Jakožto fanoušek série jsem vždy doufal, že i moji kamarádi se alespoň začnou zajímat o Final Fantasy. I když je hlavní série složena primárně z RPG titulů, tak nabízí i dost spin offů zaměřených na jiné herní žánry. V recenzi na remake Final Fantasy VII jsem zmiňoval, že příběhem a hratelností se hra velmi přiblížila západnímu publiku, což se i trochu projevilo na rostoucích prodejích v Evropě. Ale Final Fantasy XVI tuhle pomyslnou hranici posouvá několikanásobně dále. Ať už mluvíme o vizuálu inspirovaném středověkou Evropou, českých jménech, více dramatickém příběhu inspirovaném u Game of Thrones nebo lineárnější hratelnosti obohacené o mistrovský hack’n’slash soubojový systém. Rozhodně jde více o západní titul než asijský. Neškodí to ovšem hře jako takové?

Final Fantasy XVI je akční hack’n’slash RPG zasazené do fiktivního světa Valisthea, které je rozděleno na šest národů. U moci jsou ti, kteří mají přístup k Mothercrystalům, neboli Mateřským krystalům, a Dominantům. Jedná se o individua, jež se dokáží proměnit v Eikony – mocná stvoření božského původu. Jde o prvky z minulých dílů. Eikoni jsou vlastně summoni ze všech různých dílů, zatímco krystaly v nejrůznějších podobách sloužili ke kouzlení, nebo získání speciálních schopností. Pokud jste ale nehráli žádný předchozí díl, tak se nemusíte bát. Hlavní díl série totiž funguje nezávisle na sobě. V tomhle případě dokonce hra počítá s tím, že ji bude hrát spousta nováčků. 

Aspekty z minulých dílů jsou zjednodušeny a zpracovány trochu jinak, aby svět působil více unikátně a vše bylo jednodušší na pochopení. Krystaly slouží k magii, získání vody nebo tepla. Spolu s ruinami totiž nepochází z tohoto světa, ale jde o pozůstatky Bohů či jiné civilizace. Jenže svět sužuje Blight. Symptom, který ničí vše živé, takže obyvatelé přichází o ornou půdu, pitnou vodu nebo zvěř k lovu. Vše je svým způsobem propojeno a protagonista Clive spolu s ostatními musí přijít na to jak a jak vše zastavit.

Krom záchrany světa zde máme i rodinné drama. Clive pochází z královské rodiny Rostfield, ale matka ho nikdy moc nemusela, protože nebyl na rozdíl od svého mladšího bratra plně obdarován schopnostmi Eikona Fénixe. Naštěstí záhy přichází zadostiučení. Jednoho večera na vaše království zaútočí Svaté Impérium, zabijou otce, unesou matku a z vás udělají speciálního vojáka Impéria s označením Branded. Doslova jste označeni, aby všichni věděli, že můžete čerpat aether energii a využívat ji například pro kouzlení. Jenže takových, jako jste vy, jsou stovky. Takto označení jedinci jsou bráni mnohdy jako otroci a méněcenní. Pokud jste chtěli tedy evropský středověk, tak ho máte rovnou se vším všudy. Celý příběh o nerovnosti, bozích, rodinném dramatu a intrikách napříč národy funguje doopravdy výborně.

Většina vedlejších postav dostane dostatečně prostoru, takže mnohdy si mezi nimi najdete svého oblíbence. Ať už jde o vaši kamarádku z dětství Jill, šílenou Benediktu nebo mentora Cida. Protože nebyla by to Final Fantasy hra, pokud by se v ní neobjevil někdo s tímto jménem. Každopádně právě vykreslení těchto postav provádí hra na mistrovské úrovni, což ještě posilují dokonalé herecké výkony. Mladou Jill a Joshua dabují Charlotte McBurney a Logan Hannan neboli Amicia a Hugo ze série A Plague Tale. Zatímco dospělou Jill dabuje herečka Susannah Fielding, která dabovala krom Cyberpunku také téměř vše v sérii Forza Horizon. Což bylo docela vtipné zjištění. Ale největší slávu si stejně zaslouží Ben Starr jakožto Clive a Ralph Ineson v roli již avizovaného Cida. Jméno herce nejspíše neznáte, ale všichni určitě poznáte tuhle slavnou fotku. (viz fotka níže) Výborný dramatický herec, který akorát přenáší své zkušenosti do hry. A takhle to je s většinou dabérů, takže rozhodně po stránce příběhu a herců jedině chvála.

