FNAF: Security Breach je jako pizza s ananasem

Série Five Nights at Freddy’s (neboli FNAF) se stala již celkem zajetou mainstreamovou hororovou značkou. Ačkoliv začala jako takový naštvaný vtip, nakonec ovlivnila celý průmysl zaměřený na strašidelné hry tak, jak to nedokázal doposud žádný jiný titul. FNAF mělo tak šílený úspěch u youtuberů, streamerů a samozřejmě i dětí, že je skoro zbytečné tento fenomén představovat. Vývojář Scott Cawthon také kromě her vydal už tři knižní série, které dohromady obsahují necelých 20 titulů, a fanoušci momentálně napjatě očekávají oficiální film, protože ty neoficiální – mezi které patří například Willy’s Wonderland s Nicolasem Cagem v hlavní roli – už viděli. Dnes ovšem nebudeme řešit historii ani záhadný svět této legendární série, nýbrž se podíváme na její nejnovější herní přírůstek Five Nights at Freddy’s: Security Breach. První FNAF hru, ve které se můžete volně pohybovat a pravděpodobně také poslední FNAF hru, na které Scott Cawthon osobně pracoval.

Five Nights at Freddy’s: Security Breach je hororová hra na přežití pro jednoho hráče. Ujmete se postavy mladého chlapce Gregoryho, který z nějakého záhadného důvodu nestihl včas opustit slavný Fazbear Pizzaplex před zavíračkou a teď musí přečkat celou noc, než se brány tohoto obrovského zařízení znovu otevřou a on bude moci odejít. Vaším hlavním úkolem v celé hře je tedy přežít od půlnoci do šesti do rána tak, jak tomu vždy bylo ve všech FNAF hrách. Dalo by se ovšem říct, že zde veškerá podobnost končí.

Zde totiž nebudete uzavřeni v jedné místnosti, ale bude vám k dispozici celý pizza megaplex, u kterého je ta předpona mega doopravdy důležitá – budova tohoto pizzaplexu je totiž tak mohutná, že by se dalo říct, že je z FNAF hra s otevřeným světem. Další velkou novinkou je fakt, že ne všichni animatronici, které titul obsahuje, budou vaši nepřátelé. Již od úplného začátku bude samotný Freddy Fazbear vaším spojencem, který vám bude skrz celou noc radit a pomáhat přežít. Většinou s vámi bude pouze komunikovat a navigovat vás na dálku skrz inteligentní hodinky, ale jindy ho můžete přivolat k sobě a využít jako žijící tank. Gregory je malý kluk, a tudíž se může bez problémů schovat do Freddyho hrudní dutiny. Když jste takto uvnitř Freddyho, žádní jiní animatronici vás nevidí, takže můžete pizzaplexem procházet beze strachu, že vás někdo odhalí. Samozřejmě je tato úžasná schopnost omezena – Freddy se do některých částí mapy vůbec nedostane a také má omezenou baterii, kterou musíte celkem často dobíjet, takže valnou část hrací doby strávíte i klasickým plížením se kolem nepřátel.

Security Breach obsahuje technicky vzato tři typy nepřátel. První z nich jsou staří známí animatronici, zde v zastoupení kuřete Chicky, vlčice Roxy a krokodýla Montgomeryho. Technicky vzato bychom do této kategorie měli započítat i labilního pečovatele z dětského koutku, ale toho nemám odvahu sama někam přiřazovat, nechci ho naštvat. Když vás některý z těchto robotů chytí, dočkáte se legendárního FNAF jumpscaru a musíte znovu začít hrát od posledního místa uložení. Druhý typ nepřátel jsou noví S.T.A.F.F. boti – to jsou více humanoidní roboti, kteří uklízejí, hlídají a rozdávají mapy návštěvníkům megaplexu. Pokud se některým z nich necháte načapat, pouze si přivolají na pomoc klasické animatroniky. Jinými slovy nejsou vyloženě smrtelní, ale jedná se spíše jen o příjemnou provedenou překážku. Poslední kategorie je takový mišmaš jednotlivých postav, o kterých vám nechci nic spoilerovat nebo je jich ve hře tak málo, že nestojí za delší povídání. Přesto jsem je chtěla alespoň takto zmínit, abyste věděli, že design jednotlivých nepřátel je propracovaný a vskutku příjemně rozličný. Když už tedy víme, kdo na nás v FNAF: Security Breach čeká, logicky pokračujeme otázkou – co od této hry můžeme čekat my? Upřímně, i když se jedná o obrovský a velmi promyšlený titul, ne zas tak moc.

