Directive 8020 dokazuje, že Supermassive Games ještě umí dělat skvělé hry

Bývaly doby, kdy jsem si myslela, že se studio Supermassive Games stalo herním ekvivalentem one-hit wonder, tedy tvůrcem, kterému se podařilo udělat jen jeden skvělý titul. Téměř každá jejich další hra, která byla všehovšudy průměrná, to dokazovala. A ty doby trvaly do dne, kdy jsem si zahrála Directive 8020.

Přestože titul není v leckterých aspektech kdovíjak originální, konečně se mu daří napravit většinu nešvarů, kterých se britské studio téměř rok co rok dopouštělo. A ze všeho nejvíc se mu daří být opravdu dobrou příběhovou adventurou, která se nejen přibližuje k největšímu hitu studia, ale také si zachovává svou vlastní identitu.

Directive 8020 je pátá hra zasazená do antologie The Dark Pictures. Od předchozích titulů v sérii se ale dosti odlišuje, a to je také její největší výhoda.

Příběh nám představuje skupinu postav, která se probouzí na palubě vesmírné lodi Cassiopea. Jejich cílem je dorazit k planetě Tau Ceti f a zjistit, zda může v budoucnu nahradit Zemi coby domovskou planetu lidstva. Záhy po probuzení se ale posádka dozvídá, že jejich loď byla napadena mimozemským organismem, který umí napodobit zjev i chování kohokoliv z nich.

Premisa vypravování originální není, ale je více než zajímavá a také se příběhu daří přijít s vhodně zapadajícími zvraty, což je výrazné zlepšení oproti některým předchozím hrám studia. Titul je koncipován do osmi epizod, které mají spád díky dobré herní režii. Hra vás hází do minulosti, ale také do blízké budoucnosti, a ačkoliv to může znít zmatečně, působí to více než dobře. Navíc to vytváří dobré tempo, díky kterému vás hra jen tak nepustí.

Provedení příběhu šperkují také postavy, které jsou dostatečně rozmanité a lze si tak mezi nimi najít své oblíbence. Každá se chová, přemýšlí i reaguje jinak, což vytváří pocit uvěřitelnosti. Přesto bych si přála, aby hra neupřednostňovala některé postavy před jinými, což se u her od Supermassive Games stává poněkud běžně.  

Bezchybný není ani příběh samotný. Později se mi zdálo, že hra vybízí k otázkám, ke kterým ale nenabízí dostatečně uspokojivé odpovědi, což působí líně. Navíc staví na mechanice, že kdokoliv z posádky může být mimozemský duplikát či imposter. A zatímco zpočátku se postavy opravdu podezírají, později si i při náhodném shledání důvěřují. Na stranu druhou nabízí příběh úctyhodná zakončení, a to hned několik. Což mě dostává k asi nejzásadnější části titulu, tedy rozhodnutím.

Jestli mě něco na podobných adventurách dokázalo vytočit, tak když rozhodnutí byla naprosto evidentní nebo měla nicotný dopad. A to se v případě Directive 8020 naštěstí neděje, právě naopak. Příběhová rozhodnutí jsou mnohdy opravdu těžká i záludná, což jako vždycky podtrhuje fakt, že každá z postav může během hraní zemřít. Zatímco u některých voleb si musíte tipnout, u jiných se ta správná dá logicky či v návaznosti na předchozí dění odvodit.

Zrovna tak dialogové volby mají konečně dopad na vypravování. Ve hře převezmete kontrolu nad šesti postavami a podle toho, jakým způsobem v dialozích reagujete, se utváří jejich dominantní povaha. Ta se později přemění v takzvaný osud, který hru posune jedním či druhým a mnohdy i velmi odlišným směrem. A to jakým směrem si můžete sami ověřit v přehledu takzvaných turning points, tedy klíčových bodů.

Kdykoliv během hraní si můžete zobrazit strom vašich rozhodnutí, který vám napoví, jak rozvětvený příběh opravdu je, ale také jak jste se ocitli v dané situaci. A jelikož vám hra odhalí, jak dospět k odlišnému vyústění, můžete jej v dalším průchodu replikovat. Anebo hrajete-li v režimu Explorer, můžete se v příběhu rovnou vracet do jednotlivých bodů a svá rozhodnutí napravit. Jen to nebude vždycky tak jednoduché.

Titul totiž mnohdy reflektuje i volby, které jste učinili třeba o tři kapitoly nazpět, což jsem si na Directive 8020 naprosto zamilovala. Konečně jsem totiž měla pocit, že všechno, co ve hře dělám, má opravdu nějaký dopad. Změnit východisko situace si tak leckdy žádá i zcela nový průchod. Co bych na funkci rewind ale přece jen vytknula, je nemožnost přeskočit cutscény, procházíte-li pasáž podruhé. Přece jen to při častějším experimentování s volbami omrzí.

