Druhá světová válka je mezi hráči stále oblíbené téma a není se čemu divit. Poslední roky patřily spíše modernímu pojetí války, ale dnes je trend druhého světového konfliktu zase na vrcholu a  jména jako Call of Duty nebo Battlefield se k tomuto období opět vrací. Hell let Loose je ovšem trochu jiný případ. Vývojáři si na nic si nehrají a hned u první jejich hry nám ukazují, jak se dělají dobré střílečky pro více hráčů z druhé světové. Jediná věc, co mě na hře mrzí, je, že jsem se k ní nedostal o dost dříve.

Hell let Loose je tu s námi už delší dobu, než by se mohlo zdát. Po úspěšné kickstarterové kampani v roce 2017 se totiž hra dostala do předběžného přístupu už v roce 2019. Ovšem není tomu tak dlouho, co Hell let Loose opustilo předběžný přístup a hra vyšla v celé parádě.

Hell let Loose je klasická střílečka z pohledu první osoby bez příběhové kampaně. Ovšem i tak je svým vlastním způsobem jedinečná a unikátní. I přesto, že jsme hned na začátku zmínili právě Call of Duty nebo Battlefield, tak společného tyto hry mají jen opravdu málo. Hell let Loose totiž není vůbec arkádovou záležitostí a svým zpracováním a určitou realističností připomíná spíše sérii Arma. I když zase válečným simulátorem se taky nazvat nedá. Přece jen je tady dost aspektů, které tak úplně reálné pro ulehčení hraní nejsou. Například nekonečná výdrž nebo samotné zacházení se zbraněmi. Z těch je sice střelba obtížnější záležitostí, ovšem jedná se o příjemný balanc mezi reálnou střelbou a naprosto arkádovou, jak ji můžeme znát třeba právě ze série Call of Duty.

Na ikonických bojištích z druhé světové války, jako jsou třeba Stalingrad, pláž Omaha nebo Utah, se postaví proti sobě dva týmy, každý po padesáti hráčích.

 Celkově zde jsou dva herní módy – Warfare a Offensive. Zatímco v tom prvním se obě strany přetahují o pět bodů a vyhrává ten, kdo buďto ukořistí všech pět anebo jich má na konci víc, v tom druhém je zde jasně daná strana, která útočí, nebo jenom brání.

Na bojiště se podíváte z pohledů Němců, Sovětů a Američanů. Po výběru národnosti si pak ještě vyberete ještě jeden ze tří oddílů. Puškový, ve kterém se nachází šest vojáků, obrněný po třech a průzkumný pouze ve dvou. Podle toho, do jakého oddílu se přidáte, máte k dispozici jiné typy vybavení a vojáků. Zatímco v puškovém máte na výběr z různých pěchotních vojáků od velitele čety přes zdravotníka až po inženýra, tak v obrněném budete ovládat tanky a v průzkumném bude jeden hrát za odstřelovače a druhý za jeho pomocníka. Každý typ vojáka má svoje vlastní vybavení, různé typy zbraní podle zvolené národnosti a hlavně svoji specifickou funkci v týmu a s tím spojený i trochu jiný styl hraní. Zatímco velitel čety se stará hlavně o rozmisťování rádiových stanic pro spoluhráče, které slouží jako malá polní základna pro znovuoživování, inženýr zase může stavět barikády, ploty nebo i protitankové zátarasy. A takový zdravotník bude zvedat raněné spojence, kterým ještě je pomoci. Ten navíc disponuje i značným množstvím bandáží, které zastavují krvácení a léčí spojence. Ty sice má poruce každý z vojáků, ovšem několikanásobně menší zásobu.

Každá jednotka má zkrátka své využití v týmu a jejich kombinace se stává na bojišti klíčovou. 

Komunikace jak v týmu, tak v četě se stává pomalu až povinností a bez ní má váš tým jen malou šanci na úspěch. Jako hlava celého týmu tu je právě generál. Toho má každý tým jen jednoho a jeho úkolem je rozdávání rozkazů a pomoc svému týmu nejen na bojišti, ale zároveň i speciálními schopnostmi.

Během bitvy totiž může povolat leteckou podporu, objednávat vozidla nebo rovnou povolat bombardování určité oblasti. Možností má spoustu a rozhodně se jedná o nejdůležitější pozici v týmu. 

