Call of Duty: Modern Warfare II je největší derivací série, která chce zůstat věrná originálu

Další rok, další Call of Duty. Zajetý herní chod v podobě akčního nákypu namáčeného ve známé omáčce nevynechal ani letošní nabídku a pro tentokrát si vývojáři z Infinity Ward rozhodli ukousnout nemalé sousto. Kvůli touze předělat jeden z nejoblíbenějších dílů série se studio postavilo na těžkou startovní pozici.

Nejenom, že se k nim upínají pohledy miliony příznivců původního díla, ale nasycení hledají i hráči noví. Titul tak musí skloubit nostalgii s hratelností hodnou 21. století, a přitom navázat na příběh, který se vývojáři rozhodli vyprávět v Modern Warfare z roku 2019. To je nemálo povinností na jeden jediný titul, jehož kořeny jsou více než deset let staré. O to je větším překvapením, že Call of Duty: Modern Warfare II je prakticky tou největší derivací stejnojmenné série. Pokračování reimaginace série Modern Warfare se totiž nebojí od předlohy i samotného konceptu Call of Duty vzdalovat na míle daleko.

Call of Duty: Modern Warfare II je akční střílečka z pohledu první osoby, pokračování prvního dílu z roku 2019 a reimaginace originálního titulu z roku 2009 nabízející singleplayerovou kampaň, multiplayer a kooperaci. To je poněkud složitý popis na sérii, která si zakládala na přímočarém vyprávění i hratelnosti nabízející mise v rozličném prostředí a skládající se zejména z frenetických naskriptovaných přestřelek.

Modern Warfare II takové části neodstraňuje, ale mnohdy je vyloženě upozaďuje. Iteruje tak zajeté koleje série prakticky v každé misi, a to až do takové míry, že byste na první pohled mohli pochybovat, zda hrajete správnou hru, což se podepisuje na příběhové kampani.

Příběh letmo navazuje na události kampaně z roku 2019 a především navrací postavy, které jsou v sérii Modern Warfare nepostradatelné. A to dělá poněkud věrným způsobem. Mezi ty patří dynamická dvojice Soapa a Ghosta na jedné straně, ke které se přidávají nováčci z mexické divize, Alejandro a Rudolfo, a na straně druhé Gaz z prvního Modern Warfare a stálice v podobě kapitána Price.

Vypravování nás a celou jednotku staví do opozice proti teroristovi jménem Hassan, kterému se do rukou dostávají americké balistické rakety. Jen z takového popisu můžete vycítit, že příběh není pouze černobílý, ale snaží se vám odprezentovat komplexnější schéma dění a na parket zve hráče z různých států i opletačky s kartelem. To je skvělé. Důležité slovo v tomto případě je ale „snaží se“.

Celá hra si zakládá na zradě a nikoli pouze jedné; prakticky je to taková zrada na třetí. Právě i kvůli tomuto rozhodnutí je vyprávění hodně chaotické, které onu komplexní myšlenku ve finále postrádá, nebo spíše postupně ztrácí, nachází a pak zase ztrácí.

Každá mise působí jako jedna samostatná bublina, ve které na začátku vyslechnete zadání či problém a na konci mise jej uzavřete. Pro příběh jako takový si z mise odnesete jen takovou úctyhodnou, ale nijak významnou informaci, která se nějakého letmého vyústění dočká až na úplném konci. Více nežli lepidlo pro konstruktivní příběh mise působí jako přechod mezi jejich začátkem a koncem a soustředí se zejména na odlišnosti v hratelnosti.

A to je ta velká změna, na kterou vás celou dobu připravuju. Call of Duty bylo nesčetněkrát vyčítáno, že se nesnaží změnit svůj koncept. Ale moderní bitvy už dávno nejsou pouze o přestřelkách, moderní hráči chtějí něco odlišného a to jim i Modern Warfare II dá. Za to můžeme vývojářům v první řadě děkovat. Škoda jen, že nezměnili i přístup, kterým ke změnám přistupují. Vezměme to z lepšího konce.

Téměř každá mise vám kromě střelby nabídne kousek z odlišné akční série: zatímco v jedné misi si užijete sestřelování z útočného dronu, v další budete strategicky navigovat svého kolegu po úrovni za využití kamer, jindy si na nepřátele budete muset vystačit jen s vlastnoručně vyrobenými nástroji anebo se zúčastnit zběsilé přestřelky v ujíždějícím konvoji.

