Bordelands 4 vás pobaví i naštve v jednom jediném okamžiku, stojí to za to?

Tvůrci Borderlands vždycky věděli, v čem vynikají, a téměř pokaždé se jim podařilo stavební kameny série vybrousit do posledního detailu. Ať už mluvíme o přehrabování se v čerstvě sesbíraném arzenálu, střelbě ze zcela unikátních zbraní, nebo využívání zcela výjimečných schopností.

Studio Gearbox Software zkrátka moc dobře ví, jak udělat z žánru loot-and-shoot zábavnou hru. A to s pořádnou směsicí akce, která je hnacím motorem i pro čtvrtý díl. Jenže i když se mu podařilo vytěžit všechno z lákavých předností své vlajkové značky, zrovna tak se mu nepovedlo poučit ze svých dlouholetých chyb.

Borderlands 4 je řádově čtvrtým dílem, ale již desátou hrou v loot-and-shoot sérii. A pokud byste se mě zeptali, jestli je to dobrý, či špatný díl, řekla bych vám, že dokáže být obojím. Hra vás totiž dokáže v jednom okamžiku opravdu zabavit, ale současně i pořádně naštvat. Anebo nechat naprosto chladnými jako v případě vypravování.

Příběh vás již tradičně dosazuje do role Vault Hunterů, tedy žoldáků pátrajících po trezorech. Tentokrát se ale nevydáváte na Pandoru, nýbrž na novou planetu Kairos, kterou okupuje takzvaný Timekeeper. Tento zlosyn ovšem neovládá planetu pouze prostřednictvím své armády, ale také čipů implementovaných do každého obyvatele. I vás. A shodou náhodných okolností je právě na vás a dalších členech povstání Timekeepera zastavit.

Je to originální? Není. Je to zábavné? Trochu. Vypravování je bohužel vcelku průměrné a ačkoli postačí jako průvodce po hlavních příběhových úrovních, nemůžu říct, že ke mně jakkoliv promlouvalo. Ocenila jsem některé jeho myšlenky i postavy. Například Timekeepera, který se asi nejvíce přibližuje k nejikoničtější postavě série, Handsome Jackovi, přestože jej stále nepřesahuje. Zrovna tak i jeho schopnost kohokoliv ovládat skrze implementovaný čip. Také příhodně pojmenovanou skupinu Rippers, kteří se rozhodli si zmíněný čip vyrvat z páteře a tím pádem zešílet. Nebo návrat některých známých tváří i o něco trefnější a ne-tak-cringe humor. Ale nemůžu říct, že ve mně příběh vyvolal jakékoliv silnější emoce, případně touhu jej poznávat dál.

Titul – jak je již zvykem – navíc obsahuje pramálo cut-scén a většinu dialogů tak vedete při sbírání arzenálu, kdy jsou vaší největší starostí statistiky, nebo při soubojích, během kterých jsem ani já – někdo, komu multitasking zrovna není cizí – zkrátka dialogy nevnímala. Troufám si tak tvrdit, že i na to málo, co z příběhu budete mít, velmi rychle zapomenete.

Do zapomenutí ale rozhodně neupadne soubojový systém, samotná podstata hratelnosti. Střelba byla v Borderlands vždycky skvělá a na této skutečnosti se ani nic nemění. Naopak je ještě o ždibec zábavnější, a to zejména díky pohybovému systému, který byl obohacen o dvojitý skok, přitahovací hák a jetpack. Právě díky tomuto zařízení můžete nejen skákat a vznášet se nad celým bojištěm, ale také se velmi rychle vyhýbat příchozím ranám.

Právě uskakování a jakýsi teleport využívají i vybraní nepřátele, a to zejména v řadách frakce Order. Čelit budete futuristickým ničivým strojům, ale také typickým šíleným banditům nebo velkým bossům.

Zejména bossfighty se za mě řadí k nejlepším potyčkám ve hře. Jejich obtížnost byla sice překvapivě nižší než náročnost soubojů s řadovými žoldáky, ale každý je opravdu hodný zapamatování a zábavně prošpikovaný různými bullet hell prvky. Je ale pravda, že navzdory variaci nepřátel přístup boje málokdy změníte. Zkrátka budete do nepřátel solit jeden zásobník za druhým.

