ve chvíli, kdy se z evropských bojišť přesuneme do klaustrofobických tunelů a neprostupných džunglí Vietnamu?

Stejně jako původní díl je i Hell Let Loose: Vietnam nekompromisní čistě multiplayerová střílečka z pohledu první osoby, která se snaží balancovat na hraně realistické simulace a arkádové hratelnosti. Čekají vás velká otevřená bojiště v bitvách 50 na 50, kde taktika jasně vítězí nad hrubou silou, kde velitelé štěkají rozkazy do vysílaček a smrt je jen otázka času. Zapomeňte na Call of Duty nebo Battlefield. Tohle je pomalá záležitost vyžadující plánování každého pohybu, v níž bitvy vyhrává týmová koordinace a na vás jako na jednotlivci vlastně nezáleží. Pokud nový díl v něčem výborně kráčí ve šlépějích svého předchůdce, je to právě hratelnost, která zůstává ve většině ohledů věrná původní vizi. Kdybych to měl trochu přehnat, dalo by se říct: pusťte si naši recenzi na původní hru, zasaďte ji do nových scenérií, nějaký ten obsah odeberte, něco přidejte a voilà – recenze na Hell Let Loose: Vietnam je hotová.

Takhle jednoduché to ale bohužel není. Hra si sice zachovala své taktické jádro a velkou část mechanik, nicméně přesun z druhoválečné fronty do vietnamské džungle zákonitě změnil celkovou dynamiku a pocit z boje. Už nejde o klasické přetahování o jasně danou frontovou linii, ale o drsnou a nepředvídatelnou asymetrickou válku. Ačkoli se tu původní fanoušci budou díky základním mechanikám cítit jako doma, samotná hratelnost se výrazně proměnila. Akce je všeobecně rychlejší a boj v hustém porostu znamená diametrálně horší viditelnost. Místo ostřelování na stovky metrů přes francouzská pole či přetahování se o jedinou ulici ve Stalingradu se střety přesunuly do klaustrofobních podmínek, kde nepřítele mnohdy spíše jen slyšíte. Prostředí vás tak více nutí k pohybu, a tudíž i většímu riziku, že někdo ve vedlejším křoví bude mít rychlejší prst na spoušti. Nemyslím to jako kritiku, jen poukazuji na fakt, že plížení hustým porostem a ten všudypřítomný pocit, že nebezpečí číhá opravdu na každém kroku, dělají z nového dílu výrazně odlišný zážitek. Jestli je to změna k lepšímu, nebo horšímu, už záleží na preferencích každého hráče. Mně mnohem víc vyhovovalo přehlednější bojiště druhé světové války, kde jsem často lépe věděl, na čem jsem, čeho přesně musím dosáhnout a kde byl nepřítel většinou jasně vidět a jeho obranné pozice byly předvídatelné. V základních principech změnu nehledejte. Stále se zde hraje na obsazování bodů, a to v každém ze čtyř módů. Jednou je budete bránit, podruhé zabírat, jindy jsou odemčené všechny a vyhrává ten, kdo jich drží na konci nejvíc.

Žádný Team Deathmatch tu nehledejte. Nikoho zde nezajímá, kolik máte zabití, jaké je vaše K/D/A skóre nebo něco podobného. Vaše body se měří v tom, jak jste užiteční pro tým a jak dobře zastáváte svou roli. Těch je tu opravdu hodně – od inženýra přes medika, odstřelovače a pilota helikoptéry, až po samotného velitele, přičemž nechybí ani celý tankový prapor. Každý má v týmu svůj specifický úkol a všechny role spolu musí komunikovat a spolupracovat.

Pokud tato spolupráce funguje, čeká vás výborný zážitek a skvělá zábava na voice chatu s vaší četou. Bohužel na této komunikaci celé Hell Let Loose stojí a padá. Pokud narazíte na četu, která odmítá spolupracovat,  budete odkázáni spíše na sólové hraní a ze hry se může velmi rychle vyklubat silně frustrující zážitek. Smrt je zde na denním pořádku a na znovuoživení může čekat i přes minutu. Často budete muset běhat dlouhé vzdálenosti bez jediné akce a jednotlivé zápasy mohou trvat až 90 minut. Už jen kvůli těmto mechanikám jde o opravdu unikátní zážitek, který nesedne každému, kdo hledá jen rychlou akci.