Modern Warfare II vyloženě čiší plejádou zajímavých nápadů, které chytře prokládá střelbou, kterou si díky diverzifikaci hratelnosti o to více užijete. Ta je totiž, jak už je u série zvykem, na prvotřídní úrovni. I když bych si našla výhrady třeba vůči trajektorii kulek, která funguje jen když ji vývojáři zrovna potřebují a v dalších případech, ať už se vytasíte s jakoukoli odstřelovací puškou, z ničeho nic zaniká. I přesto je právě střelba něčím, co Modern Warfare opětovně vrací na správnou trať a od arkádového Cold War nebo nevyvedeného Vanguard nabírá realističtější obrátky a je zkrátka zábavná.

Kde teda hratelnost dělá chybu? Problém je, že ať už vývojáři přijdou s jakoukoli zajímavou funkcí, ve finále vás jí zadusí. Buď vám takovou mechaniku představí na začátku mise a ještě v jejím průběhu se vám ji nezdráhají vrazit podruhé, ba i potřetí, a to zjevně násilně. Nebo natáhnou herní dobu tak, že prvotní nadšení se s každou další minutou vytrácí. Působí to, jako kdyby byli vývojáři na danou funkci tak pyšní, že vám ji prostě musejí ukázat znovu a znovu a znovu, i když na to mise už nemá kapacitu.

To samozřejmě neplatí ve všech případech, ale ve většině z nich bohužel ano. Kampaň tak připomíná takový koláč, který vypadá dobře, na okrajích krásně křupe, ale uvnitř je ještě tak nějak syrový a potřeboval by trochu péče navíc.

Ve finále se totiž více nežli o komplexní a propracovaný příběh jedná o nesourodý film se sice skvěle zpracovaný cutscénami a audiovizuálem, který je spíše velkolepou ságou momentů, které se potajmu inspirují původním dílem. Ten hra totiž nezanedbala a podobnosti si můžete všimnout například při misi ve Španělsku, která si bere inspiraci v Černobylu. Titul si ale spíše bere zapamatováníhodné momenty, a to pouze jejich kousky. Nostalgického pocitu se tak dočkáte, ale nepříliš často.

Zda ho najdete v multiplayeru je alespoň v době vydání diskutabilní, ale zato vám režim pro více hráčů přinese návrat k vyvedenému Modern Warfare z roku 2019. Multiplayer je klasickou přehlídkou módů, zbraní a akce, který přebírá otěže reimaginace prvního dílu a posouvá kupředu aspekty, které přinesl a některé z nich i mění povětšinu k lepšímu. Čeká na vás čistokrevná akce ve složení 6 proti 6 na mapách, které vám už při vydání nabídnou desítky hodin zábavy a nabídku, ze které se dá neustále vybírat.

K dispozici je v den vydání 10 klasických herních módů, mezi kterými nechybí Team Deathmatch, Domination, Hardpoint, Search and Destroy či Free-for-All a Modern Warfare II zve do skupiny ještě Prison Rescue a Knockout. Zatímco klasické módy nabízejí přesně takovou zábavu, kterou už od nich z tradice očekáváte, zmiňované novinky už tak slavné nejsou. Oba se totiž cílí na taktičtější postup s omezeným respawnem, který představuje zápletku nehodící se do frenetické akce, proto na primární cíl většina hráčů stejně nebere ohled.

Ke klasickým režimům také přibývají režimy masivnější, kterými se staly Ground War a Invasion. Ground War je bitva 64 hráčů, kteří jsou rozděleni do dvou týmů a na rozsáhlých mapách musejí zabírat pět vyznačených módů, k čemuž kromě střelby použijete vozidla, leteckou podporu či lodě. To z Ground War dělá bohaté bitevní pole, které pro každého hráče i typ zbraně skýtá jinou zábavu. Invansion přebírá mapy i sandboxový pocit ze hry, ale vyměňuje Domination za Team Deatmatch, snižuje počet hráčů na 40 a do směsi přimíchává také umělou inteligencí ovládané vojáky. Mohli bychom ho tak označit za lehký předkrm k režimu Ground War, který ocení zejména noví hráči, aby se ve hře i na mapě rozkoukali.

Právě mapy se pro tentokrát snaží přiblížit klasickému Call of Duty a zatímco se jim to v jistých ohledech daří, přinášejí také nenapravitelné chyby. Většina map je zkrátka velmi malá, takže ve svižných vyhrocených režimech jako třeba Team Deatmatch či Free-for-All se častokrát oživili a z druhé strany dostane ránu, abyste se obnovili kousek vedle a koloběh opakovali. Vývojáři se s tímto neduhem snaží bojovat v podobě koridorovějších prostor a větší zastavěné plochy, přesto to v některých pasážích nestačí.