Jestli kvůli něčemu hrajete Borderlands, jsou to právě zbraně. Vybrat si můžete mezi plejádou pušek, samopalů, odstřelovaček, brokovnic i pistolek. Stále přítomní jsou výrobci, kteří udávají jakýsi trend a způsob, jak se bude zbraň chovat. A dokonce přicházejí i noví: Order a Ripper, kteří ale nepatří k mým oblíbeným. Zvlášť zbraně značky Ripper, které bylo potřeba před výstřelem „nabít“. To je ale uprostřed frenetického boje spíše frustrující. Alternativní režimy vám pro změnu umožní například z brokovnice udělat prakticky samopal. A s elementárními prvky jako oheň, chlad či koroze zase můžete nepřátelům uštědřit příhodné poškození. Osobně jsem ale měla pocit, že přítomnost těchto elementárních zbraní byla méně četná, zejména při porovnání s druhým dílem, což je dle mého názoru škoda.

Kromě základní stavby zbraní využijete také granáty, vrhací nože či těžké zbraně jako kulomety či raketomety, kterých je totožné množství. Správa inventáře a hláška Backpack is full tak bude vaším denním chlebem, stejně jako touha zvyšovat si kapacitu batohu či munice skrze body SDU, které získáváte za splnění volitelných úkol a nutkání rozdělovat zkušenostní body do stromu dovedností.

Schopnosti se totiž stanou téměř rovnocennými parťáky v boji stejně jako vaše munice a odvíjejí se od vámi vybrané postavy. Každá hratelná postava má tři rozdílné stromy dovedností aktivující odlišnou schopnost. Například Vex coby Sirena může vyvolávat další verze sebe samé útočící buď nablízko, či na dálku. Naopak Rafa je Exo-Soldier, tudíž může na svůj exoskelet připevnit samostřelné střílny. Harlowe jakožto Gravitar zase může házet granáty, přičemž zasažení sdílejí udělené poškození. Mezi schopnostmi sice můžete přepínat, ale troufám si tvrdit, že je vhodnější investovat zkušenostní body do jednoho preferovaného stromu dovedností. A to je současně i má lehká výtka. Hra mi vlastně nedávala jakoukoliv motivaci mezi schopnostmi přepínat nebo je sem tam obměnit, což mě lehce mrzí.

Takže máme průměrný příběh, skvělý soubojový systém, dobrý arzenál zbraní i slušné využití schopností. To zní jako solidní zábava, tak kde máme tu odvrácenou stranu titulu? Ti, kteří hráli předešlé hry ze série, pravděpodobně vědí. Jmenují se level design a především technologický stav hry.

Level design zejména hlavních úrovní byl téměř vždy jistým kamenem úrazu. Na jedné straně uznávám, že loot-and-shoot tituly nestaví rozličnost úrovní a hratelnosti do popředí, přesto by se mi při mém herním maratonu Borderlands 4 líbilo, kdyby se hratelnost neskládala jen ze souboje, souboje, přeskládání inventáře, souboje, zmáčknutí jednoho tlačítka a souboje. Můžeme se společně hádat, jestli by to mělo nebo nemělo být jinak, ale říkám vám, že to při každodenním hraní opravdu je repetitivní.

Jedinou lehkou záchranou, která tuhle repetitivnost rozbíjí, jsou vedlejší úkoly. Těch je opravdu hodně a většinou jsou i lepší než ty hlavní. Často se totiž kromě soubojů nebojí nabídnout pestřejší hratelnost. V jednom pomůžete partičce vloupat se do nepřátelské základny. Jindy budete zkoumat, proč se porouchaly prodejní automaty. Anebo budete hledat zmizelou osobu. Všech více než 90 vedlejších úkolů je rozprostřených po otevřeném světě planety Kairos, což je jedna z novinek letošního dílu.