Nejde o to, že by hra byla prázdná, právě naopak, obsahuje nespočet různých sběratelských předmětů, mezi kterými najdete i několik vylepšení svých zbraní, baterky anebo chodícího tanku Freddyho Fazbeara samotného. Veskrz celý titul je poschovávána spousta rozličných a zábavných miniher jako třeba minigolf, ovládání robota, aby upekl pizzu, mini princeznovské RPG, logické hádanky anebo parodie na předchozí FNAF hry. Můžete se těšit dokonce i na několik bossfightů a volby, které ovlivní, jak budete postupovat příběhem a kterou část megaplexu prozkoumáte. Postupem v příběhu budete získávat nové hru měnící schopnosti a předměty, přičemž na konci na vás čeká šest různých konců. A samozřejmě tu máme i skrytý příběh, na který pravděpodobně vůbec nenarazíte při svém prvním průchodu hrou. Je toho spousta a krásné je, že všechny tyto detaily jsou skvěle promyšlené a propracované. Úžasně hru oživují a zachovávají ve vás zvědavost prozkoumávat pizzaplex dál. Bohužel ale ve výsledné podobě hry jsou to spíš jen takové malé kousky výborných oliv na jinak normální obyčejné pizze. Anebo teda kousky ananasu, pokud jste jeden z těch divných lidí. Jednoduše řečeno, pár skvělými kousky obložení nezachráníte pouze z poloviny upečené těsto.

Ačkoliv tento titul nabízí nespočet výborných důvodů, proč je to skvělá hra, stejně tak obsahuje i několik setsakramenstky velkých problémů, co ho táhnou k zemi. Například optimalizace jednoduše bolí. Když pomineme šílenou velikost 80GB, kterou se Security Breach honosí, narážíme na ohromný problém v plynulosti hry a časté zamrzávání obrazu hlavně při využívání bezpečnostních kamer.

Já jsem hrála na grafické kartě NVIDIA GeForce RTX 2060 SUPER a měla jsem lehce plynulejší zážitek, než když jsme poté testovali, jak hra pojede na GTX 970. To je dobrá a špatná zpráva zároveň. Na jednu stranu to znamená, že i přes šílenou optimalizaci si můžou toto FNAF zahrát i hráči se staršími počítači, na druhou stranu to znamená, že někde v kódování hry je pravděpodobně problém s bottleneckem, který do určité míry zamezuje plynulý průchod i hráčům s lepším vybavením.

Prostě optimalizace vážně bolí, a to se vůbec nezmiňuji o tom, jak stupidně provedené je menu nastavení. Jakože já nejsem člověk, co se vyzná ve vyloženě technických pojmech, takže mám vlastně i v celku ráda jednoduše provedné menu nastavování, každopádně mít možnost nastavit si přepínání stiskem klávesy jen pro sprint ale ne pro plížení se? Proč je raytracing a DLSS spojeno do jedné kategorie, co když si chci nastavit jen jedno z nich? A co mám sakra vyvodit z toho, že jediné nastavení kvality obrazu je prostě jen velmi nízké, nízké, střední, vyšší a ultra, co znamená cokoliv z toho, kde jsou detaily?