To ale není jediný problém, který s mapami mám. Po celou dobu hraní jsem se nedokázala zbavit myšlenky, že mi mapy jednoduše splývají. Ačkoli lokality jako Mercado Las Almas či Crown Raceway přicházejí s originálními nápady, většina z 10 standardních map ať už barevnou paletou či modely budov připomínala jednu a tu samou. Odlišné mínění mám o mapách k módům Ground War a Invansion, které mapy sdílejí a díky jejich znásobenému počtu hráčů dostali vývojáři více prostoru si s nimi skutečně hezky vyhrát.

To samé bychom mohli říct i o zbraních jako takových.  Ačkoli se Modern Warfare II snaží v mnohém ustoupit o krok zpět ke kořenům série, neplatí tomu v případě upravování a levelování zbraní. Komplexita úpravy zbraní jako takových je skvělá. Je přehledná i intuitivní a trávit čas i v takové nabídce je vlastně zábava. Hra vás navíc dobře nutí obměňovat svůj arzenál a nezůstat pouze u jedné zbraně. Jejich odemykání totiž nezáleží pouze na ranku celého vašeho profilu, ale také na úrovních zbraní jako takových. Během jejich používání se vám totiž může ze stejné kategorie nebo „rodiny“ odemknout další, která by jinak zůstala nadobro zamčená. Chcete si tedy střílet z ikonické M16? Tak to si nejdříve budete muset trochu vylevelovat kulomet 556 Icarus, který odemknete až po dostatečném hraní se základní puškou M4.

Podobně fungují i jednotlivé doplňky pro zbraně. V rámci každé, kterou budete mít, si totiž můžete klasicky odemknout například jinou optiku, pažbu nebo zasobníky; u jiné zbraně jde ale o další sadu těchto vylepšení, která můžete zpětně použít u té první nebo jakékoliv další. Samozřejmě ne všechno jde použít na všechno, ale i tak jde o další způsob, jak vás vývojáři efektivně nutí využívat i další zbraně a nezaseknout se jenom u jedné. A pokud už na tento případ dojde, po kompletním vylevelování zbraně se vám odemkne i „weapon tuning“ a budete si moci detailněji upravovat jednotlivá vylepšení. Optiku více přiblížit k očím, zajistit, aby díky lepší pažbě zbraň spíše méně kopala než nabízela rychlejší míření a podobně.

Působivé změny se také dočkaly perky. Zatímco v předešlých hrách jste měli k dispozici pouze dva, které byly odemčené po celou dobu, Modern Warfare II vám udělí hned čtyři. Dva vám zůstanou přístupné od první chvíle, kdy vkročíte na bojiště, ale zbylé dva si budete muset zasloužit dostatečně stráveným časem ve hře, nebo body.

Titul dvojici režimů obohacuje také o kooperaci, která snižuje počet hráčů ze čtyř na dva a prozatimně nabízí tři mise. Ty sice žádnou slávou nejsou, ale oproti Modern Warfare z roku 2019 nejsou vyloženě lineární a podporují tak kreativnější postup, který ze Spec Ops dělá o trochu větší zábavu.

Call of Duty: Modern Warfare II se tak do série vnáší něco nového a obnovuje něco starého. A to jak v případě kampaně i multiplayeru. Ve většina ohledech to dělá zábavně, ale - jak je tomu u série zvykem - nedělá to vždycky správně. Kampaň vám nabídne úctyhodné akční dobrodružství, které sice čpí snahou o odlišení, a to je jedině dobře, ale mnohdy to dělá vyloženě pompézním způsobem, který není třeba. Multiplayer vrací zpátky to dobré a sám zejména v modifikaci zbraní posouvá značku kupředu, ale v některých režimech i mapách, které spadají do zajetých kolejí, se nevyvaruje školáckým chybám. To ale nemění nic na skutečnosti, že si v něm užijete hodiny zábavy.

Proto jsme se rozhodli reimaginaci druhého Modern Warfare udělit hodnocení 7 bodů z 10, a to čistě logickou dedukcí. Titul má jednoznačně navíc a chyby, které dělá nejsou nepřehlédnutelné, ale svému předchůdci nejenom, že nedělá ostudu, ale v určitých ohledech se jej snaží přinést zpět. A to je na něm znát.