Hra na vás chrlí obrovské množství jmen postav a lokací, ale právě herci tohle vše umí prodat. V ukázkách můžete pozastavit hru a vyjedou vám vysvětlivky všech postav či lokací. Je zde i historik, u kterého si můžete vše nechat dovysvětlit. Dokonce je zde i postava, která vám vysvětlí jednotlivé konflikty napříč národy pomocí taktické mapy nebo vztahy mezi postavami. Můžete se tak více zaměřit na dobrodružství Clivea, který se pomocí Jill, Cida a dalších snaží najít vraha svého bratra. Hlavně se snaží najít sám sebe, svou roli v tomto mýtickém světě a chce poodhalit původ krystalů. Příběh později začne i více řešit situaci již avizovaných Branded a samotné konflikty mezi královstvími. Ale to už bych pomalu zabíhal do spoilerů.

Pojďme se ale přesunout k tomu pro mnohé nejzajímavějšímu – soubojovému systému. Vůbec poprvé tu máme díl, který je od základu tvořen jakožto hack’n’slashová hra po vzoru God of War a Bayonetty. Ani remake sedmého dílu nebo spin off Crisis Core neměly tolik herních prvků zaměřených na rychlou akci bez těch tahových a taktických. Dokonce odpadají i ty spojené se složitým kouzlením, ale zůstávají například Stagger metr nebo atributy ATB mechanik. Vše ale postupně. Clive má základní útok na blízko pomocí meče, kouzlo a speciální vlastnost Eikona. Čtverečkem tak mlátíte, trojúhelníčkem sesíláte oheň, zatímco kolečkem se dokážete pomocí síly Phoenix přiblížit okamžitě k nepříteli. Takhle by to mohlo znít poměrně jednoduše, ale samozřejmě můžete všechny útoky mezi sebou kombinovat, sesílat silnější verze útoků nebo použít speciální útoky. Ty můžete mít u každého Eikona aktivní dvě najednou. Jde o silnější útoky zaměřené buďto na velké poškození, nebo spíše na nepřátelský stagger. Na ty nepotřebujete manu nebo cokoliv podobného, protože se časem sami obnoví. To je velmi podobné právě Active Time Battle mechanikám, kterými je série známá.

Někteří z vás si určitě všimli, že jsem u speciálních schopností zmínil, že je můžete mít u každého Eikona. Krom síly Phoenixe nabudete postupem příběhu schopnosti i dalších několika Eikonů. Ano, jde o sice menší spoiler, ale takový, bez kterého se hra nedá správně zhodnotit ani ukázat. Navíc to už prozradily trailery. Jak si asi není těžké domyslet, nové schopnosti několikanásobně navýšují možnosti vylepšování a kombinací útoků. Můžete totiž během souboje využívat až tři Eikony a jejich speciální vlastnosti. Eikon s větrnými schopnostmi dokáže přitáhnout slabší nepřátele, nebo ty silnější na chvíli doslova uzemnit, když jejich Stagger metr dojede do poloviny. Zároveň jeho speciální útoky nedávají tak velké poškození, ale drasticky snižují nepřátelský Stagger. Další Eikon je zase silný a dokáže lépe blokovat. Hra jich ale nabízí více. Dračí vám vyvolá dočasně křídla, po jejichž maximálním nabití pomocí uhýbání a solární energie dokáže vyvolat mocnou salvu slunečních bomb.

