Je to tady! Ani nevím, jak jinak začít recenzi než projevem nadšení nad tím, že se nám vrací jedna z nejlepších her historie ve zcela novém kabátku, přepracovaném příběhu a souboji. Není ovšem všechno zlato co se třpytí. Final Fantasy VII Remake je totiž jen minimální výseč původní hry, ovšem natažena a propracovaná do téměř každého detailu. Zároveň se jedná teprve o první část z bůh ví kolika částí. Přesto tato pouhá část působí jako ucelená hra, nikoliv jako pouhý prolog, nebo jakési představení série. Tato recenze neobsahuje žádné velké spoilery, takže ze zážitku ze hry vám nic nevezmu. Pokud jste nováčky do této letité série, nemusíte se vůbec bát, Final Fantasy VII je možná nejpřívětivější díl ze všech.

I když se podle číslovky zdát, nejde o sedmé pokračování jednoho a toho stejného příběhu. Final Fantasy je letitá série, přičemž na sebe navazuje jen minimum dílů. Hru si tedy můžete pustit i bez jakýchkoliv znalostí. Zároveň byl přepracován samotný souboj tak, aby byl více přívětivý nováčkům. O tom ale až později, nyní k samotnému příběhu.

Jak jsem již zmínil v úvodu, jedná se jen o minimální výseč. Původní hra měla kolem 60 hodin, přičemž se tento remake odehrává pouze během úvodních šesti. Hra byla vylepšena a má zhruba kolem 35 hodin. Je rozdělena do 18 kapitol s tím, že od čtrnácté máte přístup k většina světa a hra se promění ze semi-open world do open-world titulu, ve kterém se můžete levelovat, plnit většinu vedlejších úkolů a tak dále. To je poměrně ideální, protože se většinu času neustále přesouváte z lokace do lokace, což by vše zkomplikovalo. Čtrnáctá kapitola navíc představuje rychlé cestování pomocí Chocobo stanic.

Příběh samotný přináší poměrně dost změn, hlavně ke konci hry. Hrajete za Clouda, bývalého vojáka, který se zbavil všech emocí, výměnou za obrovskou sílu. Organizace Avalanche si objedná vaše služby při útoku na jeden z reaktorů organizace Shinra, která vysává energii ze Země. Shinra ovládá celé město Midgar a představuje symbol kongromerátu a oligarchie. Avalanche je neustále označován jako teroristická organizace, která se ve skutečnosti snaží zničit Shinru za její zneužívání zemské energie. Cloud v organizace najde svou kamarádku z dětství Tifu, seznámí se s Berretem, Jessie a dalšími vedlejšími postavami a společně se snaží bojovat za správnou věc. Do toho se Cloud seznámí z tajemnou, přesto milou a roztomilou Aerith a zápletka je na světě.

Větší důraz byl věnován vedlejším postavám, hlavně Jessie a Wedgovi. Díky tomu působí více lidsky, a hlavně pořádně pochopíte jejich důvody v přidání se k Avalanche. Příběh prošel ale znatelnými změnami, kterých si všimnete hned po úvodní misi. Některé fanoušky změny pobouřili, ale mají důvod. Některé osudy postav jsou pozměněny, dokonce i pár zápletek, a hlavně samotný konec. Jenže vše z nějakého důvodu. Pokud jste hráli původní hru, musíte uznat, že konec byl poměrně slabý. Tím se dostáváme ke konci příběhu remaku, který je první částí. Trošku jsem se obával, jakým směrem se tvůrci nově vydají a upřímně – vše dává relativně smysl a nemůžu se dočkat jakým směrem se pokračování následně vydá. Takže hádám, že žádný hon na zlatého Chocoba se nekoná.