To, že se jedná primárně o týmovou akci, dokládá i fakt, že na osobní statistiky se tady vůbec nehraje. Tabulka vám neukazuje vaše zabití, smrti ani asistence, ale bodově udává váš přínos v týmu podle zásluh v útoku, obraně i jak moc využíváte právě možnosti vaší role.

Na první pohled se to sice nemusí zdát, ale hlavně na začátku budete ve hře trávit více času mrtví než běháním na bojišti. Cokoliv, co uděláte, pro vás znamená smrt. Jediný způsob, jak přežít, je nevystrkovat nos z úkrytu. Hlavně na začátku, než si na právě tohle základní pravidlo zvyknete, bude neustále umírat, což může být pro někoho místy až frustrující.

O to víc, když čas na oživení je někdy až minuta. Sice se to nezdá, ale čekat minutu na oživení je vážně bolest, hlavně pokud smrt na vás číhá za každým rohem. 

Na druhou stranu zabití každého nepřítele vám přináší až zlověstnou radost a s každou hodinou ve hře ten pocit o to víc sílí. Poté, co pomalu začnete chápat, jak vystřelit tak, abyste někoho opravdu i trefili, tak ten pocit je k nezaplacení.

Ono ovládání zbraní není nic lehkého. Jak už bylo řečeno, jedná se o krásný mix arkádové střelby, ale i té reálnější. Zbraně mají obrovský zpětný ráz, přesnosti některé taky moc nepobraly, ale střelba je zábavná a rozhodně si ve hře zaslouží svoji chválu. Škoda je, že si zbraně nemůžete například opřít o předměty, zdi či jiné objekty. Zrovna takový prvek ve hře, která se snaží tvářit více reálně, chybí. Zbraně ke všemu mají moc dobře zpracovaný zvuk, což střelbu dělá o to záživnější a dolaďuje to krásně atmosféru.

Tomu pak navíc dopomáhají i mapy. Těch je v Hell let Loose momentálně jedenáct a každá připomíná nějaké slavné bojiště. Jednou budete bránit Američanům ve vylodění na břehu Normandie, podruhé jako hrdý člen sovětského vojska dobývat zpět každý metr města Stalingrad a potřetí v kůži německého vojáka bránit poslední zbytky kostela uprostřed francouzského městečka. Prostředí a s tím spojený vizuál hře krásně sedí.

Pomyslnou korunu tomu pak nasazuje audiovizuální zpracování nejen zbraní. Při každém zasvištění bomby ve vzduchu se budete modlit, aby její cíl nebyl někde poblíž vás, při každé ráně z tanku si budete říkat, že teď je po vás.

 Do teď jsem ale jenom chválil, vlastně hra si to i celkem zaslouží, ale bohužel i zde se najde řada problémů. Prvním a tím za mě osobně nejhorším jsou servery. Hře totiž chybí rychlé vyhledávání, takže se postaru budete muset připojovat do veřejných serverů, včemž by nebyl žádný problém. Horší to je s tím, že oficiální servery od vývojářů jsou věčně prázdné. A ty ostatní? Ty si každý spravuje sám a určuje si svoje podmínky. Většina je tak jen pro hráče mluvící podle pravidel, pokud tedy neumíte rusky, německy nebo francouzsky, chvílemi se vám server s dobrou odezvou bude hledat těžce, protože anglicky mluvících serverů je zde míň, než by se mohlo zdát. Což kazí celkovou komunikaci, která je v Hell let Loose zásadní.

Další vadou na kráse je horší optimalizace. Sto hráčů na jedné ohromné mapě si zkrátka vybírá svoji daň. I můj počítač, který ještě nepatří do starého železa, měl s Hell let Loose i na menší detaily občas co dělat. Ve finále si ale troufám říct, že se jedná o jednu z nejlepších stříleček z období druhé světové.

Krásně zvládá kombinovat obtížnost a ví, kde přidat trochu toho realismu a kde přidat arkádové prvky. I tak se ale nejedná o hru pro každého. Je to specifický žánr, který nenadchne každého. Umírání a pomalý pohyb kupředu nemusí být pro každého. Hell let Loose je komplexní a složitá hra, která toho má hodně co nabídnout, a dokud si to sami nezahrajete, tak se popisuje velmi těžko.

I tak s klidným svědomím můžeme doporučit Hell let Loose na 8 bodů z 10. Jedná se o skvělý titul, na kterém se chyby hledají vážně těžce, ale i tak jsme si vědomi, že nepadne do ruky každému. A jak říká první achievement ve hře, vítejte v pekle.