Dying Light: The Beast – spin-off, který si obhájil své místo

Dying Light: The Beast původně vznikalo jen jako DLC pro druhý díl populární zombie série, ale ambice vývojářů z polského Techlandu postupně narostly do té míry, že se z projektu stala plnohodnotná samostatná hra. Tentokrát se do popředí vrací fanoušky oblíbený hrdina Kyle Crane, známý z prvního dílu. Po třinácti letech experimentů uniká z tajného vědeckého komplexu a poháněn touhou po pomstě se neštítí využít ani své nově nabyté schopnosti bestie.

Jednou z největších předností celé série je parkour – a i v The Beast se naštěstí vrací v plné síle. Pohyb je stále zábavný a plynulý, přičemž městečko Castor Woods je mu skvěle uzpůsobeno. Běh po střechách historického městečka, dropkickování zombíků do hlubokých uliček a návrat háku, který tentokrát slouží spíše ke zhoupnutí a odražení než k přitahování, dělají z pohybu radostný prvek. Na druhou stranu, právě fanoušci prvního dílu mohou být mírně zklamáni tím, že hák už neslouží jako instantní přísavka k budovám. Menším problémem je přístupnost – hra některé dovednosti vůbec nevysvětluje, i když spoustu parkourových schopností máte odemčených už od samého začátku.

Novinkou jsou schopnosti bestie, které fungují jako krátkodobý bojový tranz. V něm Kyle odhazuje zbytky lidství a mění se v nelítostného predátora, který holýma rukama drtí lebky, trhá končetiny a rozbíjí hrudní koše všech, kteří mu stojí v cestě. Tento mód, trvající zhruba 20 vteřin (dle odemčených schopností), se nabíjí tím, že rozdáváte i přijímáte poškození. Později je možné ho aktivovat i bez plného ukazatele, což přidává taktické možnosti.

Strom dovedností se dělí na lidskou a bestiální část. Zatímco lidské schopnosti si vylepšujete klasicky skrze zkušenosti z boje a úkolů, pro rozvoj bestie je třeba ulovit speciální chiméry – uprchlé nestvůry ze stejného komplexu jako Kyle. Po jejich poražení získáváte krev, kterou Crane aplikuje sám sobě a posiluje tak své monstrózní schopnosti. Zatímco bestiální větev působí svěže a originálně, lidská část je spíše konzervativní a nepřináší mnoho nového.

Samotný boj ale zůstává jednou z nejsilnějších stránek hry. Zbraně na blízko mají skvělý dopad, nechybí možnost jejich modifikací elektrickými či ohnivými efekty a celý soubojový systém je hutný, brutální a uspokojující. Kromě toho se do hry vrací i střelné zbraně – od luku a kuše až po pistole, brokovnice nebo útočné pušky. Potěší i fakt, že tentokrát je možné s nimi mířit už od začátku, bez nutnosti odemykat dovednost jako v druhém díle. Přesto největší sílu stále představuje boj zblízka – ať už chcete rozpárat mrtvé mačetou, rozbíjíte jim hlavy trubkou, nebo drtíte jejich těla obřím kladivem, pocit z boje je intenzivní a zábavný.

Kompletní průchod hlavní dějovou linkou i většinou vedlejších úkolů zabere přibližně 25 hodin, což je na rozsah samostatného spin-offu solidní porce. The Beast začíná spíše pomalejším tempem a chvíli trvá, než se hráč dostane k akci, která je pro sérii typická. První polovina hry navíc nabízí menší množství vedlejších aktivit, takže jste místy nuceni držet se výhradně hlavní linie.

Hlavní mise jsou zábavné především svou hratelností, i když příběhově příliš neoslní. Naštěstí vedlejší úkoly dodávají celku potřebnou šťávu. Některé nabízejí komornější, ale emocionálně výrazné příběhy, které se nebojí klást otázky na smysl žití a přežití v nelítostném světě. Tyto momenty patří k nejlepším částem hry a stojí za to je nevynechat.

Příběh v Dying Light: The Beast tak rozhodně není hlavním tahákem – a vlastně to vůbec nevadí. Jde o klasickou zápletku o pomstě, která nemá ambici být něčím víc. Kyle Crane po útěku ze zajetí hledá spojence a stopuje hlavního záporáka jménem Baron. Ten se v ději objevuje spíše sporadicky a jeho motivace působí jednoduše – je to šílený vědec posedlý snahou vytvořit novou rasu, která ovládne svět.