To samo o sobě zní skvěle. Vše se krásně doplňuje a souboj je tak doopravdy svěží. Třešničkou na dortu je ovšem možnost si speciální útoky přesouvat mezi Eikony. Jakmile si ji totiž vylepšíte na maximální úroveň, tak můžete vzít například elektrický útok a používat ho s kamenným a dračím najednou.

V souboji můžete používat i lektvary a rozdávat jednoduché rozkazy vašemu psímu parťákovi Torgalovi. I počet lektvarů byl značně omezen, ale upřímně mi to ani nevadí. Není potřeba mít třicet druhů, když deset základních bohatě stačí. Lektvary si plněním vedlejších úkolů můžete i vylepšovat, zatímco vybavení posilníte u kováře. Tady mě ale mrzí, že součástí výbaby je jen meč, pásek, nátepníky a tři prsteny nebo náhrdelníky. Šperky přidávají hlavně pasivní schopnosti nebo vylepšení konkrétních útoků. Zatímco meč, pásek a nátepníky ovlivňují základní statistiky. Ani mi nevadí, že až na meč neovlivňují vzhled, ale ještě jedno vybavení navíc by mi úplně nevadilo. Dokonce i statistiky si nevylepšujete sami, ale prostě se po každé nové úrovni navýší. Zde jde vidět, že je hra více zaměřena na hack’n’slash části než na samotné RPG atributy. Ono to vůbec nevadí, jen pro některé to může být na začátku menší překvapení, hlavně pokud čekali RPG ve stylu Zaklínače.

Final Fantasy XVI je o dost více lineární. Primární roli zde hraje souboj a příběh. Ale díky tomu jsem si oboje více užil, protože her, kde řešíte každou drobnou změnu statistik, je dost. Jen je důležité to zmínit. Někoho to potěší, někoho ne. To, co ale „šestnáctka“ dělá, dělá na výbornou a moc dobře ví, od jakých mechanik ustoupit a jaké zase posílit. I když je tedy více lineární, najdete zde vedlejší úkoly. Z těch jsem napůl zklamaný. Máme tu sice některé, které vám odemknou permanentní vylepšení, možnost jezdit na chocobovi nebo získáte výborné vybavení a části příběhu, ale většina taková není. Nejčastěji narazíte na úkoly typu „někdo mi něco ukradl, získáš to prosím zpátky“? Těchto úkolů je více, ale aspoň je splníte do pár minut a získáte za ně krom odměny i Renown neboli Proslulost. Ta určuje, jak moc je Clive ve světě známý. Lidé vám tak do úkrytu přináší odměny, které za určité milníky Proslulosti získáváte. Ta vám roste i pomocí hlavní dějové linie nebo za lov větších nestvůr z lovecké tabule. Z těch zároveň získáte i exkluzivní předměty pro výrobu silnějšího vybavení. Takže zde sice máte jednoduché vedlejší úkoly, ale aspoň jsou dobře navázány na další zájmové aktivity ve hře, takže jejich plnění přináší i hodně zajímavé a užitečné odměny. Hlavně ke konci hry doporučuji si projít vedlejší úkoly od hlavních parťáků, protože pomůžou poodhalit některá tajemství hlavního příběhu.

Příběh jsem zde už chválil, ale hudební složku a kinematografii ne. Takže je jasné, co následuje. Hudba vždy patřila svou pompézností mezi ty nejlepší části Final Fantasy. A tady tomu není jinak. Od romantických melodií, přes dramatické smyčce, až po pompézní skladby zde najdete vše, co by pořádná fantasy hra nebo seriál měl obsahovat. Ale grandióznost některých pasáží jen těžko srovnávat s jinými hrami, protože zde šel skladatel Masayoshi Soken o level dál. Vzal totiž i známé melodie z jiných dílů a přizpůsobil je zasazení. Pokud se vám tak bude zdát, že jste slyšeli část motivu sedmého nebo čtrnáctého dílu, tak to tak doopravdy je. Spolu s výbornou kinematografií budete vtaženi o to více do jednotlivých momentů, ať už jde o rodinou hádku nebo souboj dvou Eikonů. V pompéznosti zkrátka Japonci excelují a zde to jde opět vidět. Ale díky evropskému zasazení to vše působí o to více unikátně. Osobně jsem například nikdy nečekal, že uvidím bandu fantasy postav v 360° nízkopoloženém pohyblivém záběru ve stylu Michaela Baye, zatímco na pozadí pojede nadupaná skladba, která ve vás zkrátka vyvolá chuť bojovat.