Jestli se tedy novému týmu na tomto díle něco opravdu povedlo, je to právě ten surový pocit nebezpečí, který byste z vietnamské války měli mít – tedy alespoň částečně. Vývojáři sice rozdali základní karty slušně a hraní dokáže prodat iluzi neprostupné džungle na jedničku, ale i tak jsem se nemohl zbavit dojmu, že jsem od toho zkrátka čekal víc.

Chtěl jsem nášlapné pasti, kůly punji schované ve vysoké trávě nebo propracované a skutečně prozkoumatelné podzemní tunely. Ty tu sice v nějaké formě najdete, ale v tuto chvíli slouží jen jako glorifikované body k rychlejšímu přesunu po mapě, nikoliv jako komplexní sítě, ve kterých by probíhaly stísněné přestřelky a které by americké pěchotě naháněly hrůzu. Hra k tomu sice dělá první krůčky, ale nakonec se drží příliš zkrátka. Místo toho, aby tvůrci naplno šlápli do toho, co dělalo válku ve Vietnamu tak děsivým zážitkem, hrají na jistotu. Výsledkem je pocit, že nehrajete plnohodnotný vietnamský konflikt, ale spíše jen druhou světovou válku přebarvenou na zeleno, do které někdo pro efekt přihodil trochu toho napalmu a přelet vrtulníku. Chybí mi tu pocit dvou odlišných frakcí, za které se hraje diametrálně jinak, mají zcela rozdílné mechaniky a naplno využívají své specifické přednosti. Místo toho zde máte dvě podobné strany konfliktu, u kterých v mnoha ohledech vlastně nehraje roli, jakou stranu si vyberete. Jsou tu sice dílčí rozdíly ovlivňující přesun po mapě, kdy Američané mají plně obsluhovatelné vrtulníky a NVA svou síť tunelů, ale finální styl hratelnosti zůstává až směšně stejný. Ať už se na frontu dopravíte vzduchem, či díky tunelům, přijedete transportní dodávkou či lodí, na konci se obě strany setkají v klasickém čelním střetu o jeden a ten samý kontrolní bod bez jediné další taktické výhody. Ano, jedno nebo druhé dokáže při opravdu skvělé taktice rozhodnout o průběhu bitvy, ale ve finále se to stávalo opravdu málokdy. Vzhledem k tomu, o jak diametrálně odlišné armády se v kontextu světových dějin jedná, jde jen o slabou náplast. Souboje jsou ve výsledku příliš vyrovnané a odlišný taktický přístup k frakcím je irelevantní, což zabíjí největší potenciál konfliktu ve Vietnamu.

Kritizovat musím i množství obsahu, kterým hra aktuálně disponuje. Šest hratelných map představuje slušný a funkční základ. Hustá vegetace a všudypřítomná džungle se často slévají dohromady, takže snadno zapomenete, na které mapě zrovna jste, ale hlavní body zájmu jsou naštěstí dostatečně výrazné a zajímavé. Tvůrcům se nedá upřít snaha. Ocenil bych ovšem větší variabilitu než jen nepropustné lesy a opakující se baráčky. Kde jsou třeba intenzivní souboje ve městech? Ve hře se momentálně nachází pouze jediná otevřenější mapa, která mě vlastně bavila nejvíc. Vývojáři se natolik zaměřili na džungli, až zapomněli na jiná bojiště.

Podobný problém má i arzenál a výběr zbraní je žalostný. Na straně Američanů nebudete mít v ruce téměř nic jiného než legendární pušku M16. A na straně NVA ve většině případů variantu kalašnikova Type 56. Kromě několika dalších zbraní, které jsou specifické pro určité třídy, jako jsou lehké kulomety nebo odstřelovací pušky, bude úplně každý běhat s jednou a tou samou zbraní. Situaci nepomáhá ani plamenomet, který je sice cool, ale ve výsledku je kvůli bojům na větší vzdálenosti celkem nepoužitelný. Navíc se podle mě zbraně chovají dost podobně a rozdíl mezi základní M16 a Type 56 jsem v běžné praxi téměř nepoznal.

