Doom: The Dark Ages Revelations, aneb Eternal neřekl poslední slovo

Je tomu už něco přes rok, co naše obrazovky zase poctil Doom Slayer ve svém nejnovějším dobrodružství s podtitulem The Dark Ages. Dobrodružství, se kterým vývojáři zkusili uzemnit předchozí, téměř doslova ulítaný díl Eternal. A to pomocí štítu, parírování a důrazu na masivnější souboje. Někomu to bylo opravdu po chuti, jiným chyběla právě ta rychlost Eternalu. A oběma typům hráčů můžu říct: radujte se. Expanze Revelations dorazila.

Navzdory tajemnému jménu nečekejte, že by většina z vás chtěla řešit, co se to vlastně bude po příběhové stránce dít. Byť DLC navazuje na konec původní hry a posouvá vyprávění dál – dokonce se v pár ohledech přemosťuje k dílu z roku 2016 – výsledek je stále stejný jako u většiny dílů Doomu. Moc lidí zkrátka nebude příběh tolik zajímat.

Vývojáři z id Software se s ním sice snaží dělat to nejlepší, co svedou; je to vidět na počtu cut-scén, několika zajímavých momentech a mnohdy překvapivě decentním pojetí vyprávění. Být to téměř jakákoliv jiná hra, nebylo by výtek. Ale opravdu bych se divil, pokud většina hráčů nebude spadat buďto do kategorie „vůbec nevím, co se děje“, nebo spíše do kategorie „vůbec mě nezajímá, co se děje“. Přesto pro ty, které lore série zajímá, se tu najde několik dost zajímavých a klíčových momentů, včetně důvodu, proč vůbec Doom Slayer vlastnil králíka. Jehož vražda, pokud byste náhodou nevěděli, je v podstatě hlavní příběhový důvod, proč neustále zabíjíme démony. Opravdu.

Vše se každopádně tentokrát děje v novém prostředí, kterým je Očistec. Jde o jakési zamrzlé peklo, kde si bude muset Slayer očistit svou duši. Jak jinak než tím, že všechno, co se hne, rozstřílí na kaši. Nebo nově i rozsekne vejpůl. Asi největší novinkou je totiž zcela nová zbraň – oštěp – kterým se můžete vybavit místo štítu. Pokud už nechcete být přibití k zemi a chyběla vám možnost se přitahovat k nepřátelům a uskakovat klidně i ve vzduchu, máte to mít.

Zcela nepřekvapivě se s oštěpem hraje skvěle. Je silný, zajímavý a zábavný. Dokáže rozpůlit nepřátele před vámi a podobně jako štít parírovat zeleně označené útoky. Ale jeho nejklíčovější funkcí je možnost se přitahovat k protivníkům. Především když si pak odemknete možnost kolem nich kroužit, sranda začíná. Ale rozhodně nekončí.

Oštěp jako takový totiž disponuje celým stromem dovedností, který postupně rozšíří jeho repertoár akcí včetně vrhání nebo možnosti s ním vrazit ze vzduchu do země a nadělat kolem vás hotovou paseku. To všechno jsou mechaniky, které jsem se naučil využívat poměrně hojně. Zbraň toho má ale k dispozici víc; a to jsem naopak nevyužil nikdy. Je k tomu vlastně docela prostý důvod – je vidět, že hra nebyla pro oštěp dělaná po stránce ovládání. To množství tlačítek, která teď musíte řešit, pokud byste chtěli využívat úplně vše, je na můj vkus už celkem nesmyslné. Pravým tlačítkem myši se přitáhnete, ale jeho podržení dělá něco jiného. Jedna klávesa udělá seknutí, ale další zase bodnutí. Přes Control uděláte dash, Shiftem ve vzduchu zase zaboříte oštěp do země. Ale bacha, pokud byste stejnou klávesu instinktivně mačkali pro sprint, abyste co nejdříve po dopadu na zem začali v chaotických arénách běhat. Kolikrát se mi stalo, že jsem místo toho udělal to zabodnutí, což mi vyplýtvalo nabitou energii pro tyto schopnosti. A to ještě nezmiňuji další novou klávesu pro možnost přepínat mezi oštěpem a štítem.