Ve většině bojích jede hra v režimu výkonu na 60 snímků za sekundu. Párkrát spadne na hranici 40 fps, ale to doopravdy výjimečně. Můžete také hrát v režimu 4K 30 fps, ale upřímně nedochází k rozdílům, kterých byste si okamžitě všimli. Celou hru jsem tak odehrál v režimu výkonu, kdy jde o upscalované 1080p na 1440p, protože plynulost soubojů a samotné hry je za nás přijatelnější než vyšší rozlišení. Hra ani nemá žádnou formu raytracingu, ale díky dobře vytvořenému osvětlení vám ani nebude chybět.

Ještě než si vše shrneme, tak jsem chtěl věnovat jeden odstavec konkrétnímu aspektu evropských prvků. Konkrétně českým jménům. Gelu v recenzi na Forspoken zmínil jasnou inspiraci českými slovy, ale Final Fantasy zde jde ještě dál, hlavně v jednom konkrétním království. Ať už jde o města Tabor a Kostnice nebo jména, jako je Dalimil, Kamil nebo Ruzena. To, co to nejvíc posouvá, jsou ovšem detaily u mnohých jmen, protože zde máme lorda Ferdu, který vede celý jeden odboj, Bolka nebo stavitele Tomese. Zkrátka další důkaz toho, jak Japonci mají rádi českou kulturu a některé aspekty přebírají do filmů nebo i her.

Final Fantasy XVI je velmi unikátní jak v rámci série, tak na poli hack’n’slash titulů. Pokud jste někdy chtěli nějaký díl vyzkoušet, teď jde o ideální moment. Pokud jste ale fanoušci hlavně původních her, tak si také užijete své. Jde o unikátní titul, který při občasném plnění vedlejších aktivit dohrajete v průměru za 50 hodin. Po dohrání se vám dokonce odemkne i Final Fantasy mode, respektive vyšší obtížnost, kde se dokonce pokaždé mění poloha nepřátel. Hra totiž jinak sama o sobě není nikterak náročná. Sám jsem při hraní umřel jen dvakrát, přičemž jednou za to mohla moje nedbalost. Jestli hledáte RPG, které je více zaměřené na jednotlivé aspekty souboje a na příběh jako takový, tak si hru rozhodně užijete. Ano, vedlejší úkoly by mohly jít více do hloubky, dokonce i průzkum světa nepatří mezi to nejlepší, ale o to se hra ani nesnaží. Final Fantasy XVI ví, kdy se na co zaměřit, a to dělá mistrovsky. Příběh se vyrovnává těm nejlepším nejen v sérii, ale u her celkově, což s pompézními momenty přináší neskutečně svěží a unikátní zážitek, který dokáže uspokojit jak letité fanoušky, tak úplné nováčky. Jen těžko lze vynachválit jednotlivé aspekty abych nic nevyzradil po stránce příběhu, ale pokud jste chtěli zkusit něco trochu jiného, tak rozhodně můžu Final Fantasy XVI doporučit, protože jde jednoznačně o kandidáta na hru roku. Upřímně mě zajímá, jestli jste i vy přemýšleli o tomto dílu nebo sérii jako takové. Napište nám do komentářů a já si zatím zajdu projet hru znova. Zkrátka až tak moc dobrá je.