Přitom gunplay je vlastně zábavný. I když mi připadalo, že střílení ze zbraní je oproti předchozímu dílu výrazně zjednodušeno, pořád je to přesně ta kombinace realismu a arkády, na kterou jsem z původní hry zvyklý. Zbraně sice dokážou kopat při plné dávce, takže je potřeba s nimi zacházet opatrněji, ale zároveň není těžké se s nimi naučit. Velkou změnou je přechod k plně automatickým puškám, které výrazně mění hratelnost. A za mě ne směrem, který by se mi líbil. Zatímco v předchozím díle, kde většina tříd disponovala opakovací puškou, byla každá rána vedle krutě potrestána, tady se střílí o sto šest a na nějaké rozvážné míření často není čas. Všudypřítomná kadence plně automatických zbraní mění střety ve zběsilejší kropení křoví, což sice k téhle válce svým způsobem patří, ale v rámci zavedené identity Hell Let Loose mi to přišlo jako zbytečný ústupek k arkádovějšímu pojetí.

Velký dopad na bojiště mají i vozidla. Najdete zde lodě, transportní dodávky, ale i vrtulníky či tanky. Jízda s nimi ovšem patří bezpochyby k té více arkádové složce celé hry, což působí trochu zvláštně. Hlavně pak u novinky v podobě vrtulníků. I tak je ale jejich obsluha zábava a například chat v tankovém praporu patřil vždy k jednomu z těch nejlepších zážitků.

Krok zpátky pro mě bohužel představuje  audio stránka. Ta pohlcující a dunivá atmosféra; chvíle, kdy jsem se modlil, aby ta bomba nespadla blízko mě, a kdy jsem spolehlivě rozeznal jednotlivé zbraně, jsou pryč. Zvuky v novém díle splývají dohromady, zbraním chybí jejich vlastní identita a výbuchy najednou nezní tak děsivě jako dřív. Ano, naslouchat krokům v houští je sice fajn, ale co kromě toho? Žádné přirozené šustění listí či větví, které by vás mohlo zmást, tu nehledejte. Místo toho až příliš zřetelně poznáte, když se okolo vás někdo plíží.

Tedy většinou, až do chvíle, než narazíte na zabugovaný prostorový zvuk. Audio je kvůli tomu často naprosto nespolehlivé. Kroky zní občas ze všech stran, a identifikovat pozici nepřítele je pořádný oříšek. Technických chyb a bugů je ve hře celá řada. Největší potíže dělají příšerné propady snímkové frekvence a optimalizace by zasloužila ještě výrazný zásah. Kromě toho se vrací starý známý problém z předchozího dílu – doskakování objektů a pomalé načítání textur. V husté džungli, kde potřebujete jasně vidět každého protivníka, je to nesmírně otravné. Nemůžete se spolehnout na to, co vidíte, protože textury mají problém s včasným vykreslením a jednolitá masa zeleně se tak často slévá v jednu nepřehlednou kaši. Kvůli tomu se nedá spolehnout ani na to, že vás nikdo nevidí.

Hell Let Loose se na druhou stranu nedá upřít, že vypadá velmi pěkně v případě nejvyššího nastavení detailů na PC. Přesun hry na Unreal Engine 5 jí v tomto ohledu prospěl. Flóra je skvělá a funguje výborně při maskování. Sluneční paprsky, které prosvítají korunami stromů, dokážou navodit opravdu fajn atmosféru. Zároveň se mi líbí množství detailů na mapách. Opravdu to vypadá, že tady zrovna seděli vojáci nebo že ve vesničce někdo žije. Je vidět, že si vývojáři s prostředím hezky vyhráli, za což můžu jen chválit. Vizuál funguje, jak má, i když na dnešní poměry může působit lehce zastarale. Na hry jako Call of Duty nebo Battlefield hra jednoduše nemá, ale stále se mi grafika při nastavení nejvyšších detailů celkem líbila.

Upřímně jsem strašně zklamaný, že tohle vyšlo jako plná verze hry. Ve stavu, v jakém je teď, by odpovídala maximálně tak první betaverzi. A i tak bych očekával výrazné rozšíření obsahu v co nejbližší době. Nejhorší na tom je, že Hell Let Loose: Vietnam má obrovský potenciál a hlavně staví na pevně vybudovaných základech předchozího dílu. Pokud vás původní díl už omrzel nebo jste milovníci této tematiky, Hell Let Loose: Vietnam pořád funguje skvěle – ovšem ne díky práci nového týmu, ale čistě díky tomu, co před lety vybudovalo studio Black Matter. Takže ne, díky, já se prozatím vrátím k původnímu Hell Let Loose.