No a pak ta nechvalně známá technická stránka hry. Není žádným tajemství, že vydání Security Breach bylo o celý rok posunuto právě z důvodu dolaďování, smutné ale je, že to chtělo odsun ještě o něco větší, podstatně větší. Naštěstí jsem během celých 16 hodin, co jsem ve hře strávila, nenarazila na žádný bug tak závažný, že bych ji musela restartovat, každopádně jsem nacházela víc než dost malých chybiček, které mě jednoduše vyhodily z herního světa zpět do reality a které jsou prostě škoda. Ať už šlo o maličkosti jako časté zamrzání obrazu, baterky S.T.A.F.F. botů svítící i skrz dveře, víčka od dárkových krabic levitující ve vzduchu nebo o závažnější věci jako třeba to, že animatronici vás občas nevidí i když stojíte přímo před nimi, můžou se teleportovat z jednoho konce mapy na druhý pouhým lusknutím prstu a v zápisníku vašich úkolů zůstávají i ty questy, které jste se rozhodli nesplnit. Většinu z těchto chyb chápu – například animatronici musí být schopni se přesunout přes celou mapu, když vás načapá nějaký S.T.A.F.F. bot daleko od jejich pozice, to ale neznamená, že doslova je jen teleportovat kousek od vás je to nejlepší možné řešení. Zvlášť když je celý pizzaplex vytvořen tak logicky uvěřitelným způsobem, tak toto teleportování vskutku zamrzí. Stejně tak nemizející úkoly – jelikož Security Breach obsahuje i endgame, dává smysl, že i questy, které jste se rozhodli teď nesplnit, někde zůstanou uložené, abyste poté v endgame věděli, co můžete dělat, ale vážně musí zůstat mezi aktivními úkoly? To je akorát zbytečně matoucí a působí to jako nějaká chyba…

Příběh je kategorie, kde si upřímně vůbec nejsem jistá, jak ji mám hodnotit. Jak jsem již zmiňovala, Security Breach obsahuje v podstatě dva příběhy, jak tomu mají FNAF tituly zvykem. První příběh je doslova to, co ve hře děláte, zatímco ten druhý vypráví, jak funguje a co se stalo ve světě kolem vás. To, že je ten druhý příběh totálně schovaný, mi nevadí, nic jiného bych od FNAF hry nečekala. Ovšem to, že prvotní dějová linka je tak prázdná a všechny zajímavé informace jsou schované mimo ni… To je prostě zvláštní. I v prvním Five Nights At Freddy’s jsme věděli, za koho hrajeme a jak jsme se sem dostali, v Security Breach víme, že hrajeme za Gregoryho, ale za celou hru není nikde jasně řečeno, kdo Gregory je, jak se sem dostal a proč tady je.

V podstatě to hlavní, co ve hře budete dělat, je pohybování se po pizzaplexu. Security Breach rozhodně není simulátor chůze, ale prozkoumávání prostředí a hlavně plížení se kolem animatroniků a S.T.A.F.F. botů je základní herní mechanika. Díky tomu je možné hru prosprintovat klidně i jen za přibližně tři hodiny. Každopádně tím plížením se dostáváme na tenký led. Každý, kdo už viděl pár mých recenzí, ví, že nemám ráda tituly, které jsou postavené na kradení se kolem nepřátel. Vytvořit totiž dobrou strašidelnou atmosféru, která během pomalého a tichého vyhýbání se monstru přetrvává, je strašně těžké. A co víc, vytvořit prostě jen hru, ve které se budete pořád plížit tak, aby vás to bavilo, je dost obtížné samo o sobě. Nadšeně proto říkám, že Security Breach tento těžký úkol velmi dobře zvládá (povětšinou) a donutilo mě tak změnit můj již dlouho utvrzovaný názor, že hry o bezmocném plížení se kolem monster nemůžou být moc zábavné.

Po vzoru předchozích FNAF her zde máte přístup k bezpečnostním kamerám, které jsou po pizzaplexu rozmístěny. Kdykoliv a kdekoliv se můžete na záznamy těchto kamer podívat a zjistit tak, zda je vaše cesta čistá, anebo na ní hlídkují ti prašiví roboti. Tato možnost sice ubírá na celkové strašidelné atmosféře, na druhou stranu ale do celého aktu plížení se přidává velmi zábavný aspekt taktizování. Samozřejmě hra obsahuje několik momentů, kde vám ani kamery nepomůžou a prostě jen musíte mít při míjení animatroniků štěstí – tyhle momenty mě štvaly tak, jako mě štvou vždy – ale velmi často jsem se přistihla, že mě nenápadné probíhání kolem S.T.A.F.F. botů vážně baví. V ten moment mi ani nevadilo, že se vůbec nebojím, prostě jsem se bavila, a to bylo to hlavní. Tím nechci říct, že jsem se během hraní vůbec nebála – například části pizzaplexu, ve kterých vám kamery nejsou dostupné, jsou pěkně atmosférické, i když se v nich nic neděje. Na možnost prozkoumávat nějaké prostředí pomocí kamer dřív, než do něj vejdete, si totiž velmi rychle zvyknete a když je vám najednou odebrána, hned se cítíte podstatně víc zranitelní, což nádherně tvoří ten jemný, ale strašně příjemně všudypřítomný pocit nejistoty a strachu.