Přesto hlavní linka funguje. Kyle Crane není komplexní hrdina, ale coby akční protagonista s jasným morálním kompasem a drsnými hláškami působí svěže, zejména díky skvělému dabingu Rogera Craiga Smitha. Pokud vám vadila mdlá hlavní postava z druhého dílu, The Beast si v tomto směru rozhodně polepšilo.

Otevřený svět Castor Woods je sice menší, ale dobře navržený. Najdete zde známá bezpečná místa i nové elektrické rozvodny, jejichž aktivací získáte přístup k pastím v celé oblasti. Díky menšímu rozsahu mapy je vše dobře dostupné – a pokud se vám nechce spoléhat pouze na vlastní nohy, můžete využít pickup trucky rangerů, které jsou rozeseté po mapě v různých variantách. Ty nejen zkracují cestu, ale také poskytují možnost rozjíždět hordy zombíků, dokud vozidlo nevypoví službu. Vtipné mi přišlo i to, že se mi auto nepovedlo rozjet na více než 58 km/h, Kyle si holt na rychlostní limity potrpí. Nechybí ani různé sběratelské předměty, od dřevěných bobrů po novinové články. Ty však působí spíše jako doplněk, který většina hráčů bude sbírat jen při náhodném objevení.

Hru jsem testoval na sestavě s grafikou RTX 4070 Super. Na vysokých detailech v rozlišení 1440p se ukazatel snímků za sekundu pohyboval kolem 100 fps, ale stabilní framerate to rozhodně nebyl. Po zapnutí DLSS v režimu kvality s Frame Generation jsem se dostal na zhruba 140 fps. Výkon byl přitom stabilní a kolísání mezi scénami bylo minimální. Za více než 25 hodin hraní došlo pouze k jedinému pádu hry.

Ne vyloženě závažné, přesto občas otravné byly drobnosti spojené s otevřeným světem. Například když jsem se zasekl v geometrii mapy nebo nemohl sebrat předmět. To jsou však problémy, které lze po vydání doladit a nejsou pro otevřený svět neobvyklé. Horší je situace s cyklem dne a noci, který se mi několikrát rozbil do té míry, že se noc tvářila jako den a naopak. Protože střídání dne a noci je v Dying Light jednou z klíčových mechanik, jde o zásadnější chybu, která dokáže výrazně narušit zážitek. Vývojáři sice vydali opravný patch, ale u takto klíčového prvku bych očekával bezchybnou funkčnost už při vydání.

Vizuální stránka Dying Light: The Beast na mě udělala velký dojem hlavně díky zasazení. Přesun z klasického městského prostředí do alpského historického městečka Castor Woods působí svěže a bavil mě po celou dobu hraní. Město i okolí jsou navrženy tak, aby nepůsobily jednotvárně – střídají se lokace i atmosféra, takže i přes menší velikost mapy jsem měl pořád co objevovat. Obzvlášť musím vyzdvihnout nasvícení, které hře a její atmosféře dodává kouzlo – západy slunce jsem často jen tak pozoroval, zatímco noční pasáže bez baterky vyvolávaly pocit opravdového ohrožení. Naprosto fenomenální je pak nový systém gore. Brutalita zde není samoúčelná – spíš než o hektolitry krve jde o realistické deformace těl nepřátel, přes odpadávající končetiny až po odlétající lebky. Už dlouho jsem neviděl takhle detailní a nekompromisní zpracování brutality. Jedinou výraznější výtku mám k vizuálnímu zpracování vedlejších NPC postav, které působí příliš podobně a zasloužily by větší variabilitu.

Hudební stránku si vzal na starost opět Olivier Deriviere, který kombinuje elektronické motivy s odkazy na první díl a výsledek funguje skvěle. Soundtrack umí být v klidných pasážích nenápadný a v akčních momentech dramaticky graduje, čímž perfektně podporuje tempo hry. Zvuky zombíků i samotného boje jsou detailní, drtivé a místy až nechutně uspokojující, od chrčení nepřátel až po realistické křupání kostí a čvachtání krví nasáknutého masa. Celkově audio i grafika společně vytvářejí parádní atmosféru, která vás vtáhne a udrží vás.