Po většinu hraní mě ale neomrzela hratelnost. Directive 8020 už není jen interaktivní filmem, ale opravdovou hororovou adventurou. Titul vám jen málokdy vezme ovládání a musím uznat, že je minimálně na konzoli velmi příjemné. Kromě rozhodování budete prozkoumávat okolí, ale také běhat či se plížit.

Stealth není nijak pokročilý a je zjevné, že je i dost skriptovaný, ale je více než dostačující. Tvůrci si s ním a přidruženým level designem vyhrávají. Nechybí obchůzky, narazíte na střepy, které nepřítele přilákají k vám, nebo možnosti, jak protivníky naopak odlákat. Nápomocný je také skener, který na krátkou chvíli nepřítele odhalí. Velmi často tichý přístup doprovází některá z hádanek. Budete muset přesměrovávat energii, hledat a přehazovat napájecí články, abyste se dostali od nepřítele, nebo otevírat dveře skrze jednoduchou, ale zábavnou minihru. Stealth je navíc o to víc stresující, když víte, že hra počítá i s možností, že vás nepřítel dopadne, což mnohdy může vyústit i ve smrt dané postavy. A to zejména, když minete záchranné lano v podobě quick-time eventů.

Rychlé reakce ze hry nemizí a pokaždé přicházejí ve vhodně vyhrocených okamžicích. A budete si je užívat o to víc, protože jimi titul již není přehlcený.

Oproti tomu budete mít dost prostoru pro průzkum. Ten je stejně jako stealth doprovázen využitím skeneru i hádanek, ale také se budete plazit ventilačními šachtami či hledat úzké uličky, čemuž velmi často nepřispěje ponurá hororová atmosféra či nějaký jump-scare. Odměnou vám budou sběratelské předměty jako nahrávky členů posádky, informace o vaší misi i utajované dokumenty dokreslující dění.

Klidnější průzkumné pasáže můžete využít i k chatování s posádkou. I v nich budete činit dialogové volby a nebudete-li tuto funkci opomíjet, můžete postavy o něčem informovat či je varovat, případně se dozvědět informace, které vám pomohou určit, jestli se mezi vámi skrývá imposter či nikoliv.

Jak jsem již naznačila, hra pracuje s mechanikou, že kdokoli z posádky může být replikou mimozemského organismu. Někdy tak budete konfrontováni tím, komu věřit a bude na vás získat potřebná vodítka. Jen mě mrzelo, že tenhle potenciál titul nevyužil dostatečně. Ve svém průchodu jsem na tuto „mechaniku“ narazila asi tak dvakrát a v jednom případě mi hra nadhazovala spíše všeobecné informace než nějaké konkrétní. Jelikož jsem ale v době recenzování nestihla projít naprosto všechny situace, je možné, že s nimi hra v jiných větvích pracuje více.

Titul také zapracoval na audiovizuální stránce. Graficky je na velmi vysoké úrovni, sterilnější prostředí vesmírné lodi je pěkně zpracováno, vhodné nasvícení dopomáhá nehostinné atmosféře a motion capture zvládá zachytit širokou škálu emocí. Přesto bych si dovolila vytknout některé animace postav, zejména mimiky, která je leckdy možná příliš expresivní. Tvůrci měli dříve problém také s prázdnotou v očích, což není případ Directive 8020, ale trochu více práce by si stále zasloužily.

Po stránce audia se hře daří. Zvuky, zejména nepřirozené skřeky nepřátel, jsou naprosto skvělé, dabing je stejně jako osobnosti postav rozmanitý a kapitoly často pracují i se zpívanými písněmi, což titulu přidává na atmosféře.

Příliš výtek nemám ani k optimalizaci na konzoli PlayStation 5. Titul jsem odehrála v režimu výkonu při upřednostnění 60 fps a propady jsem zaznamenala sem tam při bližším pohledu na mimozemský organismus, jinak mi běžela plynule. Kromě asi dvou případů, kdy se mi cutscéna načítala delší dobu jsem ani nenarazila na žádné bugy.

Directive 8020 není bezchybná hra. Ale je to hra, u které studio Supermassive Games konečně dokazuje, že je si vědomo nedostatků svých děl, a proto na nich pracuje. Titul se nebojí dělat věci jinak a daleko lépe než u předchozích her z antologie The Dark Pictures.

Příběh dává všehovšudy smysl, rozhodnutí mají skutečný dopad, jsou vzájemně propojená a tvarují dominantní povahu postav. Do toho titul přidává hratelnost, o které se dřívějším titulům mohlo jen zdát. Přestože tvůrci mohli příběh doladit do větších detailů, zapracovat na mechanice imposterů i zlepšit animace, nemění to nic na tom, že si Directive 8020 zaslouží chválu, a pokud je vám žánr hororových příběhových adventur po chuti, tak i váš čas.