Člověk si sice jakžtakž zvykne, ale hlavně uprostřed neúprosné akce je toho trochu moc. Místo toho se naučíte pár akcí a s těmi vydržíte do konce expanze. Navzdory tomu, jak hektická dokázala být už základní hra, přiznávám, že na můj vkus se rozšíření Revelations hlavně ke konci stáčelo spíše k přehnaně chaotické akci. Prostě jsem tam nějak něco mačkal, neustále dashoval – čímž jsem se vyhýbal útokům – a doufal, že to bude stačit. A většinou stačilo. Přišlo mi, že se vlastně tak trochu ze hry vytratila ta pomalejší metodičnost, kterou jsem si na základní kampani tak oblíbil. Ale dává to smysl, protože tímto se hra rozhodně více podobá právě zběsilejšímu Eternalu, který mě osobně nikdy nebavil tolik jako většinu ostatních, ale respektuji to. Je však nutno podotknout, že po ruce stále budete mít i štít. Je tak na vás si vybrat, jaký styl preferujete víc.

Ačkoliv je ve finále nejlepší používat kombinaci obojího. A to nejen kvůli environmentálním hádankám nebo přesunům po lokacích, ale protože je většina nepřátel – logicky – stále navržena hlavně pro štít. Přesto se objevuje pár nových výjimek a nejeden důvod oštěp používat pro efektivní souboj. Jako je třeba možnost jeho vržením odhalit neviditelné protivníky nebo se samozřejmě mnohem jednodušeji dostat k těm poletujícím.

Oštěp je tedy rozhodně vítanou novinkou, která dokáže téměř kompletně změnit, jak ke hře a jejímu hraní přistupujete. A to je samozřejmě spojeno s klasikou, jakou dobře známe. Tedy s velkými otevřenými levely, které jsou plné sběratelských předmětů a tajných zákoutí, jež nejsou tentokrát na mapě vyznačené, a hord nepřátel. To je navíc doplněno o sice krátké, ale vlastně docela cool retrospektivní pasáže, které dost evokují nikdy nevydaný a zrušený Doom 4. Ačkoliv jste schopni příběh dodatku dohrát za přibližně pět hodin, nenechte se mýlit, nový obsah tím nekončí a hra vám odemkne možnost se do misí vracet a prozkoumat nové části s dalšími výzvami. Mezi ně patří i možnost si zahrát vybrané staré levely z původních dílů. A pokud by vám to nestačilo... Je tam toho ještě o trochu více. Dohromady tak obsah Revelations vyjde na zhruba 8 hodin, což je poměrně úctyhodné. Nehledě na to, že po tom všem se můžete vydat ještě do arény Ripatorium i s novým obsahem, mezi který patří rovněž několik nových nepřátel. Z nichž vás pár rozhodně potrápí. A to hlavně v prvních hodinách, kdy vám hra sebere několik vychytávek, na které jste si pravděpodobně zvykli, a postaví vás už od začátku proti nejsilnějším protivníkům, jaké původní hra dokázala nabídnout.

Ve zbytku se však jedná o klasiku. Prostředí jsou detailní a nádherná, zvuky výbušné a speciální pochvalu si zaslouží i soundtrack. Ten opět zpracovala produkční společnost Finishing Move, ale oproti původní hře je mnohem výraznější a sebejistější.

Jako celek je Revelations překvapivě nabitým přídavkem, který se sice na první pohled jeví poměrně chudě, ale pokud vás baví plnit nadstavbové výzvy a prozkoumávat prostředí, zůstanete u něj na několik hodin. A i po nich vás překvapí, že se vždy objeví něco nového. A co si přece jen jiného od expanze přát než možnost se zase ponořit do oblíbené hry? A v tomto případě si i „zavzpomínat“ na předešlé díly? Jednoduše řečeno, DLC poměrně mistrně kombinuje to, co oba poslední díly dělalo tak skvělými a vytváří zajímavý hybrid. Je to zkrátka další z mnoha experimentů studia id Software nějakým způsobem posouvat sérii Doom kupředu a pokoušet se nestagnovat. Což osobně oceňuju.