Abych byla upřímná, z celého Security Breach mám pocit, že se jedná spíše o záhadnou než hororovou hru. Musím ovšem uznat, že jsem zažila několik pořádných momentů, po kterých mi bilo srdce a během nichž jsem seděla na kraji židle a kňourala, že tudy nechci pokračovat, že se bojím. Jedná se tedy opravdu jen o pár momentů v celé hře, ale jsou to fakt sakra dobré chvilky děsu. Věřím, že pro strašpytlíky toto FNAF velmi jednoduše děsivé bude i mimo tyto momenty. Například omezená baterie vaší baterky je velmi pěkný a jednoduchý způsob, jak i z obyčejné temné chodby udělat něco víc – člověk se musí zamyslet, chci teď zapnout baterku a riskovat, že později nebudu moci svítit, nebo to teď zvládnu potmě? Tyhle detaily zvládá Security Breach suprově, ale když to vezmeme kolem a kolem pro fanouška hororu se stále jedná spíše o mysteriózní hru s několika velmi zajímavými strašidelnými částmi.

Co se grafiky a audia týče, dle mého názoru hra exceluje po obou stránkách. Například skladby, jako je Daycare Theme anebo Music Man Boss Fight šly automaticky do mého playlistu, protože jsou jednoduše výborné. Skvělý je ovšem celý soundtrack a velmi jsem ocenila i to, že je intenzivně propojený s tím, co se během vašeho hraní zrovna děje. To zas tolik her nedělá, což je vážně škoda, protože určité momenty ve FNAF: Security Breach ukazují, jak moc to přidává k hernímu zážitku.

Grafická stránka titulu zase exceluje ve své komplexnosti. Jak jsme již zmiňovali, mega pizzaplex, ve kterém se hra odehrává, je naprosto obrovský. Obsahuje nespočet různých místností a zákoutí a každé z nich vypadá jedinečně a prostě kouzelně. Ať už se jedná o pokoje našich slavných animatroniků, restaurace u hlavního pódia, prostory pro zaměstnance, dětský koutek anebo samozřejmě opuštěné stoky plné odpadu – každé místo, které navštívíte, má svoji vlastní osobnost a skoro až vypráví příběhy, které prožilo. Level design je strašně příjemně logicky vytvořený. Rozmístění jednotlivých atrakcí a restaurací v megaplexu dává smysl a s postupem hrou se vám otevírají nové a nové zkratky. Celý pizzaplex ve mně vyvolával dětské vzpomínky na návštěvy Disneylandů a Legoparků, během hraní jsem si zase připadala jak malá, akorát to bylo tisíckrát lepší, protože prostě FNAF. Jenom chodit a objevovat, co vše tahle prokletá skoro openworldová pizzerie skrývá, byla vážně zábava, za to velký palec nahoru.

Co tedy říct na závěr? Pokud jste fanoušky série a vyloženě vám nevadí občasné zamrznutí obrazovky, doporučuji vám FNAF: Security Breach na sto procent. Já osobně jsem z tohoto titulu i přes veškeré jeho chyby nadšená a nemůžu se dočkat toho, až prozkoumáváním pizzaplexu a odemykáním zbylých tajných konců strávím klidně dalších 20 hodin. Pro mě toho tento titul jednoduše nabízí dostatek, abych mu nevyladěnosti odpustila. Když se ale na věc podíváme objektivně, rozhodně se ani zdaleka nejedná o hru pro každého. Přece jen x hodin převážně chodit a objevovat každý malý detail v obřím pizzaplexu nebude bavit všechny, nedej bože, pokud bude mít někdo slabší počítač a mnohem větší problémy s bugy, než jsme měli my. Právě proto hru doporučujeme na 7/10 bodů. Jedná se o vážně super ambiciózní titul, jen to doopravdy chtělo, aby ještě chvíli zůstal v peci.