Jak jsem již zmínil, změnou prošly i postavy, hlavně Cloud samotný. V původní hře byl bezdůvodně chladný a někdy až zbytečně ošklivý na některé postavy. Zde je vše způsobeno jeho původem a postupně se snaží své chování vylepšovat. Máme zde až komické scény, kdy nechápe, co je highfive, ale vidí, že Aerith něco trápí, tak se snaží na sobě zapracovat. Přesně tyhle momenty interakce postav s Cloudem spolu s výbornou kinematografií a soundtrackem vytváří výborné příběhové segmenty. Ukázky jsou tak bravurně natočené, že v hodně momentech dosahují kvalit Hidea Kojimy a přepracovaný soundtrack doplněn o několik nových písní je naprosto úžasný. Dokonce se vrací i slavná vítězná znělka, tedy jen v podání Berreta.

Největší herní změnou ovšem prošla hratelnost. Z turn-based combatu jsme se přesunuli do hack and slash. Změna je výborně provedená, a přesto si zanechává taktický souboj, při kterém se zpomalí čas a vy můžete rychle použít speciální útoky, nebo kouzla. Můžete ale kdykoliv přepnout i na jiné postavy s tím, že každá má naprosto odlišný soubojový systém.

Cloud je silně zaměřen na boj s mečem, Berret se drží opodál se svým kulometem či dělem, Tifa šílenou rychlostí sází jednu ránu za druhou a Aerith jakožto mág je největší oporou. Samotný souboj je tak výborně proveden, že i když nemůžete již oživit další postavy a zůstane vám pouze jedna, i tak můžete překonat své nepřátele. Já osobně jsem se zapomněl vybavit na souboj s Behemothem a nakonec jsem ho musel dorazit s Tifou a to měl téměř ještě polovinu životů.

Každá postava je výborně zpracovaná, a tak vás nebude nudit hrát ani za jednu z nich. Zároveň pomocí materií si můžete postavy ještě více přizpůsobit svému hernímu stylu. Bohužel při boji s většími oponenty, nebo létajícími narazíte na silné problémy s kamerou, kdy občas doopravdy netušíte, kde se nacházíte. Zároveň se mi několikrát stalo, že postavy chvíli neútočily, protože se jim nenabíjel ATB metr, který slouží pro použití speciálních útoků.

Velká chvála patří hlavně vylepšování zbraní. Každá zbraň je jinak zaměřená, některá na obranu, jiná na útok, magii, nebo je vyrovnaná. Díky vylepšování tak můžete neustále používat základní zbraně, pokud vám vyhovují jejich statistiky. Hra samotná vás ale nutí mixovat a zkoušet nové herní styly. Každá zbraň má totiž speciální schopnost, kterou se jejím používáním naučíte a následně ji můžete používat u dalších zbraní. Tím alespoň máte důvod opustit svou konformní zónu a zkusit hrát hru trochu jinak. V soubojích můžete pomocí assess materie naskenovat nepřátele a zjistit jejich slabiny, abyste co možná nejrychleji naplnili jejich stagger metr pod životy. Tím nepřátele dočasně omámíte a dáváte znatelně vyšší poškození. Zároveň tak plníte battle intel mise, po jejichž splnění se vám odemknou nové materie ke koupi a možnost bojovat proti summonům, které si poté můžete osvojit. Při jejich vyvolání lze sledovat nádherné vizuály a upřímně jsem se divil, jak nádherně hra vypadá, a přesto běží celou dobu plynule.

Tím se dostáváme ke grafické stránce hry. Modely postav jsou dechberoucí a samotné particly a animace taky. Velký důraz byl věnován, jak je u japonských her známo, očím. Říká se, že oči jsou okno do duše a zde to platí dvojnásob, protože konečně lépe pochopíte, jak se postavy v daném momentu cítí. Bohužel se stále nacházíme v 8. generaci konzolí a zkrátka zde jsou nějaké limity. Takže i když jsou postavy nádherné, kolikrát se stává, že se za nimi nenačte textura dveří nebo kytek, což jen uškodí samotnému zážitku.