Předešlé díly série sice pokaždé dávaly hráči jakousi volnost, ale poprvé se můžete téměř od začátku vydat opravdu kamkoliv. A musím uznat, že zrovna to hře do určité míry sluší. Tvůrci totiž moc dobře ví, jak takový otevřený svět zaplnit, ať už úkoly, kontrakty, či sběratelskými předměty. Obsahu tak málo rozhodně není. Otázkou ovšem je, jak moc se vám bude chtít otevřený svět skutečně zkoumat.

Většina „náhodných“ událostí, na které ve světě narazíte, budou nepřátelé, proti nimž můžete, ale nemusíte bojovat. Ale jinak mi svět připadal poněkud bytostně prázdný. Jediné, co mě hnalo po loukách Fadefield nebo kopcích Terminus Range, byly úkoly nebo sběratelské předměty, ale jejich nepřeberné množství mě vlastně postupně začalo spíše odrazovat.

Většinou jsem tak nasedla na svůj hoover, který se zcela upřímně ovládá naprosto divně, a nechala se navádět osobní GPSkou v podobě robůtka Echa k dalšímu úkolu.

Cestu mi ovšem zpříjemňovala audiovizuální stránka. Cel-shadová a pocitově komiksová podoba hry nikam nemizí a dokáže být stejně originální a zábavná jako vždycky. Zrovna tak hra pracuje s vhodnými skladbami, které vás budou motivovat v každém boji. Všechno bych si to ale užívala ještě o něco víc, kdyby hra fungovala.

A to mě dostává k tomu nejhoršímu aspektu Borderlands 4: technickému stavu, který se ani po měsíci nepřibližuje k ideálu. Osobně si nemůžu ani tak stěžovat na optimalizaci. Hra mi na mé sestavě běžela většinou v pořádku. S vyššími detaily, frekvencí snímků za sekundu uzamknutou na 60 fps a s pomocí DLSS jsem sice sem tam nějaké záseky zaznamenala, ale nejednalo se o nic častého.

Mnohem hůře se mi ale kousalo protahované doskakování textur nebo neustálé kompilování shaderů. Problém je i propadávání předmětů do textur, takže jsem musela zběsile pobíhat po bojišti, abych našla toho posledního jediného nepřítele, který se někde zasekl v textuře, protože jinak hra nemůže pokračovat. Nebo zabugování úkolu, od kterého jsem se nejprve musela vzdálit a pak se k němu zase přiblížit, abych ho vůbec mohla splnit.

A tím to stále nekončí. Borderlands se vždycky lépe hrálo ve skupině až čtyř hráčů, a to platí i tentokrát. Nejen, že se postavy se svými schopnostmi krásně doplňují, ale je to zkrátka větší zábava. Proto naprosto a absolutně nechápu, proč musí být připojení a hraní ve více hráčích v Borderlands vždycky takový problém. Hra mé spoluhráče sem tam odpojovala a ještě častěji se potýkali se záseky a lagy. Například když během souboje pálili do nepřítele, který se ale o vteřinu později objevil úplně někde jinde. Nebo když hra zareagovala na dění až s několikavteřinovým zpožděním. A taky když se jim opakovaně rozhodla restartovat stromy dovedností. To je zkrátka něco, co vás jednoduše a okamžitě naštve. A něco, co by se víc jak měsíc po vydání zkrátka stávat nemělo.

Borderlands 4 tak dokáže zanechat jakousi hořkosladkou chuť v ústech. Hra je to dobrá a je to ještě lepší loot-and-shooter. Dominuje zejména v dobrých soubojích, ve kterých si vyhrajete s plejádou všemožných zbraní i zábavných schopností a ještě si užijete sbírání každého nového kousku arzenálu i otevírání bedničky.

Příběh mohl být lepší, ale jako podkresovou stopu jej přivítáte. To, co Borderlands dělá Borderlands, tak funguje opravdu velmi dobře. Jenže hru dolů sráží zejména nenápaditý level design, který se může stát repetitivním, a především velmi špatný technický stav hry. A právě ten způsobí, že za každým radostným okamžikem následuje moment k naštvání.